05. května ¦ Mariino srdce zvítězí

Chci vám být Matkou, Učitelkou pravdy, abyste s jednoduchostí otevřeného srdce pochopili nesmírnou čistotu a světlo, které z ní vychází a rozbíjí tmu; světlo, které přináší naději › Poselství z 2.5.2014.

Po prvních dnech zjevení přicestovali do Medžugorje za mnou rodiče. Moje tvář prozrazující silné emoce jim stačila k tomu, aby mi uvěřili. Uvědomili si, že už jen kvůli své vrozené ostýchavosti bych nechtěla být středem pozornosti, natož v tak velkém davu lidí. Pro sedmiletého bratra Mira to bylo snadné - jestli jeho velká sestra tvrdí, že vidí Pannu Marii, musí to být samozřejmě pravda. Rodiče chtěli, abych se vrátila s nimi do Sarajeva, obávali se o mou bezpečnost, každý den se totiž zdál chaotičtější a přibývalo nejen lidí, ale i policistů. Já jsem si ale neuměla představit, že bych Medžugorje někdy opustila, už jsem tu chtěla zůstat navždy. Myslela jsem si, že Panna Maria se může zjevit jen zde, a pro mě neexistovalo nic důležitějšího, než ji vidět.

27. června jsem se s ostatními vizionáři sešla doma u Marije, abychom si popovídali o svých zážitcích. Najednou se objevil policista, nařídil nám nastoupit do auta a odvezl nás na policejní stanici do Čitluku. Tam nás policisté vyslýchali, křičeli na nás, byli hrubí a nakonec nás obvinili ze lhaní. Samozřejmě jsme se báli. Naše vytrvalost je ovšem udivovala. Někteří nám dokonce uvěřili, i když to nedali najevo. V Medžugorji i Čitluku si tehdy mnozí policisté nechávali tajně křtít děti, ale v práci museli poslouchat rozkazy. Po výslechu nás vzali na kliniku, abychom podstoupili vyšetření. Blížil se čas, kdy se Panna Maria zjevovala, začali jsme být neklidní a toužili se dostat na Podbrdo. Podařilo se nám z kliniky odejít a jeden muž nám nabídl, že nás do Medžugorje doveze. Podél cesty stály stovky aut. Lidé, kteří přišli na zjevení tu parkovali a dál šli pěšky. Mezi vozy chodili policisté, zapisovali si poznávací značky a rozdávali pokuty.   

Kromě toho, že nás obtěžovaly úřady, museli jsme rozptýlit pochybnosti člověka, o němž jsme si mysleli, že nás podpoří nejvíc - našeho faráře. Otec Jozo Zovko, tehdy asi čtyřicetiletý, byl v Medžugorji krátce. Zpočátku se obával nejhoršího: lží, halucinací nebo podvodu komunistů, kteří chtějí zdiskreditovat jeho práci. Když si mě večer 27. června zavolal do farní kanceláře, byla jsem trochu nervózní. Otec Jozo mě vybídl, abych popsala, co Panna Maria dělala během zjevení. Žádná slova nedokážou vyjádřit, co jsem cítila, když jsem byla s ní, ale pokusila jsem se o to: „Často se dívala na lidi okolo,“ řekla jsem. „Požádali jsme ji, aby udělala znamení, po kterém by nám lidi uvěřili a už se nám nesmáli. Ona ale mlčela a pak jen řekla: ‚Přijdu zítra.‘“ „Je krásná?“ zajímal se otec Jozo. „Ano! Neuvěřitelně! Má černé vlasy, zčásti stažené, a modré oči.“ „Viděla jsi už někdy takovou dívku?“ „Nikdy.“ „Jak je vysoká? Je menší než ty?“ „Asi jako já, ale je štíhlejší a opravdu krásná.“ Když lidé mluví o fyzické kráse, často zdůrazní oči, vlasy nebo některý rys vzhledu. Krása Panny Marie ale byla jiná. Každý rys byl nádherný a všechno harmonicky ladilo. Její oválnou tvář lemoval bílý závoj. Barva pokožky se podobala opálené pokožce lidí od Středozemního moře.

Svými černými vlasy připomínala někoho z Blízkého Východu. Její malý nos byl v dokonalém souladu s mandlovýma očima. Jemně růžové tváře splývaly s barvou jejích rtů, které byly malé, plné a něžné. Ale k jejímu „vzhledu“ patřily i rysy, které bych nejlépe přiblížila slovem mateřské. Měla mateřský výraz - starostlivý, soucitný, trpělivý a jemný. V jejích očích se zrcadlila taková láska, až jsem měla dojem, že mě objímá pokaždé, když se na mě podívá. „A jak držela ruce?“ pokračoval otec Jozo. „Různě jimi hýbala,“ odpověděla jsem. „Vůbec ses nebála dívat?“ „Ani trochu. Byla jsem opravdu šťastná. Bylo by mi jedno, kdyby si někoho z nás vzala s sebou, aby lidé pochopili, že je to skutečně ona.“ Otec Jozo se na mě nevěřícně podíval: „Vzala jednoho z vás? Byla bys ráda, kdyby si vzala tebe?“ „Ano.“ „Vážně, nebylo by ti to líto?“ „Ne.“ - Myslela jsem to vážně. Pocit nesmírné lásky, který mě naplňoval během zjevení, se nepodobal ničemu jinému, co jsem na zemi zažila. Když jsem viděla Pannu Marii, toužila jsem s ní být navždy. „Bolí mě, když říkají, že jsem ze Sarajeva donesla drogy,“ pokračovala jsem. „Kdo to říká?“ zbystřil otec Jozo. „Policie… myslí, že bereme drogy, a proto jsme viděli Pannu Marii.“ „Co si o tom myslíš?“ ptal se otec. „Chtěla bych jim říct přímo do očí: Ať mě vyšetří lékař, jestli beru drogy.“

V dalších letech mě vyšetřovalo víc lékařů, než kolik jich běžný člověk vidí za celý svůj život. Nikdy ovšem nenašli to, z čeho mě podezřívali - ani drogy, ani epilepsii, duševní chorobu ani prolhanost. Zaráželo je, jak moc jsem normální.