09. května ¦ Mariino srdce zvítězí

Ukazuji vám cestu, jak odpustit sobě, odpustit druhým a s upřímnou lítostí v srdci pokleknout před Otce › Poselství z 2.1.2010.

Éterická krása Panny Marie nás okouzlila už od samého začátku. Jednoho dne jsme jí položili dětinskou otázku: „Jak je možné, že jsi tak krásná?“ Panna Maria se něžně usmála: „Jsem krásná, protože miluji. Chcete-li být krásní, milujte.“ Při každodenních setkání jsme pochopili, že budoucí plány Panny Marie se netýkají jen Medžugorje nebo Jugoslávie, ale že chce prostě změnit celý svět.

V srpnu 1981 se zdálo, že události nabírají rychlejší spád. Ani policie, ani vojsko davy věřících nezastrašilo. Zprávy o zjevení se roznesly za hranice a přitahovaly poutníky ze států, o nichž jsme se učili ve škole. Mnozí nás chtěli vidět a slyšet. Zpočátku jsem měla pocit viny, že si nezvládnu povídat s každým poutníkem. Babička Jela se jim věnovala, jednou jsem zaslechla její modlitbu: „Bože, když jsi nás stvořil, proč nezařídíš, abychom všichni mluvili stejným jazykem? Tolik toužím říct o tobě všem poutníkům, ale nerozumí mi.“ Ačkoli si to neuvědomovala, mluvila k nim o Bohu tím nejlepším způsobem - totiž svým příkladem. Hostila je z toho mála, co měla, poskytovala jim zdarma ubytování, a přitom stále držela v ruce růženec a modlila se. Většina vesničanů s pokojem a laskavostí snášela i vojáky, za horka jim nosili osvěžující nápoje, večer domácí jídlo. Medžugorské matky je prostě přijaly jako své syny. Mělo to zázračný účinek. Vojáci se stávali čím dál laskavějšími k obyvatelům i k poutníkům. To komunistické pohlaváry ještě více rozzuřilo a zaměřili svůj hněv na otce Zovka. V kostelních lavicích stále seděli vládní špióni a čekali na jakoukoli záminku, aby ho mohli odstranit.

11. června 1981 na začátku kázání otec Zovko vítal poutníky těmito slovy: „Když se dívám na evidenční čísla vašich aut, vidím, že jste z daleka. Včera i dnes se mě hodně novinářů ptalo, jak je možné, že ačkoli naše pošta a telefony už týden nefungují, tak se celá Evropa v průběhu jednoho dne dověděla o Medžugorji. I kdybychom na oblohu zavěsili velký transparent, nepřitáhli bychom sem tolik lidí. Ovšem je-li u díla Pán, nepotřebuje žádnou reklamu. Používá prosté a maličké, protože ‚mocné sesazuje z trůnu a ponížené povyšuje‘.“ Dále citoval Ježíše: „‘Duch Páně je nade mnou…poslal mě oznámit svobodu vězňům atd.‘ a my to dnes večer chápeme! Copak nepřišel, aby osvobodil mě, vězně, a vás, utlačované, co jste byli čtyřicet let ve vězení, abyste dnes nebo zítra před ním poklekli a prosili: ‚Uvolni ty řetězy, uvolni ta pouta, která mi svírala život, protože mě tolik let spoutávají hříchy?‘“ Otec Jozo ani nepomyslel, že mu tato slova přinesou skutečná pouta. Tajnou nahrávku kázání dostali do rukou vládní úředníci a jeho narážky na „vězně“ a „útlak“ se staly jeho obžalobou.

Ráno 17. srpna otce Zovka navštívili tajní agenti, dovolili mu převléct se do civilu a spoutaného ho vedli k autu. S okolostojícími farníky se otec loučil: „Na shledanou. Ať je Bůh vždy s vámi. Nebojte se. Panna Maria je s námi.“ Tak začalo jeho utrpení, které jako by si předpověděl v závěru svého kázání: „Křesťané na tomto světě jsou jako světlo v temnotách. Naše síla je na kolenou, v rukou sepnutých k modlitbě, v našem nesení kříže. Naše síla pochází od Boha. Neexistuje jiná síla, moudrost ani vítězství, než je vítězství nad absurditou tohoto světa. A to se získává pokorou, láskou a obětí.“

Ten večer po zatčení otce Zovka byl kostel narvaný k prasknutí. Nebojácný kněz ze sousedství přijel, aby pokračoval ve večerním modlitebním programu, který otec Zovko zavedl. Jakmile se nám Panna Maria ukázala, ptali jsme se, co je s otcem: „Nebojte se,“ odvětila, „chci, abyste byli plní radosti a aby byla tato radost vidět na vašich tvářích. Budu otce Jozu chránit. Jsem s ním.“ Když zjevení v malé místnosti skončilo, řekli jsme to knězi, on vzal nejmladšího Jakova za ruku a přivedl ho před oltář. Jakov byl tak malý, že ho za oltářem nebylo vidět. Kněz ho požádal, aby uplakaným lidem v kostele řekl, co slyšel. Jakov se rozhlédl po zástupech, zhluboka se nadechl a nebojácně tlumočil, co Panna Maria říkala. Zoufalá nálada se proměnila v naději.

Když úřady tlačily na kněze, aby zrušil všechny večerní mše svaté, protože jinde se obvykle konaly bohoslužby jen ráno, odpověděl: „Mše svatá není vzpomínkou na Ježíšovu poslední snídani, ale poslední večeři.“  A tak večerní modlitební program pokračoval s hojnou účastí poutníků.