01. května ¦ Mariino srdce zvítězí

Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým › Mt 11, 25.

Jmenuji se Mirjana. Více než 35 let se mi zjevuje Panna Maria. Nemůžu to říct otevřeněji. Chápu, že v dnešní době si něco takového umíme jen těžko představit. Pro některé věřící jsou zázraky záležitostí minulosti, pochybuji však, že byl někdo ve větším šoku než já, když jsem tyto věci začala sama prožívat. Chci vám vyprávět svůj příběh s nadějí, že přinese útěchu světu, v němž je pokoj - mír čím dál vzácnější.

24.června 1981 odpoledne se mi změnil život. Do toho dne jsem žila pod tvrdou rukou komunismu a snášela mnohé těžkosti s tím spojené, ovšem to nejhorší utrpení začalo až poté, co se mně a dalším pěti dětem přihodilo něco zcela mimořádného. To, co jsme uviděli, radikálně poznamenalo nás, naše rodiny i miliony lidí po celém světě. Zároveň to vyvolalo zuřivost jugoslávského režimu. V pouhých šestnácti letech, jsem byla prohlášena za nepřítele státu. Obavy komunistů byly opodstatněné, protože jsem poznala něco mnohem mocnějšího, než byla komunistická vláda a než cokoli jiného na zemi - poznala jsem Boží lásku.

Vyrůstala jsem v Sarajevu. Do Medžugorje jsem jezdívala každé léto k příbuzným. Strýček Šimun a teta Slava mě brali jako svoje další dítě. Nikdy jsem neměla pocit, že jsem u nich jenom na návštěvě. Podobně jako všichni v Medžugorji si vydělávali na živobytí hlavně pěstováním tabáku a hroznů. Vesničané si museli většinu potravin vypěstovat, museli šetřit vodou a tvrdě pracovat, jen aby nějak přežili. Dům stál na úpatí kopce Podbrdo, byl sice moderně postaven z cihel místo tradičního kamení, ale voda v něm netekla. Když jsem tam pobývala, pracovala jsem stejně tvrdě jako ostatní pod parným sluncem. V Sarajevu mi rodiče zabezpečovali pohodlí, ale mne přitahovala právě jednoduchost vesnického života. Vstávali jsme ve čtyři hodiny ráno, abychom na polích sbírali tabák, navečer jsme jej dávali sušit. Po práci jsme my děti měli obvykle volno, běhávali jsme po polích, hráli si ve vinicích na schovávanou nebo jsme jen tak seděli a povídali si o rozdílech života na vesnici a ve městě.

V roce 1981, před koncem druhého ročníku střední školy, jsem začala prožívat něco neobvyklého. Jakýsi vnitřní pocit… Byl intenzivnější než jen radost, že zas pojedu do Medžugorje. Kupodivu se projevil silnou touhou být sama a modlit se. O přestávkách ve škole jsem chodívala do chrámu vedle školy a v tichu se snažila pochopit, co se se mnou děje. Když jsem konečně na začátku prázdnin seděla ve vlaku do Medžugorje, rostlo ve mně nejasné očekávání. Těšila jsem se jako obvykle na bratrance, sestřenice, kamarády, ale tentokrát jsem měla ještě silný pocit, že se cosi zásadního stane a překvapovala mě stálá touha po modlitbě.

Ráno 24.června jsem se probudila s úsměvem. Byl svátek sv. Jana Křtitele, proroka, který byl „hlasem volajícím na poušti, abychom připravili cestu Pánu“. A jelikož se o svátcích v Medžugorji nepracovalo, měli jsme před sebou volný den. Vedle strýcova domu bydlela jedna z mých nejbližších kamarádek Ivanka, žila v Mostaru, ale u babičky v Medžugorji trávila víkendy a prázdniny. Rozhodly jsem se jít na procházku. Šly jsme po neupravené cestě podél úpatí Podbrda. Ivance před dvěma měsíci umřela maminka Jagoda, Ivanka byla smutná, ale přece jen se trochu rozradostnila… 

Když jsme se unavily, sedly jsme si do stínu. Bylo kolem páté hodiny odpoledne. Uprostřed rozhovoru Ivanka z ničeho nic zvolala: „Myslím, že na vrchu vidím Pannu Marii!“ a hleděla směrem na Podbrdo. Myslela jsem si, že žertuje, tak jsem se tam nedívala. A když mi Ivanka začala popisovat, co vidí, naštvala jsem se na ni. „Odcházím,“ řekla jsem a vydala se domů. Když jsem došla do vesnice, srdce mi zaplavil nezvyklý pocit. Něco mě volalo zpět - ten pocit byl tak silný, že mě přinutil se zastavit a otočit. Ivanku jsem našla na tom samém místě. Dívala se na vrchol a poskakovala. Nikdy jsem jí neviděla tak nadšenou. Přeběhl po mně mráz, když na mě upřela zrak. Její opálená pleť byla bílá jako mléko a oči jí zářily: „Podívej se nyní!“ Pohlédla jsem na kopec, srdce se mi rozbušilo strachem i úžasem a rozum zůstal stát. Na kopec jsme tehdy nevyběhly, ale co jsem viděla, viděla jsem jasně - tam mezi skalami a ostružinami stála mladá žena.