13. května ¦ Mariino srdce zvítězí

 
Láska vítězí nad smrtí a působí, že život trvá › Poselství z 2.10.2015.

Když  mi Panna Maria poprvé svěřila tajemství, vyvolala ve mně velké napětí a úzkost. Lidé se mě na tajemství neustále ptají. Nemohu jim vyčítat, že jsou zvědaví. Nás lidi přirozeně fascinuje vše neznámé. Někteří si myslí, že je to výsada - vědět, co se stane v budoucnu -, ale já to tak nevnímám. Bylo by pro mě mnohem snazší, kdybych mohla všechno vyjevit už nyní, jenže Boží vůle je jiná. Uvědomuji si, svou lidskou slabost. S určitostí můžu říct, že to nejsem já, kdo zachovává tajemství; zvládám to jen s Boží pomocí.

Mnoho lidí zajímalo, proč mi Panna Maria dala pergamen s tajemstvími. Já si existenci svitku vysvětluji tak, že není nutné, abych žila, až nastane čas tajemství odhalit. Kdyby nebyla zapsána, znamenalo by to, že nemohu zemřít, dokud se všechna tajemství nenaplní. Ale nikdo není nenahraditelný. Existují věci, o kterých nemám mluvit. Panna Maria se o všechno postará. Mým úkolem je být poslušná, nic jiného. Vždycky jsem cítila, že mě Bůh vede a já jsem jen jeho nástroj. Spoléhám na modlitbu a půst, ty mi pomáhají žít podle jeho vůle a naplnit můj úkol posla. Lidé se mě ptají, jak snáším břemeno tajemství, pro mě však břemenem nejsou, to jsou spíš pro jiné. Když mi lidé pokládají pochmurné otázky o biblických katastrofách a konci světa, je mi jich líto. Když je náš život v rukou Panny Marie a Bůh se navždy usadil v našem srdci, co nám může ublížit? Ten kdo skutečně pozná Boží lásku, měl by být veselý a radostný. Nemá smysl mluvit o budoucnosti, vždyť kdokoli z nás může zítra zemřít. Panna Maria nám připomíná: „Děti moje, váš život je jen okamžik v porovnání s životem věčným.“  O tajemstvích víc prozradit nemohu, ale smím říct to nejdůležitější - Panna Maria má v plánu změnit svět. Nepřišla oznámit naše zničení; přišla nás zachránit a spolu se svým Synem zvítězit nad zlem: „To, co jsem začala ve Fatimě, dokončím v Medžugorji. Moje srdce zvítězí.“   

Dne 13. května 1981, přesně 64 let po prvním zjevení ve Fatimě a jen 6 týdnů před zjevením v Medžugorji, postřelil na Svatopetrském náměstí ozbrojený muž papeže Jana Pavla II. Svatého otce zasáhly 4 kulky. Zranění bylo téměř smrtelné, ale zázračně se uzdravil a své přežití připsal přímluvě Panny Marie. „Byla to Matčina ruka, co vedla kulky,“ prohlásil. Panna Maria nám v jednom z prvních poselství řekla: „Modlitba a půst mohou zastavit války a změnit přírodní zákony.“

Ptáte se, jestli se máte připravovat na budoucnost? Ano. Připravte se, aby se vaše duše mohla kdykoli postavit před Boha. „Bůh vám dal svobodnou vůli, abyste si mohli zvolit život nebo smrt. Děti moje, bez Boha nemůžete dělat nic; ani na chvíli na to nezapomínejte.“  řekla Panna Maria 18.března 2003. Její poselství je jasné: naší budoucností je věčnost, ale teprve naše skutky na zemi určí, jaká bude. Hranice mezi spásou a vyhnanstvím v pekle samozřejmě není tak černobílá, jak si lidé myslí. Připadalo mi, že odsoudit duši k věčnému utrpení je v protikladu s milosrdným a láskyplným Bohem, jakého jsem poznala.

Panny Marie jsem se zeptala: „Jak může být Bůh tak nemilosrdný a odsoudit lidi navěky do pekla?“ „Duše, které jdou do pekla, přestaly o Bohu smýšlet dobře,“ odpověděla. Vysvětlila mi, že za života Boha proklínaly, a to samé budou dělat i po smrti. Bůh lidi do pekla neposílá, sami se rozhodnou tam být. „Lidé v pekle Boha ze všeho obviňují. Sjednotili se s peklem (už na zemi) a zvykli si na něj. Spílají Bohu a trpí, ale odmítají se modlit. V pekle nenávidí Boha ještě víc, než ho nenáviděli na zemi.“  Ptala jsem se, kam jde po smrti většina lidí: „Většina skončí v očistci; až po nějaké době mohou vstoupit do nebeské blaženosti. Další propadnou peklu a jen někteří jdou do nebe přímo.“ Všechno na onom světě se řídí láskou. Peklo jsem vidět nikdy nechtěla. O

čistec mi Panna Maria ukázala: jakoby ve filmu jsem viděla pochmurnou mlhu, v níž se zmítaly nejasné postavy. Panna Maria mě ujišťovala, že očistec je spíš záležitostí milosrdenství než trestu. „Před Boží tváří nemůže obstát nic jiného než čistá láska,“ vysvětlovala mi, „proto Boží spravedlnost očišťuje.“ Každá duše v očistci už došla spásy, proto chápu očistec spíš jako okraj nebe než nějaké oddělené místo. Jan Pavel II. popsal očistec jako „proces očišťování pro ty, kdo umírají v Boží lásce, ale ještě nejsou touto láskou zcela naplněni“.

Nemůžu mluvit jménem Boha, ale myslím si, že když člověk žije pokojně, čestně a s láskou, může nebe dosáhnout. Půjde především o lásku. Milovali jsme Boha? Milovali jsme bližního? Milovali jsme sami sebe? A co je nejdůležitější - jak jsme tuto lásku projevovali a uskutečňovali?