Přicházím mezi vás, protože chci být vaší Matkou - vaší Přímluvkyní › Poselství z 18.3.2012.
Jsem mrtvá nebo žiju? Tuto otázku jsem si kladla, když jsem se poprvé podívala na onu krásnou mladou ženu na kopci. V srdci jsem měla zmatek, emoce střídaly jedna druhou. Ze vzdálenosti sta metrů jsem nedokázala rozpoznat její tvář, ale viděla jsem, že má modrošedý oděv a v náručí drží dítě. Pomyslela jsem si: “Matka s dítětem v náručí by se na takový kopec nikdy nedostala.“
Zcela jsem se zaměřila na tu ženu a ostatním věcem jsem nevěnovala pozornost. Jen matně si vzpomínám, že se k nám přidaly další místní děti. Ivanovi úlekem vypadla z náruče jablka, co nesl, a utekl. Vicka byla tak vyděšená, že odhodila boty a také utekla. S Ivankou jsme si vyměnily pohledy a rozběhly jsme se domů. Ode dveří jsem volala: „Myslím, že jsem viděla Pannu Marii!“ Babička Jela byla doma sama, s úžasem se na mne podívala, chvilku mě zkoumala a řekla: „Ať Panna Maria zůstane tam, kde je - v nebi. Vezmi si růženec, běž do svého pokoje a modli se k Bohu.“ Byla jsem příliš rozrušená, automaticky jsem ji poslechla a začala se modlit. V noci jsem nemohla spát. Když jsem zavřela oči, viděla jsem tu ženu. Byla jsem si jistá, že je to Gospa - to je chorvatské jméno pro Pannu Marii. Hledala jsem ve vzpomínkách, co by mi mohlo pomoci pochopit tento zážitek. Nikdy jsem neslyšela o žádném “zjevení“. Myslela jsem si, že se zjevila poprvé. V komunistickém režimu byl náboženský tisk zakázán a kázání kněží byla umírněná, protože si uvědomovali, že do kostela chodí i vládní špióni. Moc informací o zázracích jsme tudíž neměli.
Narodila jsem se 18. března 1965 v Sarajevu, které bylo baštou komunismu, navzdory tomu jsem ale měla relativně klidné dětství. Oba rodiče pocházeli z Bijakovići, vesničky na úpatí Podbrda v Medžugorii, do Sarajeva se přestěhovali po svatbě. Od ostatních dětí jsem se vždy trochu lišila. Jako malá jsem si hrávala s muslimskou holčičkou Minkou. Udivovalo mě, že jakmile uslyšela muslimské výzvy k modlitbě, které se po městě ozývaly, okamžitě si přestala hrát, klekla si a modlila se. Maminka mi vysvětlila, že patříme k jiným náboženstvím, ale přátelství s Minkou mě naučilo, abych se nezaměřovala na rozdíly mezi lidmi. Obyvatelé Sarajeva totiž tvořili pestrou směsici všech národů žijících v Jugoslávii. Tomuto městu se říkalo „Jeruzalém Evropy“. Bosenští muslimové tvořili asi 45% obyvatel, srbští pravoslavní křesťané 30%, 8% katoličtí Chorvaté a byla zde i malá komunita Židů. Ovšem tehdy všem vládl ateistický komunismus. Obyvatelé Medžugorje byli naproti tomu věrní své katolické víře, i když svou víru museli skrývat.
Moji rodiče se snažili vytvořit šťastný a láskyplný domov. Tatínek přes den pracoval jako radiolog a v noci studoval, aby získal vyšší postavení, maminka byla zaměstnaná jako kuchařka. Když mi bylo osm let, narodil se můj bratr Miro. V tajně vyučovaném náboženství v kostele sv. Antonína z Padovy jsem se naučila Boha spíš bát než ho milovat. Vnímala jsem ho jako rozhněvaného vládce, který se dívá z nebe, aby mě soudil a trestal za každou chybu. Zato láska a vlídnost patrona kostela - sv. Antonína mi ukazovaly úplně jinou podobu Boha.
Víru jsme byli nuceni praktikovat v tajnosti. Přesto sousedi v osmipatrovém paneláku, kde jsme bydleli, věděli, že jsme katolíci. Nešlo to úplně skrýt. V dětství jsem nikdy nebyla výjimečně zbožná, vždycky jsem ale v Boha věřila. Často jsem si s Ježíšem povídala. Ve své dětské víře jsem ho pokládala za staršího bratra, kterému můžu svěřit všechny starosti od roztržek na hřišti po těžké zkoušky ve škole. Kladla jsem mu otázky o životě, zvláště jednu: „Proč lidé musejí trpět?“ S každým trpícím jsem soucítila, při pohledu na nemocného nebo ztrápeného člověka jsem plakala. Nebylo mi jasné, proč milující Bůh dovolí utrpení. Maminka o této mé citlivosti věděla a dělala jí starosti.
Před prázdninami roku 1981, když jsem začala toužit po samotě s Bohem, jsem jí požádala o nějakou modlitební knížku. V té době komunisti samozřejmě nepodporovali tisk ani dovoz zboží s náboženskou tématikou. V souladu s tradicí pouze dovolili, aby každý manželský pár dostal na svatbě darem modlitební knížku. Moji rodiče si té své velmi cenili. Maminka mi brožurku půjčila a já ji vnímala jako drahocenný poklad. Při každé modlitbě, kterou jsem z ní odříkala, se mi srdce plnilo radostí. Zatímco maminku svírala úzkost v předtuše něčeho zvláštního, osudového. A její obavy byly oprávněné.