23. května ¦ Mariino srdce zvítězí

Děti moje, když žijete lásku, když žijete mého Syna, budete mít mír a budete šťastní. V lásce je vítězství. Děkuji vám! › Z poselství 18.3.2024.

Na začátku roku 1992 hrozila válka Bosně a Hercegovině. Panna Maria nás stále žádala o modlitby za mír, cítila jsem, že musím uvádět její poselství do praxe a poprosila jsem Antonia, u kterého jsme v Itálii získali dočasný domov, aby mi pomohl založit modlitební skupinu. Ten nápad ho nadchl. Pozval všechny známé, aby se s námi každou středu v 11 hodin modlili. Po šesti měsících v exilu nastal 18. březen a já doufala v novou sílu a naději skrze mé výroční setkání s Pannou Marií. Pomodlila jsem se s ní a dostala jsem poselství pro všechny: „Drahé děti,“ řekla s pláčem, „potřebuji teď vaše modlitby víc než kdykoli předtím. Prosím vás, abyste brali do rukou růženec častěji než dosud. Pevně ho uchopte, v této těžké době, a modlete se z celého srdce. Děkuji vám, že jste se sešli v takovém počtu a že jste odpověděli na mé volání.“ „Ano,“ slíbila jsem, „uděláme to, Matko.“ Když odešla, napsala jsem její slova na papír, podívala se na všechny zvědavé tváře, zjevení tenkrát přijel natáčet i štáb italské televize, a přečetla jsem poselství italsky. Před koncem jsem se zadrhla, protože se mi vybavila bolest v Mariině tváři. Později se mě televizní redaktor zeptal, proč jsem poselství nemohla dočíst. „Když jsem ujistila Pannu Marii, že se budeme modlit,“ odpověděla jsem, „připadalo mi, že je jako pilot, který nás chce dostat do nebe. Přišla nám ukázat cestu, po níž můžeme jít. Odpověděla jsem jménem všech: ,Ano, uděláme to, Matko.‘ Ta slova mi vyšla ze srdce. Řekla jsem je, protože jsem nemohla jinak.“

redaktor pokračoval: „Pozvání k modlitbě se opakuje mnohokrát. Žádala vás Panna Maria, abyste se modlili za mír v Jugoslávii nebo za jiný probíhající konflikt?“ Odpověděla jsem: „Když se před 11 lety Panna Maria v Medžugorji zjevila, představila se jako Královna míru. Připadalo nám to zvláštní, protože jsme žili v míru, podobně jako vy tady v Itálii, ale teď už víme, proč vyslovila toto své jméno. Nemodlili jsme se jenom za mír. Nemyslím si, že Panna Maria chce, abychom se modlili pouze za mír v Jugoslávii. Přeje si, abychom se modlili za mír na celé zemi. Pro ni neexistuje Jugoslávie, Německo, Itálie ani žádné jiné státy. Z jejího pohledu jsme všichni děti stejné planety. Měli bychom se proto modlit za mír na celém světě.“ Další otázka: „Pro naše diváky, kteří tomu nerozumí: Jak se máme modlit?“ „Modlitba má vycházet ze srdce. Je to jednoduché. Neměli bychom si myslet, že Panna Maria od nás žádá něco, co nemůžeme nebo neumíme udělat.

Nejprve vnímejme Boha jako svého Otce, který je vždycky s námi a miluje nás. Když pak k němu budeme mít takovou dětskou důvěru, můžeme se k němu modlit. Každý den bychom měli začít modlitbou - před odchodem do školy, do práce atp. Rodiče by se měli modlit s dětmi. Během dne proste o Boží pomoc a děkujte mu za každé požehnání, jež dostanete. Všechno pochází od Boha.“ Redaktor poznamenal: „Objevit víru je tedy velké vítězství. Nestačí se jen pomodlit Zdrávas, Maria, abychom byli věřící. Kdy tedy s jistotou můžeme říci, že víru máme?“ „Když v srdci cítíme, že milujeme Boha víc než kohokoli a cokoli na této planetě. Tehdy se dá mluvit o víře. A když uděláme všechno, k čemu nás Panna Maria zve: modlíme se růženec, chodíme na mši svatou, každý měsíc vyznáváme své hříchy a postíme se ve středu a v pátek. Tehdy si můžeme říct, že máme víru.“

Po nějakém čase začali Srbové ostřelovat Sarajevo, zažívala jsem neskutečné obavy o tatínka a bratra. Náš byt se nacházel v centru a byl pod neustálým útokem. Maminka byla s námi v Itálii, podařilo se jí vycestovat za hranice již dříve. V úzkosti jsem slíbila velikému světci sv. Antonínovi, který se v Hercego-vině těší velké úctě, že se do konce života budu denně modlit jeho korunku a každé úterý se budu na jeho počest postit, jestli otci a bratrovi z bezvýchodné situace pomůže. Za několik dní nám zavolal Markův bratr Stjepan, že do města přijel jeden Rakušan, který tvrdí, že měl sen, ve kterém mu archanděl Gabriel přikázal vyvézt ze Sarajeva celý autobus lidí. 

Autobus by ovšem musel projet přes srbskou kontrolu, to se rovnalo téměř sebevraždě. Bratr Miro se rozhodl, že to riziko podstoupí, jako sedmnáctiletý chlapec byl již vyčerpaný a trpěl zvlášť hladem, protože ve městě nebylo možné sehnat už žádné jídlo. Tatínek ho nechtěl pustit samotného, a tak v červnu právě kolem svátku sv. Antonína nasedli plni strachu s dalšími 50 lidmi do autobusu. Srbští vojáci je na kontrolním stanovišti zastavili a s opovržením si každého podezíravě prohlíželi. Bratr popisoval, jak se roztřásl, zavřel oči a celým srdcem se modlil: „Nech nás žít. Osvoboď nás od zlého.“ Když oči otevřel, vojáci z autobusu vycházeli a dovolili jim projet. Maminka pak statečně opustila Itálii a co nejrychleji se vrátila domů.