Den dvacátý druhý | Rozjímání o Nejsvětější Svátosti Oltářní.
Jakou čest mi Ježíš Kristus prokázal a prokazuje v této svátosti! Je v ní mými přítelem, mým hostem, chotěm mé duše! V ní mě živí svým Tělem a svou Krví! Proměňuje mě v sebe samého. Když jej v této svátosti přijímám, tehdy jsou moje útroby posvátnější než samy chrámy Boží, než posvátné oltáře, než kalichy a jiné posvěcené nádoby; tehdy by se má duše mohla nazývat rájem, protože v těch chvílích v ní přebývá Král slávy.
Ale běda, pokud právě v této svátosti zneuctívám Pána Ježíše! Přicházím k choti své duše s takovou chladností, odcházím od něho tak brzy, ani mu neděkuji, jak by se slušelo za to, že ke mně přišel, skoro nikdy ho nenavštěvuji v jeho chrámech, nečiním mu náležité poklony, když ve své svátosti je vystaven na oltáři! Zdali to není, jako bych jím pohrdal? A běda mi, snad jsem mu způsobil potupu ještě větší! Snad jsem jej přijal svatokrádežně, přijal jsem jej do těla, znečištěného hříchy, do duše, plné ďáblů jako peklo, zrádnými ústy jako ústa Jidášova.
Jak veliké milosti mi Pán Ježíš Kristus uděluje v této svátosti! Dává mi milost proti náruživostem, aby je oslabil, proti ďáblovi, aby její zastrašoval, proti lákadlům tohoto světa, abych se od Něho odtrhl. Tento pokrm života utvrzoval mučedníky, naplňoval statečnou myslí panny, vytvořil miliony svátých. Jak jsem bláhový, že nedbám tolika, a tak velikých milostí! Odtud pochází, že bývám v pokušeních tak slabý, že ve ctnosti nečiním žádných pokroků. Říkám, že přicházím k Ježíši v této svátosti z úcty a zatím neváhám zneuctívat jej v jeho chrámech a před jeho oltáři; říkám, že nejsem hoden jej přijímat a proč se tedy nesnažím být opravdu hoden, proč se konečně nerozhodnu vést čistý a neposkvrněný život?
Příklad: Za posledního polského povstání byl jako vinný ze vzpoury uvržen do žaláře také hrabě Sokolinski. Byl odsouzen na smrt a již mu nastal večer před vykonáním rozsudku. Jeho choť s malým synáčkem Stanislavem jej přišla navštívit a rozloučit se s ním. Prodlela u něho dlouho, ale brzy potom, když se manželé rozloučili, strhl se v žaláři pokřik stráží. Zjistilo se totiž, že v žalářní kobce místo hraběte zůstala jeho žena. Rozsudek nebyl na ní proveden, nicméně musela zůstat v žaláři. Zatím se hraběti podařilo se synáčkem utéci do Paříže, kde dal Stanislava do vychovávacího ústavu. Když nastal čas, kdy Stanislav měl poprvé být účasten svátého přijímání, připravoval se zbožně na ten slavný den, ale největší jeho přání bylo, aby toho dne uzřel svou matku svobodnou.
Psal tedy do Varšavy jednomu věrnému sluhovi své rodiny a do psaní vložil obrázek Panny Marie se žádostí, aby obrázek odevzdal matce a řekl jí, že Stanislav na ni čeká, aby spolu s ní oslavil den svého prvního svatého přijímání. Ve psaní oznámil také tento den a adresu svého ústavu. Zatím hraběnka byla odvážena do vyhnanství na Sibiř. Možno by se dalo pokusit se o útěk, ale hraběnka byla dlouhým vězením a duševním utrpením tolik zesláblá, že nezbývalo než se vzdát takové myšlenky. V Paříži se již blížilo Stanislavovo první sváté přijímání. A jeho otec, dávaje mu ten den své otcovské požehnání, byl všechen dojat, když mu Stanislav pravil, že zcela určitě doufá, že maminka také přijde na slavnost.
Skoro celý ten den Stanislav trval na modlitbách a prosil nejsvětější Pannu, aby jej vyslyšela. Večer se pak truchlivě ubíral k večeři a ptal se ještě sluhů, zdali ho někdo nehledal. Zatím u vrat ústavu nějaká chudá žena, v ošumělých šatech a dle vzezření všecka churavá, prosila, aby ji vpustili dovnitř. Nechtěli jí vyhovět. Když šli chovanci od večeře kolem ní, bylo slyšet jásavý výkřik. Stanislav poznal, že to je jeho matka. Vyběhl ze zástupu a vrhl se matce kolem krku, plačíc ji líbal. Takto tedy Matka Boží vyslyšela svého mladého a horlivého ctitele.
Kytička: Nejez ani nepij během dne, když to není skutečně nutné.
Služba: Navštiv v chrámu Pána Ježíše v Nejsvětější Svátosti Oltářní, a není-li ti to možné, pomodli se aspoň doma pětkrát Otčenáš, Zdrávas a Sláva Otci ke cti Nejsvětější Svátosti.