22. května ¦ Mariino srdce zvítězí

Můj Syn mohl zvítězit silou, ale vybral si dobrotu a lásku. Následujte mého Syna, podejte mi svou ruku, abychom mohli společně vystoupit na horu a zvítězili › Poselství z 2.7.2007.

Od začátku zjevení čekají katolíci na celém světě na oficiální vyhlášení církve ohledně Medžugorje. V roce 1991 vydala Jugoslávská biskupská konference prohlášení s nálezy komise ustanovené na prozkoumání těchto událostí. Biskupové ponechali rozhodnutí o nadpřirozeném charakteru zjevení otevřené pro další zkoumání, ale jasně řekli, že lidé mohou nadále do Medžugorje jezdit. Vytvořili dokonce i liturgickou a pastorační komisi, která měla farnosti pomáhat s péčí o poutníky. Celé roky nás vizionáře různé týmy lékařů a vědců hypnotizovali, píchali jehlami, sledovali na monitorech, testovali na detektorech lži a kladli nám tisíce psychiatrických otázek, aby zjistili, že na začátku každé extáze se s námi dělo několik nevysvětlitelných věcí. Oči všech se soustředily na tentýž bod a znehybněly. 

Když jsme si povídali s Pannou Marií, hrtany se nám přestaly pohybovat a nebyl zachycen žádný zvuk, ačkoli jiné stránky řeči zůstaly beze změn. Nereagovali jsme, ani když nám do uší pouštěli hluk vysoké intenzity a svítili nám do očí. Jeden neurofyziolog vypověděl, že jsme byli během extází „částečně a ve velké míře odpoutaní od vnějšího světa“, zatímco mimo extáze jsme byli „zcela normální, uvolnění, integrovaní a šťastní“. Jiný, původně skeptický lékař, uzavřel svou zprávu tím, že tento jev je „vědecky nevysvětlitelný“. Nenašel žádné známky podvodu či halucinací a dodal: „Zdá se, že tyto jevy nedokáže popsat žádná vědecká disciplína. Snad by bylo možné definovat je jako stav aktivní, intenzivní modlitby částečně odpoutaný od vnějšího světa, stav kontemplace jakési osoby, kterou jen oni sami mohou vidět, slyšet a dotýkat se jí.“

Zatímco zpráva biskupské komise otevřela dveře, aby do Medžugorje mohlo přicházet ještě více poutníků, narůstající konflikt v Jugoslávii jim ty dveře zase zavřel. Dne 27. června 1991 se měli členové nové liturgické a pastorační komise poprvé setkat s medžugorskou farní radou. K tomuto setkání ale nikdy nedošlo, protože 25. června, na desáté výročí zjevení, vyhlásily Chorvatsko a Slovinsko nezávislost a od Jugoslávie se odpojily. Byl to začátek temného období pro celý region. Panna Maria mi už 18. března naznačila, jaké útrapy nás čekají. Během zjevení mi dala poselství, ve kterém nás prosila o modlitbu, abychom „dokázali druhým předávat pokoj a lásku, protože to je pro vás v tomto zápase se satanem to nejdůležitější“. A dodala: „Pouze prostřednictvím modlitby vyženete satana a veškeré zlo, které s sebou přináší.“  

Královna míru vytvořila v oblasti, kterou někteří nazývají sudem se střelným prachem, místo modlitby. Je to území na křižovatce východu a západu, křesťanství a islámu. Po prvních svobodných volbách v roce 1990 přišli komunisti o moc, pouze v Srbsku a v Černé Hoře vyhrál předseda srbské komunistické strany Slobodan Milošević a jeho spojenci. Komunismus byl v Jugoslávii oficiálně mrtvý, přesto jsme však neměli důvod k radosti. Milošević v touze po moci vyměnil komunismus za srbský nacionalismus. Získal kontrolu nad jugoslávskou armádou a chtěl celou oblast vyhlásit za „Velké Srbsko“. Po vyhlášení nezávislosti Chorvatska a Slovinska zahájil ozbrojený útok. Před vypuknutím války mnoho místních mužů a chlapců, kteří byli povoláni do jugoslávské armády, uteklo do jiných států, protože nechtěli střílet na vlastní národ.

V září 1991 jsme se s Markem rozhodli vzít naši devítiměsíční dceru Mariju na týden k našemu příteli Antoniu Cassanovi do Montemelina v Itálii. Bosna a Hercegovina byla tehdy ještě relativně v klidu. Když jsme ale přijížděli k jadranskému pobřeží, viděli jsme armádu, jak buduje zákopy podél chorvatských hranic. Na trajekt jsme se dostali bez problémů. Když jsme ale ráno zakotvili v italské Anconě, posádka nám sdělila, že jsme se plavili na posledním vypraveném trajektu, protože situace se stala nebezpečnou a lodní společnost již nechtěla riskovat. Byli jsme v šoku. Uvízli jsme v Itálii s dítětem a s jedním kufrem.

Antonio nám velkoryse nabídl neomezený pobyt u něj v domě, ale my stále uvažovali nad návratem domů. Zvažovali jsme cestu přes Benátky, Slovinsko a Chorvatsko, jenže krátce po našem odjezdu na Chorvatsko zaútočila jugoslávská armáda. Jet přes válečnou zónu nepřipadalo v úvahu. Cítili jsme se bezmocní. Nicméně nemohli jsme jen tak pozorovat ničení Chorvatska a nic nedělat, začali jsme alespoň shromažďovat potřebné věci a do vlasti posílali humanitární pomoc. Vzpomněla jsem si, jak mě při jednom z prvních zjevení v Sarajevu otec Petar požádal, abych se Matky Boží zeptala, zda bude Chorvatsko někdy svobodné. „Bude,“ řekla tehdy Panna Maria, „ale jen po velkém utrpení a bolesti.“