06. května ¦ Mariino srdce zvítězí

Nečisté srdce nemůže konat správné a spravedlivé věci; není příkladem krásy Boží lásky pro ty, kteří ho obklopují a kteří ji nepoznali › Poselství z 2.7.2011.

„Děti moje, na tomto světě byla vždycky nespravedlnost.“ Taková byla odpověď Panny Marie při zjevení 28. června 1981, když jsem jí řekla, že nás lidé považují za narkomany nebo duševně choré. Během toho zjevení jsme se jí ptali na jméno: „Jsem blahoslavená Panna Maria,“ odvětila. Ptali jsme se, jestli má poselství pro kněze. Odpověděla: „Ať mají silnou víru.“ Jeden z nás se zeptal: „Zjevíš se lidem, aby tě viděli?“ „Blahoslavení ti, kdo neviděli, a přesto uvěřili,“ připomněla nám Ježíšova slova (Jan 20, 29) a potom se podívala na lidi. „Ať věří, jako by mě viděli.“

Druhý den nás šest šlo na nedělní mši svatou do kostela sv.Jakuba. Byl přeplněný. Samozřejmě, že většina přišla ze zvědavosti, ne ze zbožnosti. Otec Jozo Zovko se v kázání zaměřil na nás: „Je pravda, že Bůh se může zjevit, už dříve se zjevoval. I Panna Maria… Ale proč potřebujeme takové divy, když máme Eucharistii, Bibli a Církev? Ježíš je přece tady! Žijeme v těžké době, musíme být rozvážní.. musíme se ustavičně modlit k Pánu.“

Dny se tehdy vyznačovaly protiklady - radost a strach, samota a utrpení, láska shůry a nepřátelství policie. Byla jsem obyčejné dospívající děvče. Žila jsem pokojně s rodinou, když se najednou všechno změnilo. Ze dne na den jsem musela dospět. Když jsem se dozvěděla o Lurdech, Fatimě a jiných zjeveních z minulosti, všimla jsem si, že Panna Maria obvykle navštěvovala mladé lidi, a zajímalo mě proč. Bylo to proto, že ještě nebyli zatíženi svými plány a povinnostmi? Byla srdce dětí čistější než srdce dospělých? Jako starší bych možná všechno pochopila rychleji, ale její poselství si nevyžadovala žádné komentáře nebo teologický výklad. Oslovuje nás všechny a promlouvá k nám jednoduchými slovy.

Večer 28. června měl otec Jozo další otázky. Zdálo se, že je znepokojen mými chabými znalostmi katolické víry. „Řekni mi, Mirjano, budeš teď víc číst Bibli?“ „To bych ráda,“ řekla jsem. „Vím, že bys ráda, ale uděláš to?“ Zaváhala jsem. „No…“ „Máš vůbec nějakou Bibli?“ Sklopila jsem zrak. „Ne, ale moje kmotra v Sarajevu ji má. Někdy k ní chodím na návštěvu a tam si ji čtu.“ To, že jsem viděla Pannu Marii, mě vedlo k tomu, abych přijala víru celým srdcem.

 „Někteří o zjevení začali pochybovat, proč každý Pannu Marii nevidí, co myslíš?“ ptal se otec. „Kdyby Pannu Marii každý viděl, všichni by řekli, že Bůh existuje. Každý by uvěřil. Neumím to vysvětlit.  Bůh se nezjevuje každému. Měli byste věřit, i když jste ho neviděli.“ A existovalo hodně těch, kteří neviděli, a uvěřili. Ospalá rolnická vesnička Medžugorje se rychle měnila v poutní místo. Jak zástupy poutníků rostly, tím víc obyvatel farnosti přijímalo poselství Panny Marie. Měla jsem velkou radost, když jsem pozorovala účinky zjevení u svých nejbližších. Teta, strýc i sestřenice se vroucněji modlili. Babička se denně modlila několik desátků růžence navíc. Marko, hoch, který se mi líbil, a kterého jsem si později vzala za manžela, na počest Panny Marie chodíval pravidelně 30 km z Mostaru do Medžugorje pěšky jako pravý poutník.

Na svátek sv.Petra a Pavla, tedy 29. června, nás opět předvolali k výslechu na policejní stanici do Čitluku. Policajti byli odborníci na proklínání a nadávky. Jako by soutěžili, kdo bude nejvulgárnější. Výslech trval celé hodiny, pak nás zavezli na kliniku, kde nás vyšetřila místní pediatrička dr. Darinka Glamuzina. Tato inteligentní žena nám sdělila, že je ateistka a podle ní, má náš příběh nějaké logické vysvětlení. Kladla nám rychlé otázky a my trpělivě a upřímně odpovídali. Nakonec nám řekla, že přijede do Bijakoviči s kolegou, aby nás pozorovali. Později nás zavezli do Mostarské nemocnice, dovedli nás do tmavé místnosti bez oken a zamkli za námi dveře. Vzduch byl vlhký, studený a zapáchající. Když jsme trochu přivykli tmě, rozpoznali jsme, že nás zavřeli do márnice s několika mrtvými těly. Dostali jsme strach. Jak to jen mohli udělat dětem? Pak nás vyšetřoval psychiatr, následně nás zavřeli na psychiatrické oddělení. Hrozně jsme se báli. Naštěstí nás odsud vyvedla zdravotní sestra, kterou spolu s dalšími kolegyněmi zajímalo naše svědectví o Panně Marii. Jejich zájem a slzy mě překvapily. Ačkoli nás policie propustila, měla jsem z návštěvy márnice a psychiatrie trauma. V mysli mi vyvstávaly znepokojující obrazy: mrtvola na nerezovém stole, bloudící a blábolící pacienti.. Věděla jsem však jedno: kdybych měla volit, zda se nechat zavřít na psychiatrii nebo zapřít, že jsem viděla Pannu Marii, bez váhání si vyberu psychiatrii.