17. května ¦ Mariino srdce zvítězí

Děti moje, nezapomínejte, že nejste na tomto světě jenom kvůli sobě a že já vás sem nevolám jenom kvůli vám › Poselství z 2.11.2011.

V roce 1985 se Medžugorje stala velkým poutním místem. Každý týden sem přijížděl jiný televizní štáb nebo tým vědeckých badatelů. Natáčeli zde dokumenty a zkoumali nás. Do vesnice proudily velké zástupy návštěvníků z celého světa. Poutníci většinou bydleli zadarmo u místních vesničanů. Po pár letech komunisté změnili kurz: spatřili v Medžugorji zvláštní příležitost. Zjevení se jim nepodařilo zastavit, a tak začali kolem kostela budovat hotely a obchody se suvenýry. Ve vesnici dokonce zavedli vyšší daně. Řekli si, že když Medžugorje nemůžou zničit, mohou na ní alespoň vydělávat.

V Medžugorji nyní působil Markův strýc františkán otec Slavko Barbarić. Otec Slavko byl zajímavý a záhadný muž. Kromě doktorátu z náboženské pedagogiky vystudoval ještě psychoterapii. Poprvé sem vlastně přijel, aby nás vizionáře vyšetřil. Jakmile došel k závěru, že neprojevujeme příznaky halucinací a nejsme podezřelí z podvodu, jeho skepse se změnila ve víru. Při našem prvním setkání na mě ale neudělal moc dobrý dojem. Když si povídal s poutníky, působil trochu odtažitě. Medžugorje ho ale časem změnila, a on zase zpětně začal proměňovat farnost. Staral se o poutníky a organizoval modlitební program v kostele. Každý den chodil na Križevac nebo na Podbrdo. Cestou se modlil růženec a sbíral odpadky po nedbalých turistech. Někdy hrál v kostele na varhany. Odevzdal se cele Panně Marii a já jsem ho začala mít ráda. Medžugorje potřebovala mít kněze, jako byl otec Slavko. 

V den mých dvacátých narozenin se mi zjevila Panna Maria v našem bytě v Sarajevu. O nevěřících, které nazvala „těmi, co ještě nezakusili Boží lásku“, řekla: „i oni jsou moje děti. Trpím pro ně, protože nevědí, co je čeká, když se neobrátí k Bohu.“ Požádala mě, abych se za ně pomodlila spolu s ní, pak vyjádřila lítost nad chamtivostí, jež se rozmáhá ve světě, ale i v samotné Medžugorji. A přidala varování: „Běda těm, kdo chtějí o všechno obrat poutníky, kteří sem přicházejí. Požehnaní jsou ti, kdo velkoryse dávají.“ I za to jsme se modlily. Potom se mnou mluvila o tajemstvích, měla jsem připraveno asi 30 otázek od lidí, které jsem měla Panně Marii položit. Usmála se a řekla, že mi dá dar znát odpovědi, až přijde ten správný čas. Když požehnala náboženské předměty, ukázala na růženec, který jsem držela v ruce a řekla: „Neměli byste mít doma růženec jen jako nějakou ozdobu, jak tomu mnohde bývá.“ Potom mě učila, jak se ho mám správně modlit, a požádala mě, abych to vysvětlila všem.

Za necelé dva měsíce přišla překvapující zpráva: 7.května měla Ivanka poslední každodenní zjevení. Panna Maria jí svěřila desáté tajemství a přislíbila, že se jí bude zjevovat každý rok 25.června, na výročí prvního zjevení. Ivanku povzbudila, aby si nemyslela, že udělala něco špatně, utěšovala ji slovy: „Plán, který uskutečňuji se svým Synem, jsi přijala celým srdcem a dokončila jsi svůj úkol. Buď šťastná, protože jsem tvoje Matka a miluji tě z celého srdce. Ivanko, milost, kterou jste obdrželi ty a ostatní, na této zemi nedostal doposud nikdo.“ Ivanka i já jsme byly první vizionářky, které v Medžugorji viděly Pannu Marii a byly jsme také první, kterým každodenní zjevení skončila. Občas jsem slýchala vnitřní hlas, ozval se také na slavnost Nanebevzetí Panny Marie - Matka Boží mě požádala, abych světu tlumočila závažné poselství: „Uplynulé čtyři roky jsem vás vyzývala k obrácení. Obraťte se, než bude pozdě.“ Některé lidi znepokojilo slovo „pozdě“ a že nemají čekat na znamení. Ale uvědomme si, kolik lidí od počátku zjevení už vlastně zemřelo? Kdyby čekali na znamení s tím, že se obrátí až potom, bylo by pro ně příliš pozdě… Jednou otec Slavko kázal: „Co znamená pro proroky slovo ,blízko‘? Jak napsal apoštol Petr, ,u Pána je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den‘. Tak musíme být stále bdělí a nemyslet na data a dni. Obrácení je vždy naléhavé. Je nebezpečné s ním otálet.“

Prožila jsem několik dalších mimořádných zjevení a slyšela jsem vnitřní hlas až do 4.června 1986, kdy se mi Panna Maria zjevila na několik minut. Sdělila mi, že to bude mé poslední mimořádné zjevení, protože mi už vysvětlila všechno potřebné. Otec Slavko se mě potom ptal, proč jsem tolik plakala. „Varování lidstvu jsou velmi vážná a někdy téměř nesnesitelná,“ řekla jsem. „Přes tíživost a krutost toho, co jsem viděla, tak s Pannou Marií jsem se cítila silná. Vychází z ní životodárná síla.“