24. května ¦ Mariino srdce zvítězí

Děti moje, jen čisté srdce nezatížené hříchem se může otevřít a jen upřímné oči mohou vidět cestu, po níž vás chci vést › Poselství z 2.12.2011.

V září 1992 přineslo příměří v Chorvatsku křehký mír, zatímco v Bosně a Hercegovině stále zuřila válka. I přes nebezpečí jsme se chtěli vrátit do Medžugorje. Antonio, u kterého jsme nakonec bydleli celý rok, se rozhodl odcestovat s námi: „Mám vás tak rád, že vám nedovolím odjet beze mě.“ Vrátili jsme se malým trajektem bezpečnější cestou kolem dalmatských ostrovů. V Chorvatsku nás čekala děsivá realita. Museli jsme cestovat jen po určitých cestách, v noci, s vypnutými světly. Cesty byly tmavé a klikaté, domy kolem rozbombardované, spálené krovy trčely pod noční oblohou jako kosti velkých černých koster. Na několika kontrolních stanovištích jsme museli zastavit a vojáci nám prohlíželi auto. Uklidnila jsem se, až když jsem spatřila Križevac a věže sv. Jakuba.

Když nás uviděl tatínek, začal plakat a hned mi vzal Mariju z náručí. Antonio nějakou dobu v Medžugorje zůstal a zjišťoval, jaká humanitární pomoc je nejpotřebnější. Pak se vrátil do Itálie s odhodláním pomáhat ještě účinněji než doposud. Lidé, kteří sem dřív přijížděli jako poutníci, nyní riskovali svůj život, aby do této oblasti dovezli zásoby. Američané posílali celé vagony pomoci zpoza oceánu. Z různých částí Evropy přicházela pravidelná pomoc, velmi štědří byli dárci z Itálie. Mladý muž Magnus přivezl nákladní auto s potravinami a léky až ze Skotska. Tato zkušenost ho vedla k založení charitativní organizace „Mary´s Meals“, která dnes denně poskytuje jídlo více než dvěma milionům dětí po celém světě. Jeho dílo je jedním z bohatých plodů Medžugorje.

Během války pracoval otec Slavko Barbarić s ještě větším nasazením. Kromě toho, že vedl v kostele modlitební program pro relativně malý počet poutníků, psal také knihy, zpovídal, pomáhal s dodávkami humanitární pomoci a každé ráno chodil na Podbrdo nebo na Križevac. Jeho skromnost se projevovala i na oblečení. Když ho jednou na kopci zastihl déšť, přišel k nám a půjčil si suché Markovo tričko. Nabídla jsem se mu, že to mokré vyperu a přinesu ho později, ale když mi ho podal, viděla jsem, jak je zaprané a obnošené. „Markovo tričko si nechte, tohle už vyhodím,“ navrhla jsem mu. Překvapilo ho to. „Zbláznila ses? To tričko vydrží ještě deset let!“

Zajímal se jen o práci pro Pannu Marii a šíření jejích poselství a ani na chvíli se nezastavil. „Otče, vyčerpáváte se,“ domlouvala jsem mu, když jsem viděla, jak je unavený. „Musíte si odpočinout.“ „Budu odpočívat, až budu mrtvý,“ odpověděl. Zasmála jsem se: „Trochu o tom pochybuju. Kolik hodin vlastně spíte?“ „Spím pár hodin v noci a to mi stačí. Je toho ještě potřeba pro Boha tolik vykonat.“ „Ráda bych vám pomohla s humanitární pomocí, jako matka bych nejraději chtěla pomáhat dětem.“ Otec Slavko upil ze šálku kávy: „Ano, tahle válka nám vyrobila spoustu sirotků. Pouvažujme o tom a modleme se o Boží světlo.“ uzavřel. Otec Slavko měl děti rád. Jednou při modlitbě na Podbrdu podal tříleté Mariji mikrofon a z legrace se zeptal, jestli nechce vést růženec. Překvapila ho, když se optala: „Mám se modlit chorvatsky nebo italsky?“ Nedokázal zadržet smích.

Přes hrozné události, které se děly v naší vlasti, se zdálo, že Panna Maria stále tajemně působí, aby se pomohlo obětem války. Jednou k nám otec Slavko přišel s radostí, kterou jsem u něj dlouho neviděla. „Šel jsem na kopec.“ řekl a lapal po dechu. „Kdy vy nechodíte na kopec?“ usmála jsem se. „Ano, ale tentokrát mám odpověď.“ „Na co?“ „Na ten sirotčinec, který postavíme.“ Otec Slavko vyprávěl, že šel na Podbrdo a modlil se, aby poznal, jak konkrétně pomoci dětem postiženým válkou. Zničehonic k němu přistoupil nějaký cizinec, že by chtěl pomoct financovat nějaký projekt, nějakou stavbu pro potřebné lidi. Bylo to znamení, na které otec Slavko čekal. Hned jsme začali nápad rozvíjet. Chtěli jsme postavit sirotčinec podle poselství Panny Marie, takový kde by se děti cítily jako ve skutečné rodině. Naplánovali jsme Majčino selo, Matčinu vesničku.

V té době v Bijakovići založila sestra Elvíra komunitu Cenacolo, která pomáhá drogově závislým lidem. Narkomani v ní žili v prostředí modlitby a tvrdé práce. Změnili svůj životní styl, přestali se soustředit jen na sebe a upřeli svou pozornost na Boha. „Nejúčinnější lék na drogovou závislost je Eucharistie. Žádná tabletka jim nedá radost, aby mohli žít a našli pokoj v srdci.“ prohlásila matka Elvíra a pomáhala tak proměňovat zoufalství v naději, nenávist v odpuštění a smrt v život.