Vždycky jsem chtěla vědět, co se děje v Medžugorji v době mé nepřítomnosti. Navzdory tomu, v co komunisti doufali, zjevení i nadále pokračovala. Uvěznění otce Zovka ani můj exil je nezastavila. Poutníků přicházelo stále víc navzdory vládním restrikcím.
Mne skoro každé ráno tajní agenti odvezli na výslech, občas mě pustili až odpoledne. Hráli hru na hodného a zlého policajta, ale já si vedla stále svou, což je přivádělo k zuřivosti a hrubosti. Neštítili se mi vyhrožovat ani pistolí. Pomyslela jsem si: „Co se má stát, stane se. Uvězněte mě, zabijte mě, nevadí - jen ať už to skončí.“ A v duchu jsem se za ně modlila. Na přetřes přišla i moje národnost. Tehdy jsem se poprvé seznámila s pojmy jako fašista a chorvatský nacionalista. Policie nám také kontrolovala poštu, myslím, že nám nainstalovali do bytu i odposlouchávací zařízení. Nejvíce nás trápily domovní prohlídky, vtrhli do bytu a všechno zpřevraceli. Cítila jsem se zodpovědná za utrpení, které vstoupilo do našeho života. Rozhodla jsem se být statečná a rodinu zbytečně nezatěžovat svými bolestmi, já jsem totiž čerpala sílu ze setkávání s Matkou Boží, oni jí neviděli, Trpěli kvůli mně. Vyhledávala jsem tedy samotu a plakala v tichu modlitby.
Byla jsem tehdy připravená kdykoli zemřít. Očekávala jsem, že prostě ze dne na den zmizím…. Stejně jako dědeček Mate. Nebála jsem se smrti, protože pak už bych byla navěky s Ježíšem a blahoslavenou Matkou. Viděla jsem Pannu Marii a nikdo mě nemohl donutit, abych tento zázrak popřela. Bůh mi skrze modlitbu dával sílu vydržet. Pomáhal mi růst a zapomenout na tu rozmazlenou holku, kterou jsem kdysi bývala. Své staré přátele jsem ztratila, jelikož se báli policie. Jedním z mála lidí, kteří se mi ale nikdy nevyhýbali, byla naše sousedka muslimka Paasha. Bydlela v bytě pod námi a ji brala jako náhradní babičku. Později za války mému otci a bratrovi zachránila život. V bombardovaném Sarajevu se s nimi s laskavostí dělila o drahocenné zásoby jídla. Její oběť však byla větší, než si tatínek s bratrem uvědomovali, protože Paasha skutečně zemřela hlady, jen aby sedmnáctiletý chlapec s tátou přežili.
Panna Maria mluvila o důležitosti modlitby a půstu. Vyzývala nás k obrácení - abychom zanechali hřích a kladli Boha na první místo ve svém životě. Jen tehdy prý poznáme skutečnou lásku. Panna Maria mluvila i o budoucích událostech, v nichž se má uskutečnit Boží plán. Tyto události jsou známé jako tajemství. Tajemství se stala příčinou velké zvědavosti a spekulací. Máme o nich promluvit až krátce před jejich naplněním. Mohu o nich říct jen velmi málo. Když mi Panna Maria svěřila třetí tajemství, dovolila mi, abych o něm něco málo vyjevila. Smím prozradit to, že po uskutečnění prvních dvou tajemstvích, Panna Maria na Podbrdu zanechá trvalé znamení. Každý hned pozná, že to není dílo lidských rukou. Lidé budou moci toto znamení fotografovat a filmovat, ale aby ho opravdu pochopili - zakusili srdcem -, musejí přijet do Medžugorje osobně. Vidět ho na vlastní oči bude mnohem krásnější. O podrobnostech dalších tajemství mluvit nesmím, dokud nepřijde čas, abych je světu odhalila. Až se události stanou tak, jak byly předpově-zeny, ani nejtvrdší skeptik nebude moct pochybovat o existenci Boha a hodnověrnosti zjevení Panny Marie.
Na vánoční svátky jsme se s rodinou odvážili do Medžugorje odcestovat. Setkání s ostatními vizionáři bylo úžasné, s překvapením jsem zjistila, že jim Panna Maria sdělovala téměř stejná poselství jako mně. Moje poselství bývala jen o trochu delší. Když nás třeba Panna Maria žádala, abychom se ve středu a pátek postili o chlebu a vodě, u mě ještě dodala, že je důležité se během postu i modlit, a že je Bohu velmi milé, když přinášíme malé oběti.
Na Boží hod vánoční se Panna Maria zjevila s malým Ježíšem, oblečená byla v nádherný zářivý šat. Látka vypadala jako roztavený kov, leskla se jako zlato, jako druh světla, které se lomí, proudí a vlní podle pohybu a podle pocitů, které chce Panna Maria vyjádřit. „Milujte se navzájem, děti moje. Jste bratři a sestry,“ pronesla s milým úsměvem.
Od zjevení Panny Marie se pro mě modlitba růžence stala hlubokým zážitkem. Pokaždé když jsem se modlila Zdrávas, Maria, představovala jsem si krásnou tvář Panny Marie, také její výrazy bolesti a radosti. Jako dítěti mi modlitba růžence připadala nekonečná. Teď to bylo jiné.