Den dvacátý třetí | Rozjímání o Božích vnuknutích.
Bůh nás k sobě volá svými vnuknutími, a to nejrozmanitějším způsobem. Tu nám důtklivým hlasem připomíná a jasným světlem osvěcuje veliké věčné pravdy; tu nám mluví jako do ucha důvěrným, šeptáním; tu nás veřejně napomíná obecnými pohromami nebo hlasem svých kazatelů nebo zbožných knih. Když se některý tobě známý hříšník obrátí, tu jako by ti říkal: Změň svůj život! Nenadálá smrt, jež někoho zastihne, jako by tě napomínala: Pospěš se vyzpovídat, pospěš se vyzpovídat! Stálý nepokoj v srdci jako by ti kázal: Zanechej oněch hříšných styků! Někdy neočekávaná vnitřní sladkost ti vyloudí povzdech plný touhy: Jak je sladké sloužit Pánu!
Bůh nás tedy volá, ale na nás je, abychom byli jeho volání poslušní. Duch Svátý je opravdu světlo, jež osvěcujte, je rosa, jež zúrodňuje, je lékař, jenž uzdravuje. Ale uzdravuje toho, kdo, chce být uzdraven, zúrodňuje ta srdce, která mu otvírají své nitro, a osvěcuje ty duše, které nezavírají okna slunečním paprskům. Milost Boží nás chce spasit, ale nechce nás spasit proti naší vůli; chce nás učinit svatými, ale ne násilím. Ale co říci o lidech, kteří odcházejí z kázání, kteří přestávají chodit ke svému zpovědníkovi, kteří zavírají duchovní knihu, protože otřásá jejich myslí, protože je napomíná ke kajícnosti? Toto konat není jen neposlouchat Ducha Svátého, nýbrž přímo se mu protivit.
Bůh nás volá, ale běda nám, jestliže nevyhovíme ihned jeho volání! Jakmile sv. Matouš uslyšel hlas Spasitelův, volající jej, bez meškání povstal a šel za ním a z celníka se stal apoštolem. Svatý Petr na jediný pohled svého mistra se dává do kajícného pláče, obrací se a stává se svátým. Jidáš, když slyší výtky, je upozorňován, zakouší výčitky svědomí, nepoddává se; zoufá si a je z něho zavrženec. První vnuknutí, které v sobě zaznamenáš a odmítneš, snad je to poslední zvláštní milost, kterou ti Bůh posílá. Jestliže tě Bůh volá k některému povolání nebo způsobu života, a ty hned nepřivolíš, on se snad od tebe odvrátí a již k tobě nebude mluvit; zvolíš si nějaký stav podle své choutky, a co z tebe bude?
Příklad: Do příbytku jistého hodného kněze vchází chudá vdova s dvěma malými dětmi. „Důstojný pane“, prosila, „jestli je to možné, račte mi pomoci; zítra nás vyženou z bytu, prodají mi nábytek, umřeme hladem, neboť již dnes nemáme skoro, co jíst.“ - „Kolik jste dlužna?“ otázal se kněz. „Asi dvacet tisíc korun.“ „To je mnoho, takovou sumou vám nemohu přispět.“ - „Ach, důstojnosti, jsem ztracena! Tyto ubohé děti zahynou zimou a hladem.“ Zoufalý vdovin nářek rozdíral knězi srdce; potom se chvíli zamyslil a řekl jí: „Upokojte se, teď mne něco napadlo. Zítra v poledne, až budou zvonit poledne, kdekoli v tu chvíli budete, pomodlete se Anděl Páně a proste Matku Boží o pomoc; já se také budu na ten úmysl modlit. Uvidíme, co dovede naše nebeská Matička.“ - Přibližovalo se poledne příštího dne a již jen několik minut chybělo do dvanácti hodin. Kam tak pospícháš? Tázal se jakýsi pán na ulici svého přítele, a tento přítel byl právě onen kněz, kterého jsme včera viděli. Jdu prosit Pannu Marii o dvacet tisíc korun pro jednu chudou vdovu, která má být dnes večer vyhnána z bytu s dvěma malými dětmi. Tak zatím s Bohem, pospíchám, Panna Maria mne očekává.“ - „Dobrá, jdi jí poděkovat“, řekl přítel a tiskl dobrému knězi ruku, „již tě vyslyšela“. Dnes večer si přijď ke mně pro těch 20 tisíc korun. - Právě v té chvíli doznívalo polední zvonění. Modlitba vdovy již vystoupila k trůnu nebeské Královny a byla vyslyšena. Kněz s dojatým srdcem vešel do kostela a děkoval své nebeské dobrotivé Matce, jež mu dala tak dobré vnuknutí.
Kytička: Umrtvi ve třech případech svou vlastní vůli a obětuj to Matce Boží.
Služba: Představ si, že ležíš na smrtelné posteli, a uvažuj, co by ti svědomí v té chvíli nejvíce vyčítalo. Potom si umiň, že hned učiníš ve svém svědomí pořádek a pros Pannu Marii o pomoc.