20. května ¦ Mariino srdce zvítězí

Budete mými nositeli světla Boží lásky. Budete osvěcovat cestu těm, kteří sice dostali dar očí, ale nechtějí vidět › Poselství z 2.10.2012.

Když přijel do Medžugorje jeden vatikánský kardinál, položil mi otázku: „Víte, proč jsem tady?“ „Zřejmě proto, že vás sem zavolala Panna Maria,“ odvětila jsem a myslela jsem to vážně. Vždyť mi říkala, že o Medžugorji se nikdo nedozví náhodou. Kardinál se usmál: „Možná máte pravdu. Donedávna jsem ale neměl touhu sem jet. Víte, ve Vatikánu je kostel, kde pravidelně vídám skupinu několika stovek Italů. Setkávají se tam každý měsíc a modlí se celé hodiny. Nemohl jsem pochopit, co je tam tak dlouho drží, proto jsem se jich na to jednoho dne zeptal. Odpověděli, že jsou ovocem Medžugorje. Scházejí se, aby se modlili podle vašeho večerního modlitebního programu. To mě natolik zaujalo, že jsem se přijel podívat, co se tu děje, a jsem šťastný, že jsem to udělal.“

„Až půjdete domů,“ říkávám poutníkům, „odolejte pokušení vykládat každému, co jste tady prožili. Soustřeďte se raději na to, abyste žili podle poselství Panny Marie, a když na vás lidé uvidí změny, začnou se vás sami vyptávat.“ Panna Maria jednou prohlásila, že nás chce všechny předložit svému Synu jako krásnou kytici květů. Bude plakat, dokud bude na světě i kdyby jen jediný člověk, který nevěří. Proto se musíme modlit - nikoli však za to, co chceme my. Bůh ví, co nám leží na srdci, ale ví také, co je pro nás z dlouhodobého hlediska čili z pohledu věčnosti to nejlepší. Měli bychom se modlit hlavně za své bratry a sestry. Kdykoli se modlíme za někoho, kdo nevěří, usušíme slzu z tváře Panny Marie.

Matka Boží přidělila zvláštní modlitební úkoly i ostatním vizionářům. Vicku a Jakova požádala, aby se modlili za nemocné. Ivanka se modlí za rodiny, Marija za řeholníky, řeholnice a duše v očistci. Ivan za kněze a mladé lidi. Samozřejmě modlitba vizionářů není „privilegovanější“ než modlitba kohokoli jiného. Naše modlitby nemají přednost kvůli tomu, že vídáme Pannu Marii. Já se domnívám, že každý člověk na této planetě má své zvláštní poslání. Jaký konkrétní plán má Bůh s naším životem můžeme zjistit skrze modlitbu. V době, kdy jsem přijala svůj modlitební úkol, se formoval i můj úkol pozemský. Chodila jsem s Markem už několik roků. Poznala jsem, že s ním chci strávit zbytek života. On to cítil stejně ale už od pěti let! Jeho vytrvalost mi připomínala Malého prince a jeho květinu…

Na Markovi mě nejvíc přitahovala jeho víra. Během zjevení byl vždycky se mnou a držel v ruce růženec. Už od začátku byl středem našeho vztahu Bůh. Když mi bylo 23 let, chtěli jsme se vzít. Ovšem žádný z nás neměl pravidelný příjem, tak jsme se rozhodli, že počkáme, dokud aspoň jeden z nás nebude mít trvalé zaměstnání. Celý další rok jsme se za to modlili. Na jaře 1989 jsem získala práci v cestovní agentuře v Medžugorji, přestěhovala jsem se ze Sarajeva do Bijakovići do domku, který si rodiče postavili na stáří. Náplní mého zaměstnání bylo vyřizování dokumentů a faktur a vítání návštěvníků. Bylo úžasné, že jsem najednou mohla žít mezi tolika věřícími lidmi a na místě, kde to všechno před osmi lety začalo. Od roku 1981 se vesnice dost změnila - hlavní ulici lemovaly obchody se suvenýry. Prostranství kolem kostela sv. Jakuba se upravilo na dlážděnou promenádu. A na většině tabákových polí vyrostly malé hotely. 

16. září 1989 jsme se s Markem vzali. Podle hercegovinské tradice jsme od kněze dostali požehnaný kříž, na který jsme při manželském slibu položili ruce. Z Mirjany Dragičević se stala Mirjana Soldo. Ze začátku jsme bydleli u Markových rodičů v Ogradeniku, vesničce u Medžugorje, ale pro sedmičlennou rodinu byl dvoupokojový dům malý. Radost z toho, že jsme manželé, nám sice pomohla proměnit nepohodlí ve smích a žertování, ale nakonec jsme se rozhodli přestěhovat do domku mých rodičů v Bijakovići.

Na zeď jsme pověsili svatební kříž, aby nám stále připomínal náš svátostný slib. Každý večer jsme se modlili a ráno jsme si spolu dali kávu. Bylo zvláštní, že jsem Markovi o některých věcech nemohla říci, ale nikdy jsem nedovolila, aby měly mé informace o budoucnosti vliv na naše rozhodování. „Každá žena má aspoň jedno tajemství, které svému manželovi nikdy neřekne, ale moje manželka jich má rovnou deset,“ dělává si Marko legraci. Samozřejmě jsme také toužili po dětech, uvědomovali jsme si, že pro rozrůstající se rodinu by malý domek mých rodičů nestačil, vzali jsme si tedy půjčku a začali stavět o trochu větší dům kousek vedle. Marko dohlížel na stavbu a já dál pracovala v cestovní agentuře.