Autor: Franciscus PP.
Zdroj: © Sancta Sedes | vatican.va
Datum napsání:
18.04.2025
Meditace křížové cesty papeže Františka
Úvod: Cesta na Kalvárii vede přímo našimi každodenními ulicemi. My, Hospodine, jdeme většinou opačným směrem než ty. Tak se může stát, že se setkáme s tvou tváří, že se setkáme s tvým pohledem. Postupujeme jako obvykle a ty nám jdeš naproti. Tvé oči čtou v našich srdcích. Pak váhavě pokračujeme, jako by se nic nestalo. Můžeme se otočit, podívat se na tebe, následovat tě. Můžeme se ztotožnit s tvou cestou a uvědomit si, že je lepší změnit směr.Z evangelia podle Marka: Ježíš se na něj podíval, zamiloval si ho a řekl mu: „Jedno ti chybí: jdi, prodej, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; a pojď! Pojď za mnou!" (Mk 10, 21)
Ježíš je tvé jméno a skutečně v tobě „Bůh zachraňuje“. Bůh Abrahamův, který volá, Bůh Izákův, který opatruje, Bůh Jákobův, který žehná, Bůh Izraele, který osvobozuje: ve tvém pohledu, Pane, když procházíš Jeruzalémem, je celé zjevení. Ve tvých krocích za městem je náš exodus do nové země. Přišel jsi změnit svět: pro nás to znamená změnit směr, vidět dobrotu tvých kroků, nechat vzpomínku na tvé oči působit v našich srdcích.
Křížová cesta je modlitbou těch, kdo jdou. Přerušuje naše obvyklé cesty, abychom od únavy směřovali k radosti. Je pravda, že nás to stojí Ježíšovu cestu: v tomto světě, který všechno kalkuluje, má bezplatnost vysokou cenu. V daru však všechno znovu rozkvétá: město rozdělené na frakce a zmítané konflikty se posouvá ke smíření; zvadlá zbožnost znovu objevuje plodnost Božích zaslíbení; i srdce z kamene se může proměnit v srdce z masa. Jen je třeba uposlechnout pozvání: „Pojďte! Následujte mě!“. A důvěřovat tomuto pohledu lásky.
První zastavení: Ježíš je odsouzen k smrti
– Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti,
– neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Z evangelia podle Lukáše: Pilát svolal velekněze, členy velerady i lid a řekl jim: „Přivedli jste mi tohoto člověka, že prý pobuřuje lid. Já jsem ho vyslechl ve vaší přítomnosti, ale neshledal jsem, že by se tento člověk provinil něčím z toho, co na něj žalujete. Ale ani Herodes ne, vždyť ho poslal nazpět k nám. Prostě nespáchal nic, co by zasluhovalo smrt. Dám ho tedy potrestat a pak ho propustím“ (Lk 23, 13-16).
Takhle to nedopadlo. On tě neosvobodil. Přesto to mohlo dopadnout jinak. Je to dramatická hra našich svobod. Té, pro kterou sis nás, Pane, tolik vážil. Důvěřoval jsi Herodovi, Pilátovi, přátelům i nepřátelům. Jsi nezvratný v důvěře, s níž ses svěřil do našich rukou. Můžeme z toho vytěžit zázraky: osvobození nespravedlivě obviněných, prohloubit komplexnost situací, čelit rozsudkům, které zabíjejí. I Herodes mohl následovat svatý neklid, který ho k tobě přitahoval: neudělal to, ani když byl nakonec v tvé přítomnosti. Pilát tě mohl osvobodit: už tě zprostil viny. Neudělal to. Cesta kříže, Ježíši, je možnost, kterou jsme už příliš mnohokrát zavrhli. Přiznáváme to: vězni rolí, z nichž jsme nechtěli vystoupit, obávali jsme se nepříjemností spojených se změnou směru. Ty jsi stále, tiše, před námi: v každé sestře a bratru vystaveném soudu a předsudkům. Vracejí se náboženské argumenty, právní tahanice, zdánlivý zdravý rozum, který se nezapojuje do osudů druhých: tisíc důvodů nás táhne na stranu Heroda, kněží, Piláta a davu. Přesto to může být jinak. Ty, Ježíši, si nad tím nemyješ ruce. Stále miluješ, v tichosti. Rozhodl ses a teď je řada na nás.
– Smiluj se nad námi, Ježíši.
– smiluj se nad námi.
Druhé zastavení: Ježíš je obtěžkán křížem
– Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti,
– neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Z evangelia podle Lukáše: Všichni byli celí ohromení nad úžasnou Boží mocí. „Vy si dobře povšimněte těchto mých slov: Syn člověka bude vydán lidem do rukou.“ Oni však té řeči nerozuměli; (její smysl) zůstal pro ně zahalen, takže to nepochopili. Báli se ho však na to zeptat“ (Lk 9, 43b-45).
Celé měsíce, možná roky, leželo toto břemeno na tvých bedrech, Ježíši. Když jsi o něm mluvil, nikdo tě neposlouchal: nepřekonatelný tlak, i když jen tušíš. Nežádal jsi o to, ale cítil jsi, jak se k tobě kříž blíží, stále zřetelněji. Pokud jsi ho přijal, bylo to proto, že jsi cítil jeho tíhu i odpovědnost. Cesta tvého kříže, Ježíši, není jen do kopce. Je to tvůj sestup k těm, které jsi miloval, ke světu, který miluje Bůh. Je to odpověď, převzetí odpovědnosti. Něco to stojí, stejně jako ta nejopravdovější pouta, ty nejkrásnější lásky. Tíha, kterou nesete, vypovídá o dechu, který vás pohání, o tom Duchu, „který je Pán a dává život“. Kdo ví, proč se tě bojíme na to vůbec ptát. Ve skutečnosti jsme to my, kdo se zadýchává, protože se snažíme vyhnout odpovědnosti. Stačilo by neutíkat a zůstat: mezi těmi, které jsi nám dal, v kontextech, do nichž jsi nás postavil. Vázat se a cítit, že jen tak přestaneme být vězni sami sebe. Sobeckost váží víc než kříž. Lhostejnost tíží víc než sdílení. Prorok to ohlásil: I mladí se namáhají a unavují, dospělí klopýtají a padají, ale ti, kdo doufají v tebe, znovu nabývají sil, oblékají křídla jako orli, běží bez únavy, chodí bez námahy (srov. Iz 40,30-31).
– Smiluj se nad námi, Ježíši.
– smiluj se nad námi.
Třetí zastavení: Ježíš poprvé padá
– Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti,
– neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Z evangelia podle Lukáše: Běda tobě, Chorazine, běda tobě, Betsaido! Kdyby se staly v Tyru a Sidónu takové zázraky jako u vás, už dávno by se obrátili k pokání v žínici a v popelu. Ale Tyru a Sidónu se povede na soudu lehčeji než vám. A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do pekla klesneš! (Lk 10,13-15).
Bylo to jako první pád na dno a z tebe, Ježíši, vyšla ostrá slova pro ta místa, která ti byla tak drahá. Zdálo se, že setba tvého slova padá do prázdna a stejně tak každé tvé gesto vysvobození. Každý prorok cítil, jak padá do prázdna neúspěchu, jen aby znovu postoupil na Božích cestách. Tvůj život, Ježíši, je podobenstvím: v naší zemi nikdy nepadáš zbytečně. I ono první zklamání bylo brzy přerušeno radostí tvých vlastních, které jsi poslal: vrátili se k tobě ze svého poslání a vyprávěli ti o znameních Božího království. Tehdy jste se radovali spontánní, propukající radostí, která nutí poskakovat s nakažlivou energií. Dobrořečil jsi Otci, který skrývá své plány před učenými a inteligentními, aby je zjevil maličkým. I křížová cesta je vytyčena do země: velcí se od ní odpoutávají, chtěli by se dotknout nebe. Místo toho je nebe zde, je sníženo, člověk se s ním setkává i při pádu, zůstává na zemi. Říkají nám, stavitelé Bábelu, že člověk se nemůže splést, a kdo padá, je ztracen. Je to staveniště pekla. Naproti tomu Boží hospodaření nezabíjí, neodhazuje, nedrtí. Je pokorné, věrné zemi. Tvá cesta, Ježíši, je cestou blahoslavenství. Neničí, ale kultivuje, opravuje, střeží.
– Smiluj se nad námi, Ježíši.
– smiluj se nad námi.
Čtvrté zastavení: Ježíš se setkává se svou matkou
– Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti,
– neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Z evangelia podle Lukáše: Přišla za ním jeho matka a příbuzní, ale pro množství lidí se k němu nemohli dostat. Oznámili mu: „Tvoje matka a příbuzní stojí venku a rádi by tě viděli.“ Ale on jim odpověděl: „Moje matka a moji příbuzní jsou ti, kdo slyší a plní Boží slovo.“ Utišení bouře; uzdravení posedlého v gadarském kraji (Lk 8, 19-21).
Tvá matka je tam, na cestě ke kříži: byla tvým prvním učedníkem. S jemnou rozhodností, se svou inteligencí, která střeží a přemýšlí ve svém srdci, je tam tvá matka. Od chvíle, kdy jí bylo nabídnuto, aby tě přijala do svého lůna, se obrátila, obrátila se k tobě. Své cesty sklonila k těm tvým. Nebylo to odříkání, ale neustálé objevování až ke Kalvárii: jít za tebou znamená nechat tě jít; mít tě znamená udělat místo tvé novosti. Každá matka to ví: dítě překvapuje. Milovaný synu, poznáváš, že tvá matka a bratři jsou ti, kdo naslouchají a nechávají se proměňovat. Oni nemluví, oni konají. V Bohu jsou slova skutkem, sliby skutečností: na cestě ke kříži, matko, jsi mezi těmi nemnohými, kteří na to pamatují. Teď je to syn, kdo tě potřebuje: cítí, že si nezoufáš. Cítí, že ve svém lůně stále plodíš Slovo. I my, Ježíši, jsme schopni tě následovat, zrozeni těmi, kdo tě následovali. I my jsme přivedeni na svět vírou tvé matky a nesčetných svědků, kteří rodí i tam, kde vše hovoří o smrti. Tehdy v Galileji to byli oni, kdo tě chtěli vidět. Nyní, když vystupuješ na Kalvárii, ty sám vyhledáváš pohledy těch, kteří ti naslouchají a jednají. Nevýslovné porozumění. Nerozlučitelná smlouva.
– Smiluj se nad námi, Ježíši.
– smiluj se nad námi.
Páté zastavení: Ježíšovi pomáhá Šimon z Kyrény nést kříž
– Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti,
– neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Z evangelia podle Lukáše: Když ho odváděli, zadrželi jistého Šimona z Kyrény, který právě přicházel z pole, a vložili na něj kříž, aby ho nesl za Ježíšem (Lk 23, 26).
Nenabízel se sám, zastavili ho. Šimon se vracel z práce a oni mu naložili kříž odsouzence. Možná měl vhodnou postavu, ale jeho směřování bylo jistě jiné, jeho program byl jiný. Člověk může na Boha narazit i takto. Kdo ví proč, Ježíši, to jméno - Šimon z Kyrény - se brzy stalo mezi tvými učedníky nezapomenutelným. Na cestě ke kříži nebyli oni a nebyli jsme tam ani my, ale Šimon ano. Platí to dodnes: zatímco někdo se nabízí celý, můžete být jinde, třeba i na útěku, anebo vás to může dostihnout. Věříme, Ježíši, že si Šimonovo jméno pamatujeme, protože ho ta nečekaná událost navždy změnila. Už na tebe nepřestal myslet. Stal se součástí tvého těla, přímým svědkem tvé odlišnosti od jakéhokoli jiného odsouzence. Šimon z Kyrény se ocitl v situaci, kdy nesl tvůj kříž, aniž by o to žádal, jako jho, o kterém jsi kdysi mluvil: „Mé jho je sladké, mé břemeno je lehké“ (srov. Mt 11,30). I zvířata pracují lépe, když postupují společně. A ty, Ježíši, nás rád zapojuješ do svého díla, obděláváš zemi, aby mohla být znovu oseta. Potřebujeme tuto překvapivou lehkost. Potřebujeme ty, kteří nás občas zastaví a naloží nám na ramena kus reality, kterou prostě musíme nést. Můžete pracovat celý den, ale bez vás se to rozsype. Marně se namáhají stavitelé, marně se namáhá strážce města, které nestaví Bůh (srov. Ž 127). Hle: na křížové cestě povstává nový Jeruzalém. A my jako Šimon z Kyrény měníme své cesty a pracujeme s tebou.
– Smiluj se nad námi, Ježíši.
– smiluj se nad námi.
Šesté zastavení: Veronika utírá Ježíšovi tvář
– Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti,
– neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Z evangelia podle Lukáše: Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. A hle, rozmlouvali s ním dva muži - byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě (Lk 9, 29-31).
Ve tvé tváři, Ježíši, vidíme tvé srdce. Tvé rozhodnutí je vidět v tvých očích, vrývá se ti do tváře, dělá z tvých rysů výraz nezaměnitelné péče. Všímáš si Veroniky, stejně jako si všímáš mě. Hledám tvou tvář, která vypovídá o tvém rozhodnutí milovat nás do posledního dechu: a dokonce i dál, protože silná jako smrt je láska (srov. Ct 8,6). To, co mění naše srdce, je tvá tvář, na kterou bych rád hleděl a kterou bych chtěl opatrovat. Den za dnem nám předáváš sám sebe, ve tváři každého člověka živou památku svého vtělení. Kdykoli se obracíme k těm nejmenším, věnujeme pozornost tvým ratolestem a ty zůstáváš s námi. Tak osvěcuješ naše srdce a výrazy tváře. Místo abychom tě odmítali, nyní tě přijímáme. Na křížové cestě se naše tvář, stejně jako tvá, může konečně stát zářivou a šířit požehnání. Vtiskl jsi nám do ní vzpomínku, předtuchu svého návratu, kdy nás poznáš na první pohled, jednoho po druhém. Pak se ti snad budeme podobat. A budeme tváří v tvář, v nekonečném dialogu, v důvěrnosti, která nás nikdy neomrzí, Boží rodina.
– Smiluj se nad námi, Ježíši.
– smiluj se nad námi.
Sedmé zastavení: Ježíš padá podruhé
– Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti,
– neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Z evangelia podle Lukáše: Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: „Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci. (Lk 15, 2-6).
Padnout a znovu vstát; padnout a znovu vstát. Tak jsi nás, Ježíši, naučil číst životní pouť člověka. Člověka proto, že je otevřená. Strojům nedovolujeme dělat chyby: očekáváme, že budou dokonalé. Lidé naproti tomu klopýtají, rozptylují se, ztrácejí se. Přesto znají radost: radost z nových začátků, radost ze znovuzrození. Lidé nevznikají mechanicky, ale řemeslně: jsme jedinečné kusy, protkané milostí a odpovědností. Ježíši, ty ses stal jedním z nás, nebál ses klopýtnout a padnout. Ti, kdo se za to stydí, ti, kdo se ohánějí neomylností, ti, kdo skrývají své vlastní pády a neodpouštějí ty cizí, popírají cestu, kterou sis zvolil. Ty jsi, Ježíši, Pán radosti. V tobě jsme všichni nalezeni a přivedeni domů, jako ta jedna zbloudilá ovce. Nelidské je hospodářství, v němž devadesát devět má větší cenu než jedna. Přesto jsme vybudovali svět, který takto funguje: svět výpočtů a algoritmů, chladné logiky a neúprosných zájmů. Zákon tvého domu, božská ekonomie, je jiný, Pane. Obrátit se k tobě, který padáš a znovu vstáváš, je změna kurzu a změna tempa. Obrácení, které obnovuje radost a přivádí nás domů.
– Smiluj se nad námi, Ježíši.
– smiluj se nad námi.
Osmé zastavení: Ježíš se setkává s jeruzalémskými ženami
– Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti,
– neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Z evangelia podle Lukáše: Za ním šel velký zástup lidu, i ženy, které nad ním naříkaly a plakaly. Ježíš se k nim obrátil a řekl: „Jeruzalémské dcery, neplačte nade mnou! Spíše nad sebou plačte a nad svými dětmi; přijdou totiž dny, kdy se bude říkat: 'Blahoslavené neplodné, životy, které nerodily, a prsy, které nekojily!' Tehdy lidé začnou říkat horám: 'Padněte na nás!' a pahrbkům: 'Přikryjte nás!' Neboť když se toto děje se zeleným stromem, co se (teprve) stane se suchým!“ (Lk 23, 27-31).
V ženách jsi, Ježíši, vždy rozpoznával zvláštní shodu s Božím srdcem. Proto jsi ve velkém zástupu lidí, kteří toho dne změnili směr a šli za tebou, okamžitě uviděl ženy a opět jsi s nimi navázal zvláštní porozumění. Město je jiné, když člověk nosí jeho obyvatele na klíně, když kojí jeho děti: když zkrátka nezná jen matriky této oblasti, ale prožívá věci zevnitř. Ženy, které z povinnosti vykonávají rituál soucitu, zasáhnete do srdce. V srdci se totiž propojují události a rodí se myšlenky a rozhodnutí. „Neplačte pro mě“. Boží srdce vibruje pro jeho lid, vytváří nové město: „Plačte nad sebou a svými dětmi“. Vskutku existuje pláč, v němž se vše znovu rodí. Je však zapotřebí slz přehodnocování, slz, za které se nelze stydět, slz, které se neuzavírají do soukromí. Naše zraněné soužití, Pane, v tomto rozbitém světě potřebuje upřímné slzy, ne slzy okolností. Jinak se naplní to, co předpověděli apokalyptici: nic nevytvoříme a pak se všechno zhroutí. Víra naproti tomu hory přenáší. Hory a kopce na nás nepadají, ale uprostřed nich se otevírá cesta. Je to tvoje cesta, Ježíši: cesta do kopce, na které tě apoštolové opustili, ale tvoji učedníci - matky církve - tě následovali.
– Smiluj se nad námi, Ježíši.
– smiluj se nad námi.
Deváté zastavení: Ježíš padá potřetí
– Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti,
– neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Z evangelia podle Lukáše: Obrátil se k ženě a řekl Šimonovi: „Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu. Vodu na umytí nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utřela svými vlasy. Nepolíbils mě (na pozdrav), ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepřestávala líbat nohy. Nepomazals mi olejem hlavu, ona však mi (drahocenným) olejem pomazala nohy. Proto ti říkám: Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když mně nyní prokazuje tolik lásky. Komu se odpouští málo, málo miluje.“ Jí pak řekl: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“ Ostatní hosté si začali sami u sebe říkat: „Kdo je to, že i hříchy odpouští?“ (Lk 7, 44-49).
Ne jen jednou nebo dvakrát, Ježíši: padáš znovu. Spadl jsi už jako dítě, jako každé dítě. Tak jsi pochopil a přijal naše lidství, které padá a padá znovu. Jestliže nás hřích vzdaluje, tvá bezhříšná existence tě přibližuje každému hříšníkovi, nerozlučně tě spojuje s jeho pády. A to tě posouvá k obrácení. Pohoršení pro ty, kdo se vzdalují druhým i sami sobě. Skandál pro ty, kdo žijí rozpolceni mezi tím, co by mělo být, a tím, co skutečně je. Ve tvém milosrdenství, Ježíši, padá veškeré pokrytectví. Masky, krásné fasády už nejsou potřeba. Bůh vidí srdce. Miluje srdce. Zahřívá srdce. A tak mě pozvedáš a znovu stavíš na cestu po cestách nikdy neprošlapaných, odvážných, velkorysých. Kdo jsi, Ježíši, který odpouštíš i hříchy? Zpátky na zem, na křížovou cestu, ty jsi Spasitel této naší země. Nejenže ji obýváme, ale jsme jí utvářeni. Ty nás na zemi stále formuješ jako zručný hrnčíř.
– Smiluj se nad námi, Ježíši.
– smiluj se nad námi.
Desáté zastavení: Ježíš je svlečen ze svých šatů
– Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti,
– neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Z knihy Jobovy: Tu Job vstal, roztrhl si šat, oholil svou hlavu, padl na zem, klaněl se a řekl: „Nahý jsem vyšel z lůna své matky a nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal. Hospodinovo jméno bud pochváleno.“ Tak Job v ničem nezhřešil a neřekl nic, co by se o Bohu neslušelo (Job 1, 20-22)
Ty se nesvlékáš, jsi svlékán. Ten rozdíl je nám všem jasný, Ježíši. Jen ten, kdo nás miluje, může přijmout naši nahotu do svých rukou a do svého pohledu. My se naopak bojíme očí těch, kteří nás neznají a umějí jen vlastnit. Jsi svlečený do naha a vystavený všem, ale i ponížení proměňuješ v důvěrnost. Chceš se odhalit jako důvěrný i těm, kdo tě ničí, pohlížíš na ty, kdo tě svlékají, jako na milované, které ti Otec dal. Je v tom víc než Jobova trpělivost, dokonce víc než jeho víra. V tobě je ženich, který se nechává uchvátit, dotýká se a všechno obrací k dobrému. Zanecháváš nám svá roucha jako relikvie dokonalé lásky. Jsou v našich rukou, neboť jsi byl pro nás, byl jsi s námi. Drželi jsme tvé šaty a nyní o ně losujeme, ale los je zde výhodný ne pro jednoho, nýbrž pro všechny. Znáš nás jednoho po druhém, abys zachránil všechny, každého. A jestliže se ti dnes církev jeví jako roztrhané roucho, nauč nás znovu tkát naše bratrství, založené na tvém daru. Jsme tvé tělo, tvá nedělitelná tunika, tvá nevěsta. Jsme spolu. Pro nás osud padl na rozkošná místa, naše dědictví je velkolepé (srov. Ž 16,6).
– Smiluj se nad námi, Ježíši.
– smiluj se nad námi.
Jedenácté zastavení: Ježíš je přibit na kříž
– Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti,
– neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Z evangelia podle Lukáše: Spolu s ním byli vedeni na popravu také dva zločinci. Když došli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jeho i ty zločince, jednoho po pravici a druhého po levici. Ježíš řekl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lk 23, 32-34a).
Nic nás neděsí víc než znehybnění. A ty jsi přibitý, znehybněný, uvězněný. Jsi však s ostatními: nikdy sám, rozhodnutý zjevit se i na kříži jako Bůh s námi. Zjevení nestojí na místě, není přibité. Ty, Ježíši, nám ukazuješ, že v každé situaci je třeba se rozhodnout. To je závrať svobody. Ani na kříži nejsi neutralizován: rozhoduješ se, pro koho tam jsi. Věnuješ pozornost jednomu i druhému z těch, kdo jsou ukřižováni s tebou: necháváš projít urážky jednoho a přijímáš vzývání druhého. Věnuješ pozornost tomu, kdo tě křižuje: umíš číst v srdci toho, kdo neví, co dělá. Věnuješ pozornost nebi: chtěl bys, aby bylo jasnější, ale světlem přímluvy prolamuješ bariéru temnoty. Přimlouváš se: stojíš mezi stranami, mezi protiklady. A přivádíš je k Bohu, protože tvůj kříž boří zdi, ruší dluhy, ruší rozsudky, nastoluje smíření. Ty jsi pravé jubileum. Obrať nás k sobě, Ježíši, který, přibitý, můžeš všechno.
– Smiluj se nad námi, Ježíši.
– smiluj se nad námi.
Dvanácté zastavení: Ježíš umírá na kříži
– Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti,
– neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Z evangelia podle Lukáše: Bylo už asi dvanáct hodin. Tu nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne, protože se zatmělo slunce. Chrámová opona se vpůli roztrhla. Ježíš zvolal mocným hlasem: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!“ A po těch slovech vydechl naposled. Když setník viděl, co se stalo, velebil Boha a řekl: „Tento člověk byl skutečně spravedlivý.“ A všichni ti lidé, kteří se tam shromáždili k této podívané, když viděli, co se stalo, bili se v prsa a vraceli se (domů). Jeho známí všichni zůstali stát opodál, i ženy, které ho provázely z Galileje, a dívaly se na to (Lk 23, 44-49).
Kde se nacházíme na Kalvárii? Pod křížem? V nějaké vzdálenosti? Daleko? Nebo tam možná stejně jako apoštolové už nejsme. Dýcháš a tento dech, poslední a první, žádá jen o přijetí. Pane Ježíši, nakloň naše cesty ke svému daru. Nedovol, aby se tvůj dech života rozplynul. Naše temnota hledá světlo. Naše chrámy chtějí zůstat stále otevřené. Nyní už není svatý za závojem: jeho tajemství se nabízí všem. Vnímá ho voják, který pozorně sleduje, jak umírá, a poznává nový druh síly. Dav, který proti tobě křičel, ho chápe: dříve vzdálený se nyní setkává s podívanou na nevídanou lásku, na krásu, která nutí věřit. Těm, kdo tě pozorují, jak umíráš, Pane, dáváš čas k návratu tím, že se biješ do hrudi: udeříš do srdce, aby se jeho tvrdost roztříštila. Nám, Ježíši, kteří tě často ještě zpovzdálí pozorujeme, dej, ať žijeme ve vzpomínce na tebe, abys nás jednou, až přijdeš, i ve smrti našel živé.
– Smiluj se nad námi, Ježíši.
– smiluj se nad námi.
Třinácté zastavení: Ježíš je sňat z kříže
– Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti,
– neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Z evangelia podle Lukáše: Jeden člen velerady, jménem Josef, ušlechtilý a spravedlivý člověk z judského města Arimatie, nesouhlasil s jejich rozhodnutím a jednáním. On (také) očekával Boží království. Zašel k Pilátovi a vyžádal si Ježíšovo tělo. Pak ho sňal, zavinul do lněného plátna a položil do hrobky vytesané ve skále, kde nebyl ještě nikdo pochován (Lk 23,50-53a).
Tvé tělo je konečně v rukou dobrého a spravedlivého člověka. Jsi zahalen do spánku smrti, Ježíši, ale je to živé srdce, které si tě vyvolilo. Josef nebyl z těch, kdo mluví a nekonají. „Nepřilnul k rozhodnutí a jednání druhých,“ říká evangelium. A je to dobrá zpráva: objímá tě, Ježíši, ten, kdo nepřijal běžné mínění. Ujímá se tě ten, kdo přijal odpovědnost. Přijímáš své místo, Ježíši, v klíně Josefa z Arimatie, který „očekával Boží království“. Zaujímáš své místo mezi těmi, kdo stále doufají, mezi těmi, kdo nerezignují na myšlenku, že nespravedlnost je nevyhnutelná. Přetrháváš řetěz nevyhnutelného, Ježíši. Přerušuješ automatismy, které ničí společný domov a bratrství. Dáváš těm, kdo očekávají tvé království, odvahu předstoupit před autoritu: jako Mojžíš před faraona, jako Josef z Arimatie před Piláta. Uschopňuješ nás k velké odpovědnosti, dodáváš nám odvahu. Tak jsi zemřel a stále kraluješ. A pro nás, Ježíši, sloužit ti znamená kralovat.
– Smiluj se nad námi, Ježíši.
– smiluj se nad námi.
Čtrnácté zastavení: Ježíš je uložen do hrobu
– Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti,
– neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Z evangelia podle Lukáše: Bylo to v den příprav, právě nastávala sobota. Přitom ho doprovázely ženy, které přišly (s Ježíšem) z Galileje. Podívaly se na hrobku i na to, jak bylo jeho tělo pochováno. Potom odešly domů a připravily si vonné věci a masti. V sobotu však zachovaly (sváteční) klid podle přikázání (Lk 23, 53b-56).
V systému, který se nikdy nezastaví, Ježíši, ty žiješ svou sobotu. Prožívají ji i ženy, kterým by vůně a parfémy již hovořily o vzkříšení. Nauč nás nic nedělat, když se po nás chce jen čekat. Vychovávej nás v časech země, které nejsou časy umělými. Odložený v hrobě, Ježíši, sdílej stav, který sdílíme všichni, a dosáhni hlubin, které nás tak děsí. Hleď, jak z nich unikáme, rozmnožujíce své aktivity. Často se točíme v kruhu, ale sobota svítí svými světly: vychovává nás a žádá nás o odpočinek. Božský život, život v lidském měřítku, ten, který zná pokoj soboty. „Všichni budou tiše sedět pod vinnou révou a pod fíkovníkem a nikdo je už nebude děsit“ (Mi 4,4), prorokoval Micheáš. A Zachariáš mu dal za pravdu: „V onen den - Hospodinova věštba - každý pozve svého bližního pod svou vinnou révu a pod svůj fíkovník“ (srov. Zach 3,10). Ježíš, který jako by spal v bouřlivém světě, nás všechny přivede do pokoje soboty. Pak se nám celé stvoření bude jevit jako velmi krásné a dobré, určené ke vzkříšení. A stane pokoj na tvém lidu a mezi všemi národy.
– Smiluj se nad námi, Ježíši.
– smiluj se nad námi.
Závěrečná invokace
„Pochválen buď, můj Pane,“ zpíval svatý František z Assisi. V tomto krásném chvalozpěvu nám připomněl, že i náš společný domov je jako sestra [...]. Tato sestra protestuje proti zlu, které jí působíme“ (Enc. Laudato si', 1-2).
„Laudato si‘“, napsal opět svatý František „oslovit všechny bratry a sestry a navrhnout jim formu života s příchutí evangelia“ (encyklika Fratelli tutti, 1).
„On si nás zamiloval“, říká svatý Pavel s odkazem na Krista [...], abychom objevili, že od této lásky nás „nemůže nikdy nic oddělit“ (Enc. Dilexit nos, 1).
Prošli jsme křížovou cestou; obrátili jsme se k lásce, od níž nás nic nemůže oddělit. Nyní, když Král spí a na celou zemi se snáší veliké ticho, přivlastňujeme si slova svatého Františka a vzýváme dar obrácení srdce.
Vznešený a slavný Bože osviť temnoty mého srdce. Dej mi spravedlivou víru, jistou naději, dokonalou lásku a hlubokou pokoru. Dej mi, Pane, moudrost a rozlišování. abych mohl plnit tvou pravou a svatou vůli. Amen.
