03. května ¦ Mariino srdce zvítězí

Děti moje, nebojte se otevřít mi svá srdce. Mateřskou láskou vám ukážu, co očekávám od každého z vás, co očekávám od svých apoštolů. Pojďte za mnou › Poselství z 18.8.2011.

Nemůžu říct, že jsem se ráno 25. června 1981 probudila, protože si nepamatuji, že bych tu noc vůbec spala. Tak či tak jsem šla brzy ráno se sestřenicemi sbírat tabák jako každý jiný den. Pracovala jsem, ale stále jsem přitom myslela na zážitek minulého dne. Přiblížil se čas včerejšího vidění a já pocítila silné nutkání jít znovu na kopec. Bylo to tak silné volání, že mu nešlo odolat. Strýc s tetou chtěli jít se mnou. Na úpatí Podbrda už byla půlka vesnice. Jen co jsem v davu našla Ivanku, Vicku a Ivana, tři záblesky světla přitáhly náš zrak a my spatřili tutéž postavu jako včera, tentokrát trochu výše na kopci. Přidaly se k nám ještě dvě další děti: šestnáctiletá Marija a desetiletý bratranec Jakov a běželi jsme té paní naproti. Lidé byli překvapení, vyběhli jsme totiž po strmém svahu neskutečnou rychlostí, jako bychom se vznášeli nad balvany a trnitými keříky. Nikdo nám nestačil. Strýc mi později řekl: „Dostat se tam trvá nejmíň 12 minut, ale vy jste to zvládly za 2 minuty. Vyděsilo mě to!“

Když jsem se na tu ženu poprvé podívala zblízka, uvědomila jsem si, že prostě není z tohoto světa. Zcela spontánně jsme ihned padli na kolena. Nevěděli jsme, co máme říct nebo co dělat. Začali jsme se modlit Otče náš, Zdrávas Maria a Sláva Otci. K našemu údivu se ta paní modlila s námi, jen při Zdrávasu mlčela. Obklopovala jí modravá nádhera. Její pokožka měla olivový nádech. Oči připomínaly zářivou modrou barvu moře. Bílý závoj zakrýval dlouhé černé kadeře, jen na vlasy nad čelem a prameny padající zpod závoje byly vidět. Všechno, co jsem spatřila, se zdálo nadpřirozené, od nadpozemské modrošedé záře jejího dlouhého oděvu až po dechberoucí intenzitu jejího pohledu. Její přítomnost s sebou přinášela pocit pokoje a mateřské lásky, ale cítila jsem i velký strach; nechápala jsem, co se to vlastně děje.     „Djeco moja, ne bojte se,“ řekla dokonalou chorvatštinou. Děti moje, nebojte se…. Její hlas byl melodický a zvučný, žádný člověk by ho nedokázal napodobit; zněl jako hudba. Ivanka první našla odvahu a položita Paní otázku, která ji pochopitelně trápila. „Jak se má moje maminka?“ zeptala se. Panna Maria se na Ivanku něžně podívala: „Je se mnou.“ Někdo z nás se zeptal, jestli přijde zase zítra, jemně přikývla. Toužila jsem hledět na krásu té paní a vychutnávat si obrovskou lásku, kterou jsem cítila z jejího pohledu.

Ostatní vesničané neviděli nic, ale překvapily je výrazy našich tváří. Pozorovali, že pohybujeme rty, ale nic kromě modliteb nebo odpovědí na otázky neslyšeli. Bylo tu šest dětí, které klečely na ostrých kamenech a vřesu, tváře jim zářily a oči měly upřené na cosi neviditelného. Později tento stav vědci nazvali stavem extáze. Já bych ho nazvala pobytem v nebi.

„Dáš nám znamení, aby nám lidé uvěřili?“ ptala se Vicka. Panna Maria se jen pousmála. Na to se mě Vicka z ničeho nic zeptala, kolik je hodin. Přišlo mi to zvláštní. Ale byla jsem tak fascinovaná zjevením, že mě ani nenapadlo dívat se na hodinky. Doufala jsem, že setkání s Matkou Boží nikdy neskončí… ale posléze se rozloučila: „Jděte v Božím pokoji,“ začala stoupat a ztratila se v modři. Vrátila jsem se zpět do světa. Tento přechod doprovázela velká bolest a smutek. Toužila jsem být s Pannou Marií už navždy. Utřela jsem si slzy a podívala se na ostatní vizionáře. Vypadalo to, že mají problém vrátit se rychle do „reality“. Okolostojící tvrdili, že zjevení trvalo 10-15 minut. Mně to přišlo nemožné. Muselo trvat mnohem déle! Podívala jsem se na hodinky. Zmátlo mě, co jsem viděla: všechno bylo naopak, čísla i ručičky. Dvojka byla na desítce atp., zatímco ručičky se pohybovaly pozpátku. Vzpomněla jsem si, že mě Vicka požádala, abych jí řekla, kolik je hodin. Všechno bylo tak zvláštní…

Při sestupu z kopce nás lidé zahrnovali otázkami, ale bylo těžké něco říkat, pro každého z nás bylo to setkání osobní a důvěrné. Nikdo z nás nebyl zvlášť zbožný, každý měl své slabé i silné stránky. Byli jsme rozdílní, ale výjimečný dar vidět Pannu Marii nás spojil. Otec Slavko Barbarić, který později působil v Medžugorji si stěžoval: „Kdybych byl Pannou Marií, nikdy bych si nevybral vás šest. Jste tak rozdílní a to je znamení, že mluvíte pravdu.“ Naše výklady těchto zkušeností byly a vždy budou různé, stejně jako naše osobnosti. Shodli jsme se jen v jednom: žádná slova nedokážou věrně popsat krásu Panny Marie ani vystihnout pocit, který máme, když ji vidíme.