28. května ¦ Mariino srdce zvítězí

S prostým srdcem přijměte slovo mého Syna a žijte ho. Když budete žít jeho slovo, budete se modlit. Když budete žít jeho slovo, budete milovat milosrdnou láskou; budete se milovat navzájem › Poselství z 2.8.2015.

Na podzim 1998 jsem s Jakovem letěla do USA, kde jsme měli hovořit o svých zkušenostech. 11. září Panna Maria Jakovovi sdělila, že mu další den předá poslední tajemství a její každodenní návštěvy pro něho skončí. Bylo mi ho líto, nezapomněla jsem, jaký zmatek a zoufalství jsem prožívala po stejném oznámení já a snažila jsem se mu být oporou. Panna Maria ho utěšovala, aby nebyl smutný: „Protože jako matka budu vždycky s tebou a jako každá skutečná matka tě nikdy neopustím.“ Požádala ho, aby byl „příkladem muže, který poznal Boha a jeho lásku“ a slíbila mu svá zjevení vždy o Vánocích. Jakov přesto několik měsíců trpěl depresemi. Nakonec pochopil, co jsem se naučila i já: Když se bude z celého srdce modlit, může být s Pannou Marií tak jako všichni ostatní.

V pátek 24. listopadu 2000 Markův strýc otec Slavko Barbarić doprovázel skupinu farníků a poutníků vzhůru na Križevac. Jako každý pátek se cestou modlili křížovou cestu. Na vrcholu kopce, kousek od velkého kříže si otec sedl na skálu, potom ulehl a zemřel. Druhého dne Panna Maria zmínila jeho úmrtí v poselství pro Mariju: „Raduji se s vámi a toužím vám sdělit, že váš bratr Slavko se narodil pro nebe a přimlouvá se za vás.“ Nebe se radovalo, ale v Medžugorji jsme truchlili. Otec Slavko byl tolik let naším opěrným sloupem! Nemohli jsme tomu uvěřit, byl tak vitální, bylo mu teprve 54 let. „Odešel předčasně, protože se všude obětoval.“ kázal o něm jeho spolubratr františkán otec Tomislav Pervan. „Z lidského hlediska naplnil ne jeden, nýbrž tři životy. Zemřel podobně jako jeho Pán, nikoli na lůžku, nikoli obklopen blízkými, nýbrž pod křížem, na studené hercegovinské skále. Kolik symbolů se nachází v této smrti.“ Otec Slavko měl znalosti z psychologie a často zpovídal v komunitě narkomanů. Mladí muži z Cenacola si ho velice oblíbili, z vděčnosti mu udělali velký pamětní kámen, který vynesli na místo jeho smrti. Mnoho poutníků se dnes modlí i u jeho hrobu, neboť byl ztělesněním Boží lásky, mužem hluboké víry, světcem.

Po smrti otce Slavka jsem ve svém srdci pocítila, že bych zjevení každého druhého v měsíci měla prožívat na místě, kde by se s Pannou Marií mohli modlit všichni. Napadlo mě, jak by bylo hezké, kdyby se Panna Maria zjevovala v komunitě Cenacolo, kde byli lidé, kteří kdysi kráčeli v temnotě a neznali Boží lásku a nyní se učili žít s Bohem jako se svým Otcem. Mohla jsem je představit jejich Matce. Členové komunity byli velmi milí, pomáhali mi, modlitbu doprovázeli písněmi a hráli na kytary. Mnohá její slova z těchto zjevení mi utkvěla v paměti: „Jako zve matka svoje děti, tak jsem pozvala i já vás, a vy jste mi odpověděli.“  řekla 2. ledna 2003 „Bůh vás stvořil se svobodnou vůlí, abyste… si zvolili život, nebo smrt.“ je poselství z 2. července 2006 a z dubna: „Děti moje, copak nepoznáváte znamení doby? Nemluvíte o nich?“

25. června 2001 slavila medžugorská farnost 20. výročí zjevení Panny Marie. Nikdy jsem ve vesnici neviděla tolik poutníků. Po dvaceti letech lidé považovali zjevení Panny Marie za něco běžného, zvláště ti, co ve farnosti bydleli. Mne však zjevení nepřestávala přivádět k úžasu: „Tolik let už nebe sestupuje na zem,“ říkávala jsem všem příchozím. „Jak veliká je Boží láska, že nám dává tento dar! Že nám posílá svou Matku, aby nám pomáhala!“

2. dubna 2005 jsem měla zjevení, které bylo zarážející. Panna Maria lidem okolo požehnala, ale připomněla, že nejdůležitější požehnání uděluje kněz. Poté řekla s nebývalou rozhodností: „Nyní vás žádám, abyste obnovili církev!“ „Jak to máme udělat?“ zeptala jsem se. „Děti moje, já budu s vámi! Moji apoštolové, budu s vámi a pomohu vám! Nejprve obnovte sebe a své rodiny a potom bude všechno snazší.“ Bylo to neobvyklé. Odpoledne zemřel Svatý otec Jan Pavel II. Uvědomila jsem si, že zemřel světec. Jeho slova byla často ozvěnou slov Panny Marie, jako by hovořili stejným jazykem. Naše návštěvy se mě často ptají na pár elegantních kožených bot, které uchovávám ve skleněném pouzdře. Poprvé jsem je zahlédla před zjevením v Cenacolu u sochy Panny Marie. Překvapilo mě to, poutníci přináší různé dary Matce Boží, ale kdo by jí nesl boty? Po zjevení za mnou přišel blízký přítel Jana Pavla II. a vysvětlil mi, že jednou s papežem žertoval, že když se mu nepodaří osobně Medžugorje navštívit, zanese tam aspoň jeho boty, jako by po posvátné půdě kráčel on sám. Po papežově smrti cítil, že své slovo musí dodržet.