15. května ¦ Mariino srdce zvítězí

Moje milé děti, ať slova mého Syna a jeho láska jsou prvními a posledními myšlenkami vašeho dne ›  Poselství z 2.2.2016.

V prvním ročníku vysoké školy mě policie pronásledovala o něco méně. Možná proto, že moje každodenní zjevení skončila. Nezapomínali mi dávat najevo, že mě sledují. Pokaždé, když mě vzali k výslechu, jsem se potichu modlila a skoro nic jsem neřekla. S přáteli z Medžugorje jsme se v Sarajevu společně radovali, modlili a chodili na mši svatou. Kamarád Marko nás často navštěvoval se svým bratrem Željkem a v neděli chodil na mši svatou s naší rodinou. Trávili jsme spolu celé hodiny, ve škole i ve volném čase… až jsem pojednou v Markovi rozpoznala mladého muže, se kterým bych si dokázala představit žít společný budoucí život.

V únoru 1984 se město Sarajevo mělo stát pořadatelem zimních olympijských her. Komunisté se museli ukázat. Vnímali jsme, jak si naše metropole nasadila jakousi masku, aby vypadala jako moderní evropské město. Všichni jsme se radovali z prchavého pocitu svobody, i když byl uměle vytvořený. Na pultech obchodů se objevilo nedostupné zboží, které jsme vůbec neznali. Policie měla plné ruce práce s bezpečnostními opatřeními. Já měla tudíž nějaký čas pokoj od výslechů. Naskytla se mi možnost brigády, a to doprovázení skupiny olympijských turistů z Itálie. Tato zkušenost mě podnítila k tomu, abych se začala učit italštině. Studium i nová práce mě pohltily natolik, že jsem neměla vůbec čas sledovat sportovní akce na olympiádě. Ale když lyžař Jure Franko získal stříbrnou medaili ve slalomu, radovalo se celé Sarajevo. Rázem byl národním hrdinou. Většinu olympijských medailí tehdy získaly komunistické státy a jugoslávské úřady si myslely, jak ukázaly světu, že tu komunismus bude navěky. Nicméně obyvatelé Sarajeva poprvé ochutnali nejen zahraniční čokoládu; okusili i svobodu a chtěli víc…

Po olympiádě se situace ve škole začala opět zhoršovat. Jak jsem se obávala, profesoři zemědělské fakulty se během výletů za vínem do Hercegoviny či od policie dověděli o mých zjeveních. Mnozí profesoři byli aktivní i v politice, a když zjistili, že je mezi nimi ve škole „podvratný živel“, chtěli si vylepšit své postavení v komunistické straně tím, že mi udělali ze života peklo. Snažila jsem se soustředit na studium, ale doma v koupelně jsem téměř každý večer proplakala. Změnila jsem aspoň studijní obor na „Ekonomiku cestovního ruchu“, ale přístup nových profesorů byl ještě horší.

Naštěstí se blížily mé 19. narozeniny a já se těšila na setkání s Pannou Marií. 18. března 1984 se v našem bytě sešli nejbližší přátelé a členové rodiny. Modlili jsme se, dokud se Matka Boží nezjevila. „Co říkala?“ ptala se maminka, když jsem konečně přestala plakat. „Dala nám své mateřské požehnání a oznámila mi, že v tomto roce přijde ještě jednou, aby mi pověděla něco víc o tajemstvích.“ odpověděla jsem. Příslib, že na ní nemusím čekat celý rok, mi udělal radost. V dalších dvou letech přišla několikrát, nejen na výroční zjevení. Často se to událo nečekaně - v srdci jsem ji slyšela, ale neviděla jsem ji. Dověděla jsem se, že se tomu říká „vnitřní hlas“. Tyto zkušenosti byly stejně tak pozoruhodné a působivé jako pravidelná zjevení. Mariin lyrický hlas se ve mně ozýval a já měla pocit, že objímá mou duši.

Když přišla tímto způsobem, vedla mě při modlitbě, dávala mi poselství nebo mluvila o tajemstvích. Nadále jsem však měla v srdci spoustu nezodpovězených otázek. V roce 1984 začala Panna Maria dávat každý týden poselství pro medžugorskou farnost, a to prostřednictvím Marije. První z 1. března znělo: „Drahé děti! Vybrala jsem si tuto farnost a chci ji vést.“ Vždy jednou týdně vybízela Panna Maria farníky, aby přijali modlitbu, půst, zpověď a jiné hlavní principy jejích poselství. Používala jednoduchá a přímá slova, která lidé snadno pochopili. Panna Maria byla učitelkou a farníci jejími žáky „ve škole lásky“, jak to nazval jeden místní kněz. „Můj Syn a já máme s touto farností zvláštní plán,“ oznámila nám. Farníky varovala před hněvem Zlého: „V těchto dnech chce satan narušit moje plány.“  I mne jednou upozornila, že Ježíš bojuje o každého z nás, ale ďábel do toho chce zasáhnout. Plíží se kolem nás a klade pasti. Rád by nás rozdělil a zmátl, abychom se navzájem nesnášeli, pohrdali sebou a oddali se jemu.

Všude okolo nás zuří neviditelný duchovní boj, ale blahoslavená Matka je tu s námi, aby nám pomohla zvítězit: „Toužím vás vzít za ruku a kráčet s vámi, kdykoli svádíte zápas s nečistým duchem.“