14. května ¦ Mariino srdce zvítězí

Drahé děti, dnes vás vybízím k úplnému sjednocení s Bohem. Vaše tělo se nachází na zemi, ale prosím vás, aby vaše duše přebývala co nejčastěji v Boží blízkosti › Poselství z 2.11.2008.

Začátkem roku 1983 jsem konečně přijala to, že jako jediná z vizionářů už nebudu mít denní zjevení. Netrpělivě jsem se těšila na mé narozeniny, až Pannu Marii zase spatřím. Měsíc před 18. březnem jsem se dověděla fantastickou zprávu, že otci Jozu Zovkovi vláda snížila tříletý trest a po 18 měsících jej propustili z vězení. Když jsem ho navštívila, o vězení nemluvil, nicméně jizvy na jeho tváři naznačovaly, že musel snést víc násilí, než napovídal jeho úsměv. Vězni, mnozí byli ateisté, muslimové a pravoslavní, v něm viděli někoho zvláštního. Časem se ho začali na Boha vyptávat. Povídal jim o Ježíšově milosrdenství, o Panně Marii a o Medžugorji. Později otec Jozo tvrdil, že byl ve vězení šťastný a spokojený, protože měl možnost vést problémové muže blíž k Ježíši. Jeho největší utrpení spočívalo v tom, že nemohl mít Bibli, růženec a nesměl sloužit mši svatou. Dozorci se ho zanedlouho začali bát. V noci viděli zvláštní světlo vycházející z jeho cely a ráno byly dveře od jeho cely nevysvětlitelně odemčené. Otec Jozo uvedl, že se mu zjevila Panna Maria, ale víc o tom nemluvil. Byla to soukromá zjevení, která mu poskytovala velkou útěchu.

V noci před mými osmnáctými narozeninami jsem nemohla spát. Odpoledne, když ve mně začal narůstat ten dobře známý pocit, jsem nemohla téměř dýchat, cítila jsem, že mi snad srdce vyskočí z hrudi a najednou jsem ji uviděla. Bylo to jako znovuzrození. Když jsem se dívala na její krásu a vychutnávala si lásku, která z ní zářila, toužila jsem jen po tom, aby si mě vzala s sebou. Život na zemi se mi zdál tak nesmyslný a pochmurný v porovnání s chvilkou v její přítomnosti. Toužila jsem s ní zůstat už navždy. Když Matka Boží odešla, přemohly mě silné emoce a dlouho jsem klečela a plakala, že jí zase neuvidím celý rok. Lidé, kteří mě vidí po skončení zjevení, často opakují, že mám problém „vrátit se do reality“. Já to vidím jinak: Není nic bližšího realitě než být s Pannou Marií. Nebe je ta nejvyšší realita a blahoslavená Matka je reálnější než kdokoli na této planetě. Bolest z toho, že musím opustit tuto nepopsatelnou blaženost, je obrovská.

Ale já musela žít dál. Končil poslední rok na střední škole a přede mnou byla maturita. Už jsem nebyla tak výborná studentka jako kdysi. Stres z neustálého obtěžování policie a deprese z toho, že moje denní zjevení již skončila, si vybraly svou daň na prospěchu. Byla jsem však odhodlaná školu dokončit, a tak jsem se svědomitě učila. Při skládání maturitní zkoušky se za mne postavila ředitelka školy. Bez její odvahy a moudrosti bych ji nikdy nemohla úspěšně složit, protože si to jednoduše vládnoucí úřady nepřály. Byl to jeden z případů, kdy jsem hmatatelně pocítila pomoc Panny Marie. Proč by jinak ředitelka - Srbka a komunistka - tolik riskovala tím, že se postaví státní policii? Jediné smysluplné vysvětlení byl Boží zásah.

Když jsem dosáhla svého cíle, dokončit středoškolské vzdělání, octla jsem se tváří v tvář nejisté budoucnosti. Pochybovala jsem, že by mě nějaká univerzita přijala k dalšímu studiu. Mým snem bylo stát se psycholožkou, protože jsem si ráda povídala s lidmi a koneckonců moje zkušenosti s problémovými dětmi na střední škole mi potvrdily, že mám jisté vlohy k tomuto povolání. Jenomže v Jugoslávii mohli lékařské obory studovat pouze členi komunistické strany. Nabízela se jiná možnost: stát se řeholnicí. Mohla bych potom lidem sloužit tímto způsobem. Měla bych si zvolit toto povolání? Tuto otázku si položili všichni vizionáři, a tak jsme se jednou Panny Marie zeptali, co od nás žádá v našich životech. „Řiďte se srdcem,“ odpověděla. „Je na vás, jak se rozhodnete. Pokud si zvolíte řeholní život, přeji si, aby bylo vidět, že jsem s vámi. A pokud se rozhodnete založit rodinu, přeji si, aby byla vaše rodina příkladem pro ostatní.“ Byla to jedna z výjimečných chvil, když nám Panna Maria dávala rady osobní povahy. Z jejích slov je vidět, jak respektovala naši svobodnou vůli, která je jedním z nejúžasnějších Božích darů. Připomněla nám, že modlitba a půst nám pomohou, abychom udělali to nejlepší rozhodnutí.

S malou nadějí jsem podala přihlášku na vysokou školu, která měla nejnižší přijímací požadavky - na zemědělskou fakultu. Na stejnou školu se přihlásil i můj blízký přítel Marko, dokonce i další mladí lidé z okolí Medžugorje. Vypadalo to, že se budu moct setkávat s katolickými přáteli, i když mě na vysokou nevezmou. Ovšem: je to Bůh, kdo má vše v rukou, ne vládnoucí třída - a tak jsem ke studiu přijata byla!