Autor: Mirjana Dragičević Soldo | vizionářka z Medžugorje
Zdroj: © Mariino srdce zvítězí | nakladatelství Paulínky | Praha 2022
Datum napsání:
08.05.2024
Mirjana Dragičević Soldo
Mariino srdce zvítězí - autobiografie vizionářky z Medžugorje
Zamyšlení na 8. května
Moje ubohé děti, rozhlédněte se kolem sebe a uvidíte znamení doby. Z hloubi srdce volejte k mému Synu. Jeho jméno rozhání i největší tmu › Poselství z 2.5.2009.
Po rozhovoru s otcem Zovkem nás vizionáře vystrašily dvě sociální pracovnice, že nás chce sebrat tajná policie. Nabídly nám, že nás vezmou na výlet po okolí, aby nás policie nenašla. Nasedly jsme do auta, aniž bychom to mohli někomu sdělit. Ten den byl pro nás velkým zážitkem, vzaly nás na zmrzlinu, ukázaly starobylé město Počitelj se středověkou pevností, v Čapljině nás vzaly do kavárny, kterou mnozí z nás ještě nikdy v životě nenavštívili. V kavárně nás ale poznávali lidé, jeden muž mě oslovil, jestli bych mu neukázala hodinky, které chodí pozpátku. Ty hodinky mi sebrala policie při jednom z výslechů a dala je zkoumat specialistovi, jak je možné, že změnily chod a stále fungují.
Dodnes mi je nevrátili. Lidí, kteří nás poznávali, přibývalo a sociální pracovnice Ljubica a Mica nás raději odvedly pryč. Tehdy jsem pochopila, že své soukromí jsem ztratila. Další zastávkou byly Kravice, úžasný vodopád na řece Trebižant. Cestou tam jsme dali najevo obavy, zda se stihneme vrátit včas na zjevení. Panna Maria přicházela vždy kolem 18:40. Mica s Ljubicou nás ubezpečovaly, že se nemusíme bát, že to stihneme, ale ve skutečnosti plnily vládní rozkaz, aby nás ten den dostaly pryč. Cítila jsem se provinile, že nebudeme na kopci, když Panna Maria přijde. Když jsme se přiblížili k Medžugorje, viděli jsme zdálky Podbrdo a obrovské davy lidí. Chtělo se mi brečet.
Náhle se mě ale zmocnil pocit, který jsem vždy mívala před zjevením. Kupodivu jsem donutila pracovnici, aby auto zastavila, vyskočili jsme a poklekli v pustině plné skal a vřesu. Mica s Ljubicou stály u auta a smály se nám. Najednou ale ztuhly a hleděly směrem na kopec: „Vidíte to?“ „Bože můj, co to je?“ „Nějaký opar… nebo světlo..“ v jejich hlasech byl slyšet strach. „To je ona,“ řekla Vicka. Panna Maria nás pozdravila jako obvykle: „Pochválen buď Ježíš.“ „Zlobíš se, že nejsme na kopci?“ zeptala jsem se. „Na tom nezáleží,“ odpověděla. „A zlobila by ses, kdybychom se nevrátili na kopec, ale čekali na tebe v kostele?“ Něžně a mateřsky se usmála: „Spatříte mě vždy v tu samou dobu.“
Otci Zovkovi se tak splnilo přání, abychom místo na kopec chodili za Pannou Marií do kostela. Komunisté mu hrozili, že pokud ve své farnost nezastaví „demonstrace“, jak nazývali shromáždění lidí při zjevení, zavřou ho do vězení. Nicméně otec Zovko stále o zjeveních pochyboval. Jeho pomocní kněží nám věřili, věřil nám dokonce i jeho nadřízený biskup Pavao Žanič z Mostaru, který si nás zavolal, podrobil spoustě otázek a nechal přísahat na kříž, že mluvíme pravdu. Jednoho dne to na otce Joza natolik dolehlo, že se zamkl v kostele a začal se modlit k Bohu, aby ho vedl v nejtěžší situaci, kterou ve své kněžské službě zažíval.
Modlil se: „Můj Pane, ty víš, jak moc tě miluji. Mluvil jsi k Mojžíšovi, ale pro něho to bylo snadné. Jeho lid věděl, že je vedeš, kdežto tady to nikdo neví.“ V tu chvíli uslyšel v srdci hlas: „Běž a chraň děti.“ To ho překvapilo. Vyskočil na nohy a pospíchal ke kostelním dveřím. Otevřel je a před nimi jsme byli my, celí udýchaní. „Policie!“ vyhrkla Vicka. „Honí nás!“ Otec rozevřel náruč: „Moji drazí andělé,“ řekl s láskou. „Pojďte dovnitř.“ Jeho chování se změnilo tak radikálně, až mě napadlo, jestli nežertuje. Toho večera nás Panna Maria navštívila v malé místnosti u oltáře a otec Jozo o nás už nikdy nepochyboval.
Ovšem komunisté zuřili. Přes útlak a vyhrožování, se jeden den na kopci shromáždilo asi 10000 lidí. Jugoslávská vláda vyhlásila v Medžugorji výjimečný stav, u našich domů a na kopci zaujala pozice ozbrojená armáda. Nad modlícími se poutníky hučely helikoptéry. Výslechy byly delší a intenzivnější. Kdybychom byli dospělí, jistě by nás zavřeli, ale báli se protestů veřejnosti, kdyby uvěznili děti.
2. srpna nás Panna Maria vyzvala: „Běžte všichni na louku v Gumně. Odehraje se tam veliký zápas - zápas mezi mým Synem a satanem. Jde o budoucnost lidských duší.“ V Gumně s námi bylo asi 40 místních obyvatel, modlili jsme se a čekali. Když se Panna Maria ukázala, někteří se ptali, zda se jí smí dotknout. Jednoho po druhém jsme vedli za ruku jako slepce, aby se dotkli jejích šatů. Většina z nich cosi pocítila. Ale my jsme si všimli, že na šatech Panny Marie zůstávají špinavé skvrny. Vysvětlila nám, že špínu způsobují nevyznané hříchy. Druhého dne stály u zpovědnic davy kajícníků.
Panna Maria nám při těchto setkáních zdůrazňovala to, co otec Jozo posléze nazval „pěti kameny“ Davida proti Goliášovi. Jedná se o prostředky k dosažení pokoje, jde o modlitbu, půst, zpověď, četbu Písma a mši svatou. Později toto lidé označovali za „hlavní poselství“ Panny Marie v Medžugorje.
