25. května ¦ Mariino srdce zvítězí

Dnes vás volám k modlitbě a půstu, abyste vyčistili cestu, po níž do vašeho srdce vstoupí můj Syn › Poselství z 2.6.2010.

Začátkem války se Chorvati a muslimové bránili před Srby, ale v roce 1992 začali bojovat mezi sebou. Z velké části blízkého Mostaru zůstaly ruiny. Parky se změnily v hřbitovy a historický most starý 400 let se zřítil do řeky Neretvy. Boje zničily františkánský kostel, pravoslavný chrám a několik mešit. Biskupský palác se svou sbírkou 50 000 knih lehl popelem. Otec Jozo Zovko jakožto kvadrián františkánského kláštera v Širokém Brijegu navštívil papeže. Jan Pavel II. naléhal: „Jsem s vámi. Chraňte Medžugorji. Chraňte poselství Panny Marie!“ Frontová linie se nacházela jen pár kilometrů před námi. Neměli jsme elektřinu, nefungoval telefon a netekla voda. Ačkoli všude kolem Medžugorje zuřila válka, nás od ní oddělovala jakási ochranná bublina. Rakety a granáty vypuštěné na vesnici skončily v polích. 

Podle srbských novin jugoslávská vojenská letadla, která měla Medžugorji zničit, nemohla bomby shodit, protože nad cílem byla „zvláštní stříbrná mlha“. Někdy jsme měli pocit, že nás celý svět opustil, ale jeden z mých hrdinů nám dal vědět, že při nás stojí. Při modlitbě Anděl Páně dne 7. března 1993 papež Jan Pavel II. promluvil o válce v Bosně a Hercegovině: „Jak je možné, že ve století vědy a techniky, kdy dokážeme pronikat do tajemství vesmíru, jsme bezmocnými svědky tak hrubého porušování lidské důstojnosti?“ A jakoby parafrázoval poselství Panny Marie: „Musíme se vrátit k Bohu, poznávat a respektovat jeho zákony!

Prosme svatou Pannu, abychom si to nově uvědomili. Tolikrát už se objevila se svým mateřským napomínáním, dokonce i v našem století. Zdá se, že nás chce varovat před nebezpečími, která ohrožují lidstvo. A pokud jde o temné síly zla, Maria nás žádá, abychom odpovídali pokojnými zbraněmi - modlitbou, půstem a almužnou.“ Svůj apel zakončil slovy: „Ve jménu Božím vybízím všechny, aby složili zbraně!“ Ačkoli mír ještě nezavládl, výroční zjevení z 18. března přineslo úlevu: „Dejte mi svoje ruce,“ vyzvala nás Panna Maria, „abych vás jako Matka mohla vést po správné cestě k Otci. Otevřete svá srdce a dovolte mi vejít. Modlete se, protože v modlitbě jsem s vámi.“ Otec Slavko neustále vybízel lidi k modlitbě a půstu za mír. 24. června zorganizoval druhý ročník Pochodu za mír.

První se konal zcela spontánně před rokem, když skupina lidí putovala z Humacu do Medžugorje, aby tam 25. června oslavili výročí zjevení. Nesli Nejsvětější Svátost a modlili se za ukončení války. Ale i uprostřed války nám Bůh sesílal své požehnání, s radostí jsem zjistila, že čekáme druhé děťátko. Hrozivé okolnosti nepřály tomu, abych měla další dítě, ale naše důvěra v Boží otcovskou péči všechny obavy zahnala. Chtěli jsme přijmout tolik dětí, kolik nám jich Bůh dá. Marija byla nadšená a přála si sestřičku, myslím, že se na ten úmysl i modlila. Vždycky jsem přemítala nad tím, jak jí vysvětlím svá zjevení, ale můj tatínek říkával, že děti jsou chytřejší, než si myslíme. Když byla Marija ještě malá, hrála si s kamarádkou, která se jí chlubila: „Víš co? Moje maminka umí řídit auto!“ Marija po malé odmlce, protože si uvědomila, že já neřídím, trumfovala: „To nic není. Moje maminka si povídá s Pannou Marií!“

Kolem nás vládl chaos a nejistota, Sarajevo, které jsem vídala v televizi jsem téměř nepoznávala. S napětím jsem myslela na pergamen od Panny Marie, který zůstal v našem bytě spolu s dokumenty. Ani ve snu mě nenapadlo, že bude někdy v našem městě válka, myslela jsem si, že v psacím stole je pergamen v bezpečí. V Medžugorji byly umístěny mírové jednotky OSN ze Španělska, jednou jsem se setkala s vojáky, kteří do Sarajeva odjížděli, požádala jsem je, jestli by nám ty dokumenty nemohli přivézt, pokud náš byt ještě existuje, Dala jsem jim adresu a popsala, kde jsou dokumenty uložené.

Po Vánocích jsme dostali zdrcující zprávu. Markův mladší bratr Stjepan byl zabit při jedné dodávce humanitární pomoci. Bylo mu teprve 22 let. Zemřel jen pár dní po svátku svého patrona, který jako on obětoval svůj život. Jak necítit zatrpklost k těm, kteří zapříčinili tuto válku? Chtěla jsem v každém člověku vidět Ježíše, jak nás o to žádala Panna Maria. Bylo snadné považovat za bratry a sestry oběti války, ale co s těmi, kdo způsobili jejich smrt a utrpení? Ježíš řekl: „Jestliže tedy milujete jen ty, kdo milují vás, jakou odměnu budete mít?“ (Mt 5,46) Snažila jsem se modlit za Miloševiće, ale cítila jsem odpor a nešlo mi to: „Ježíši, proč tě v něm nevidím?“ ale vzpamatovala jsem se: „Odpusť…“ Ježíš přece válku nezačal. On nevraždil nevinné. Marně jsem Ježíše hledala v Miloševićových činech. Měla jsem ho vnímat jako Boží dítě, syna Panny Marie a Ježíšova bratra, který zbloudil do temnoty. Bůh nepřebývá tam, kde není vítán. Začal tím pro mě nejintenzivnější vnitřní zápas: Odpustit těm, kterým zdánlivě odpustit nelze.