16. května ¦ Mariino srdce zvítězí

Toužím po tom, aby byla zahnána temnota a stín smrti, které vás chtějí obklopit a svést na scestí › Poselství z 18.3.2014.

I když o satanovi mluvím málokdy, ujišťuji vás, že existuje. Jednou jsem ho viděla. Povím vám jen tolik, že to byla ta nejděsivější zkušenost mého života, ale láska ho odehnala. V té chvíli jsem poznala, že nic na tomto světě se nevyrovná jeho ošklivosti a nenávisti vůči Bohu - jeho moc je však na rozdíl od té Boží omezená. Podle exorcistů není satan nějaký zlý bůh, který bojuje s dobrým Bohem. Je to bytost, kterou Bůh stvořil jako dobrou, ale stala se zlou, protože Boha odmítla. Jeho hlavním rysem je pýcha. Proto jsou pokorní lidé, kteří důvěřují Bohu, silnější než jakékoli zlo. Jednou nám v poselství Panna Maria řekla: „S láskou, která vychází z pokory, přinesete světlo tam, kde vládne tma a slepota.“

Mé hrozné setkání se zlým mě naučilo něco o jeho taktice. Ďábel vás bude přesvědčovat, že následování Boha vede jen k utrpení a že život podle Ježíšova učení vás oloupí o svobodu. Když se stanete věřícími, v jistém smyslu se opravdu budete muset vzdát určitých svobod - svobody zničit sebe sama anebo svobody lhát a krást. Mezi svobodnou vůlí a vůlí Boží je velký rozdíl. To první je dar, zatímco to druhé vyžaduje rozhodnutí. Budeme-li důvěřovat Bohu, staneme se v něm svobodnými a tato svoboda nás dovede k věčnému životu. Nechci ďáblovi připisovat žádnou důležitost. Jeho místo bylo vždy pod nohama Panny Marie a jsem přesvědčena, že právě tam by měl navěky zůstat. Má jen tolik moci, kolik mu ji dáme. A můžeme mu ji dát pouze tak, že se pro to svobodně rozhodneme. Domnívám se, že to platí jak pro jednotlivce, tak i pro celé lidstvo. Pokud je středem našeho života Ježíš a blahoslavená Matka, ďábel nám nemůže ublížit. Láska vždy zvítězí.

„Když k vám přicházím, můj Syn je vždy se mnou, ale přichází i satan,“ prohlásila jednou Matka Boží. Medžugorje byla od začátku cílem jeho útoků. Nesnesl pohled na tolik lidí, kteří se modlí, chodí často na mši svatou, zpovídají se a obracejí se k Bohu. Musel něco udělat. Nepřichází však jako nějaká groteskní pohádková postava. Útočí pomocí těch, kteří mu odevzdali vládu nad svým životem. Lidé se jím nevědomky nechávají ovlivňovat skrze svá životní rozhodnutí. Většina si ani neuvědomuje, jak snadné je upadnout pod jeho nadvládu. To je také jeden z důvodů, proč Panna Maria pokaždé zdůrazňuje důležitost modlitby. Pokud v našem srdci vládne Bůh, není v něm prostor pro žádné zlo.

Po skončení prvního ročníku na Sarajevské univerzitě jsem cítila, že i na mě někdo útočí. I přes stále větší překážky ze strany fakulty jsem úspěšně složila všech deset požadovaných zkoušek. Ale po celé léto jsem se bála, jak to budu zvládat dál. Obávala jsem se, že se pod náporem budoucích věcí zhroutím. Ptala jsem se: „Bože, jak jsi mi mohl svěřit takový úkol? Copak nevidíš, že to nedokážu?“ Pak jsem si ale uvědomila, že tím zpochybňuji Boží plán a prosila jsem: „Odpusť mi, ty víš, že v hloubi srdce to tak nemyslím. Ale velice potřebuji tvou pomoc.“

15. srpna 1984 na slavnost Nanebevzetí Panny Marie jsem byla ponořena do hluboké modlitby a v srdci jsem uslyšela známý hlas Panny Marie. Oznámila mi, že se mi zjeví 25. srpna. Připravovala jsem se modlitbou a postem. Vidět ji znovu po 6 měsících bylo jako mít narozeniny dvakrát do roka. Mluvila o tajemstvích. Vysvětlovala mi podrobnosti, jak bude všechno probíhat a připravovala mě na můj úkol. Pak se mi opět zjevila 13. září a sdělila mi datum, kdy mám knězi odhalit první tajemství. Tyto nové poznatky mi přinesly úlevu a daly mi sílu jít dál. Přemítala jsem, kterého kněze zvolit, abych mu vyjevila tajemství a na mysl mi přišel otec Petar Ljubičić, vysoký františkán se silnými brýlemi a přívětivým úsměvem. Jeho srdce bylo otevřené pro trpící, lidem vždy toužil přinášet naději. Vážila jsem si ho a sdílela jsem jeho soucitné srdce. Obracela jsem se na něj, kdykoli jsem potřebovala mluvit s knězem. On bude jistě ten pravý kněz.

Pokud šlo o tajemství, už jsem byla klidná. Nicméně když na podzim začaly přednášky na vysoké škole, profesoři na mě ještě více útočili, uráželi mě a já jsem nakonec studium vzdala. Byla jsem smutná, ale cítila jsem úlevu. Díky modlitbě jsem si uvědomila, že univerzitní titul mě neučiní šťastnější ani lepší. A jelikož jsem měla Pannu Marii, mohla jsem z univerzity odejít s lehčím srdcem než kdokoli jiný. Díky tomu jsem pak do Medžugorje mohla cestovat častěji a na delší dobu.