Autor: P. Martin Sklenář | Archidioecesis Pragensis
Datum napsání:
18.02.2020
Pane Ježíši, Ty jsi řekl: „Kdo chce za mnou přijít, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě.“ Chceme tě tedy následovat a jít věrně za tvým křížem cestou, kterou jsi musel projít a která je předurčena také nám, neboť učedník nemůže jít jinou cestou než jeho Pán. Chceme nyní společně s apoštolem Tomášem říci: „pojďme i my, ať zemřeme s ním“ (Jan 11,16)
1. zastavení: Ježíš se modlí v Getsemanské zahradě
„Jednou se Ježíš na nějakém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: «Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan»“ (Lk 11,1).
Modlitba, tak často omílané téma v křesťanském prostředí. Vynechávám, či zanedbávám denní modlitbu. Nesoustředím se při modlitbě. Jak častokrát jsme se z těchto věcí zpovídali. Jak častokrát modlitbu vnímáme jen povrchně, jako odříkání nějakých modliteb, či splnění své povinnosti. Vstupme do Ježíšovy školy modlitby. Učedníci, praktikující židé, kteří se museli několikrát denně modlit, když hledí na Ježíše a na jeho modlitbu, poznávají, jak odlišná je jejich modlitba od toho, co dělá Ježíš. V pohledu upřeném na Ježíše si uvědomují špatnost své modlitby, a tak přicházejí k Ježíši a prosí ho, aby je naučil modlit se. Co je to vlastně modlitba? I my vyznejme svou nedokonalost v naší modlitbě a přistupme k Ježíši a volejme - Pane, nauč nás modlit se. Nauč mě modlit se. Ježíš nás nyní zve do školy své modlitby. Zve nás, abychom společně s ním vstoupili do Getsemanské zahrady a společně s ním vstoupili do modlitby.
Čím je ona Ježíšova modlitba tak odlišná? Evangelista Matouš nám Ježíšovu modlitbu zachycuje následujícími slovy: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš“ (Mt 26,39). Čemu nás Ježíš v této chvíli učí? Jeho modlitba nespočívá v odříkání nějakých naučených modliteb. Nespočívá ani v tom, aby Otci přikazoval, co má dělat. Ježíšova modlitba spočívá v tom, že se před Otce staví s tím, co prožívá, Otci to předkládá, vyjadřuje mu své přání, ale zároveň vyjadřuje, že je připraven uskutečňovat Otcovu vůli. Jeho modlitba je tedy okamžikem, kdy se setkává on, se svým pohledem na věc, se svým Otcem a s jeho plánem spásy. A v této modlitbě se nechává svým Otcem přesvědčit. A aby to bylo zcela jasné, evangelista následně připojuje Ježíšova slova k jeho učedníkům: „Vstaňte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, který mě zrazuje“ (Mt 26,46). Ježíš se v modlitbě skutečně nechává Otcem přesvědčit. Vstává a vydává se uskutečňovat tento Otcův plán.
Pane, dej, ať vstoupíme do školy tvé modlitby. Nauč i nás se modlit. Ať pro nás modlitba není plněním povinnosti, odříkáváním naučených modliteb, ale ať je pro nás okamžikem opravdového setkání s tvým Otcem a momentem, kdy se nasazujeme pro uskutečňování Božího plánu spásy.
2. zastavení: Ježíš je oslaven
„Ježíš, který věděl všecko, co ho má potkat, vyšel a řekl jim: „Koho hledáte“, Odpověděli mu: „Ježíše Nazaretského“. Řekl jim: „Já jsem to“. (…) Jakmile jim řekl, ´já jsem to´, couvli a padli na zem“ (Jan 18,4nn).
Evangelista Jan nám vypráví o Ježíšově ukřižování jako o okamžiku, kdy je oslaven Syn člověka. Kříž a smrt na něm nejsou v Ježíšově životě prohrou a katastrofou, ale naopak vítězstvím a naplněním jeho života. Právě v přijetí Otcovy vůle, v přijetí kříže je Ježíš oslaven. Getsemanské zahradě je v Janově evangeliu Ježíš představen ne jako ten, kdo zažívá smrtelnou úzkost, ale jako ten, kdo je Pánem situace. On vychází směrem k Jidášovi, on je tím, před kým četa padá na kolena a adoruje ho. Ježíš říkal svým učedníkům, že sluha není větší než jeho Pán. Jestliže svět nenávidí Ježíše, pak i jeho učedníka čeká stejný úděl. Ale mít stejný úděl s Kristem neznamená jen to, že člověk je nenáviděný, ale také to, že právě v ten okamžik, kdy jdou všichni proti němu, když se zdá, že člověk prohrává, je Kristův učedník ve skutečnosti oslaven. Pane, děkujeme ti za to, že jsi kříž proměnil touto slávou. Prosíme tě, abychom dokázali hledět na těžkosti svého života, ve kterých věrně vytrváváme, jako na okamžik, kdy naplňujeme svůj život, kdy docházíme svého oslavení.
3. zastavení: Ježíš je zrazen a zapřen svými učedníky.
„Lide můj, co jsem ti učinil, řekni, čím jsem tě zarmoutil“ (velkopáteční výčitky).
Ježíš se v nejdůležitějších okamžicích svého života nemůže na nikoho spolehnout. Od svých nejbližších, od těch, které si vyvolil, vychovával, od těch se dokonce dočkává zrady a zapření a zbabělého útěku. Jidáš, jeden ze Dvanácti, jeden z těch, kteří byli Ježíšovi blízko, který mohl vidět Ježíšovy mocné činy, který mohl denně naslouchat Ježíšovým slovům a jeho učení, který mohl denně hledět na Ježíše a nechat se fascinovat jeho příkladem, je nyní tím, kdo aktivně vystupuje proti Ježíši. Přichází k velekněžím a domlouvá s nimi, že Ježíše zradí. Jidášův čin není činem zbabělosti, jednáním z neuváženosti či z překvapenosti. Jidáš vědomě Ježíše zrazuje, protože si představuje jiného Mesiáše. Petr, ten, s kterým Ježíš počítal jako se svým nástupcem, s tím, kdo bude utvrzovat bratry ve víře, ten který se holedbal, jak je schopen pro Ježíše zemřít, zpanikaří a třikrát zapírá Ježíše.
Ostatní učedníci, ti, kterým Ježíš před pár hodinami umýval nohy, projevoval jim službu a lásku až do krajnosti, ti se nyní zbaběle rozutíkají. A co my? I my jsme Ježíšovými učedníky. I my jsme těmi, kteří mohou být Ježíši blízko, mohou sledovat jeho podivuhodné jednání, mohou týdně naslouchat jeho slovům a učení… A i my jsme těmi, kteří jednají jako každý z učedníků. Jak častokrát vědomě Ježíše ve svém životě svým jednáním zrazujeme, když svým jednáním vyjadřujeme, že chceme jiného Mesiáše. Jak častokrát ze strachu, z vypočítavosti Ježíše zrazujeme - vždyť je přeci jednodušší v tuto chvíli zalhat a nic pro Ježíše nestrpět… Jak častokrát zbaběle utíkáme a Ježíše v těžkých chvílích opouštíme. Pane, odpusť nám naše provinění. Odpusť nám naši zbabělost. Navštiv nás, přijď do našeho středu a popřej i nám svůj pokoj.
4. zastavení: Ježíš se dovolává svědectví těch, kteří ho slyšeli
„Já jsem mluvil k světu veřejně. Vždycky jsem učil v synagóze a v chrámě, kde se shromažďují všichni židé, a nic jsem neříkal tajně. Proč se mě ptáš? Zeptej se těch, kteří slyšeli, co jsem říkal. Ti přece vědí, co jsem řekl“ (Jan 18,20n).
Tímto způsobem se Ježíš dovolává svědectví těch, kteří ho slyšeli, kteří s ním chodili a naslouchali jeho učení. Evangelista Jan nám ale ve svém evangeliu následně vypráví o jedné velmi bolestivé skutečnosti. Po té, co Ježíš říká, že o něm budou vyprávět ti, kteří ho slyšeli, se ptají u ohně Petra, zda není také z Ježíšových učedníků. Petr, který naslouchal Ježíšovu učení, má nyní možnost o Ježíši vydat svědectví. Místo toho ale říká, že není Ježíšovým učedníkem. Toto Petrovo zapření z něj skutečně dělá toho, kdo není Kristovým učedníkem. Kristův učedník je totiž ten, kdo o něm svědčí. Ono Petrovo „nejsem“ tedy není jen zapřením Ježíše, ale je mnohem závažnějším vyjádřením. Je popřením jeho vlastní existence Kristova učedníka. Je odmítnutím zastat se Ježíše. Je odmítnutím vydat o něm dobré svědectví. V situaci, kdy všichni mluví proti Ježíšovi, to má být jeho učedník, kdo o něm vydá pozitivní svědectví. Ale Kristův učedník mnohdy radši přestává být učedníkem, jen aby nemusel toto pozitivní svědectví vydat. Jak častokrát jsme i my těmi, kteří odmítají vydat o Ježíši pozitivní svědectví. Jak jsme častokrát těmi, kteří popírají své učednictví, a svou odpovědí, či svým postojem vyjadřují, že nejsme Kristovi učedníci.Pane, odpusť nám, že odmítáme být tvými učedníky, že odmítáme o tobě vydat dobré svědectví, že se tě odmítáme zastat.
5. zastavení: Ježíš nám dává příklad
„Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě“ (Mt 16,24).
Ježíš odsouzen. Je odsouzen nespravedlivě. Jako Boží Syn by nyní mohl zasáhnout a tento nespravedlivý rozsudek zvrátit. Ježíš to ale nedělá. V tichosti přijímá svůj kříž. Když říkal svým učedníkům, že je třeba vzít svůj kříž, tak to nebyla jen prázdná slova, ale Ježíš tato slova podtrhuje svým jednáním. Kříž je nástrojem odsouzení, nástrojem, který vyjadřuje pohrdání, zesměšnění, lidské ztroskotání. Kříž je vyjádřením toho, že člověk je prokletý, Bohem opuštěný. To má na mysli, když Ježíš říká, že každý má vzít svůj kříž a následovat ho. To není něco sladkého, něco romantického. „Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já“ (Jan 13,15). Ježíš je tím prvním, kdo tento nespravedlivý kříž přijímá.
Ježíš je zcela nevinný. Kdo z nás to může říci? A přeci přijímá kříž. Jak častokrát si sami stěžujeme, že je ten kříž tak těžký, tak nesnesitelný? A přitom my si ho zasloužíme! Ježíš nám dává příklad. Je třeba přijímat pohrdání, výsměch, je třeba přijímat to, že jsme druhými považováni za hlupáky, slabomyslné, fanatiky… Na své cestě Ježíš navíc potkává a napomíná plačící ženy. Ony pláčou nad Ježíšovým údělem , nad touto nespravedlností. Ježíš je zve k tomu, aby si uvědomovali, že je to jejich život, nad kterým mají plakat. Mají si uvědomit, že to kvůli nim Ježíš musí toto podstupovat.
ane Ježíši, ty nás povzbuzuješ svým příkladem i svými slovy, abychom se svým životem něco dělali. Abychom si uvědomili náš žalostný stav, naši hříšnost a rovněž abychom neodmítali přijímat realitu svého života, ale přijímali ji s otevřenou náručí. Pomáhej nám, ať dokážeme tvé poselství a tvé vykupitelské dílo uplatňovat ve svém životě a sami se k němu připojovat.
6. zastavení: Ježíš zakouší na své cestě pomoc druhých lidí
„Teď sice pro vás trpím, ale raduji se (z toho), protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět (do plné míry) Kristových útrap“ (Kol 1,24).
Na Ježíšově křížové cestě se můžeme setkat se třemi lidmi, kteří Ježíšovi pomáhají - jeho matka Maria, Šimon z Cyrény a Veronika. Každá z těchto postav nám odhaluje něco o pomoci a o lidském životě. Jednoho dne, kdysi v Nazaretě, odpověděla Maria na andělovo poselství, že přijímá vyvolení, že přijímá poslání, které jí bylo svěřeno. Maria v tento moment nedávala svůj souhlas jen k tomu, že se v ní smí počít nový život, že se z ní může narodit Boží Syn, ale tímto svým fiat dala souhlas k veškerému Ježíšovu poslání. Přestože jistě nevěděla, co to bude obnášet být matkou Mesiáše - spíše se mohla domnívat, že to bude výsada, ze které bude společensky profitovat, než to, že tento souhlas povede až na křížovou cestu a pod kříž - přesto to v tomto svém souhlasu vše přijímá. Maria tomuto svému poslání zůstává věrná i v tuto chvíli a aktivně jej uskutečňuje. Svým milujícím pohledem podporuje svého syna na jeho strastiplné cestě. Maria nás tedy učí být věrný za všech okolností svému povolání.
O Šimonovi toho není mnoho řečeno. Jediné, co se zmiňuje, je skutečnost, že byl donucen pomoci. Každý z nás je v životě pozván k tomu, aby spolupracoval na Ježíšově vykupitelském díle. Každý z nás má přiložit ruku k dílu, každý z nás se má připojit k této Ježíšově oběti. Během svého života k tomu máme mnoho příležitostí. Přichází mnoho křížů, mnoho těžkostí, které se nás dotýkají. Jejich přijetím a věrným nesením se můžeme připodobňovat Šimonovi. Jejich uskutečňováním se můžeme připojovat ke Kristu a jeho oběti. Můžeme si uvědomit, že i každý z nás je u většiny křížů přinucen je nést. Svou nemoc, problémy svých dětí… Jsou to kříže, které se na nás valí a od nás se nežádá nic jiného, než je přijmout. Třeba z donucení, ale přijmout. A tak se připojit k Ježíši a k jeho utrpení. Třebaže donuceni k nesení kříže můžeme vytrpět to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap.
A v neposlední řadě je nám představena odvážná žena Veronika. Veronika neudělala nic, co by zdánlivě měnilo dějiny. Malý skutek, kterým nezměnila tok dějin, kterým zásadně neovlivnila a nezměnila danou událost. Přesto je to skutek, který ji zásadním způsobem ovlivňuje a zasahuje. Dar, který od Ježíše dostane, vyjadřuje mnohem hlubší skutečnost. Veronika nedostává „jen“ roušku s otiskem Kristovy tváře, ale Kristova tvář se otiskuje do celého jejího života. Jméno, které od té doby ponese, bude právě toto připomínat. Od tohoto skutku bude vnímána a nazývána Veronikou - „pravým obrazem Krista“. Každý skutek, každé naše jednání nás nějakým způsobem ovlivňuje. Vše co říkáme, co si myslíme, jak uvažujeme, vše nás ovlivňuje, vše nás zasahuje a vše nás mění. To, čím žijeme, třebaže i uvnitř, mění náš zevnějšek. Pane, nauč nás proto celý svůj život prožívat ve službě tobě a v tobě také ve službě bližním.
7. zastavení: Ježíš na své cestě padá opakovaně pod křížem
„Byly to naše bolesti, jež nesl, naše nemoci, které na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen“ (Iz 53,4).
Tradice církve nám vypráví celkem o třech Ježíšových pádech. Každý z těch Ježíšových pádů nám vypráví něco o nás samých. Pád na začátku cesty, opakovaný pád, i pád před cílem, to jsou všechno zkušenosti, které máme každý z nás. A ve všech třech okamžicích nás Ježíš zve, abychom znovu vstali a došli na Kalvárii našeho života. Jak častokrát jsme si již ve svém životě předsevzali, že se změníme, že se obrátíme, že začneme žít jiným způsobem. A jak často toto naše rozhodnutí následoval brzký pád a upadnutí do zajetých životních kolejí. Při pohledu na Ježíše, je třeba si uvědomit, že se nejedná o žádnou katastrofu. I Ježíš na začátku své cesty spadl. Problémem je, že my se častokrát na oné zemi uvelebíme a nechceme se zvednout, už se dál nechceme snažit a trápit. Stačí jedno zaváhání a všem předsevzetím je konec. Ježíš nás povzbuzuje - i já jsem na začátku cesty spadl. Tak i ty vstaň.
Jak častokrát opakovaně upadáme ve svých slabostech. Několik let bojujeme se svými zlozvyky, se svými hříchy. A stále znovu a znovu padáme. Ještě nejsme u konce svých sil, ale náš pád už je něčím, s čím máme zkušenost. I zde nám Ježíš dává příklad. I já jsem padl během své cesty víckrát. Ale znovu ti říkám, že jsem vždy vstal a vydal se dál ke svému cíli. Jak častokrát padáme únavou, těsně před cílem svého snažení. Poslední pokušení, které má zhatit veškeré naše předchozí úsilí. Zůstat ležet a už neučinit ten poslední krok. Pokušení, které může zničit všechno, co člověk do té doby ve svém životě vykonal. A i zde nám Ježíš dává příklad, že i v tuto chvíli je třeba vstát. Je třeba úplně dokončit svou pouť, až ke Kalvárii donést svůj kříž.
Pane Ježíši, uč nás, prosíme, této věrnosti našemu poslání, naší činnosti. Pomáhej nám přemáhat poledního démona, démona, který nás ubezpečuje o tom, že jsme už udělali dost a že bychom měli začít myslet na sebe. Dávej nám neustále pamatovat na to, že jediné, co v našem životě má smysl, je, uskutečňovat Otcovu vůli, tedy zvednout se a jít dál.
8. zastavení: Ježíš zaměřuje naši pozornost na nás
„Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a nad svými dětmi, hle přicházejí dny, kdy budou říkat: ´Blaze neplodným, blaze těm, které nikdy nerodily a nekojily´ Tehdy ´řeknou horám: Padněte na nás, a pahrbkům: Přikryjte nás!´ Neboť děje-li se toto se zeleným stromem, co se stane se suchým?“ (Lk 23,28nn).
Velkým nebezpečím těchto dní pro nás je to, že zaměříme svou pozornost pouze na Ježíše. Že budeme hledět na poslední okamžiky jeho života jen jako vnější pozorovatelé. Že si nebudeme uvědomovat, že to vše Ježíš koná pro nás. Dokážeme zakoušet bolest z toho, co Ježíš vytrpěl. Ale je dobré vnímat, že to zakouší právě pro mě a že právě Ježíšovo velikonoční tajemství mě má vést k tomu, abych se zamyslel nad svým životem, nad tím, jak ho prožívám, abych se zamyslel nad tím, co v něm mám změnit. Toto zastavení naší křížové cesty nás skutečně chce přimět, abychom přestali hledět na Ježíše a zaměřili svou pozornost na sebe. Jaktože se mnou toto hrůzostrašné divadlo nic nedělá? Jaktože se můj život nemění? Jak můžu být tak netečný, tak lhostejný k tomu, co pro nás Ježíš vykonal?
Můžeme říci, že pokud se náš život právě v těchto dnech nezmění, tak jsou letošní Velikonoce pro nás zbytečné. Jestliže se nezmění náš život, tak je naprosto zbytečné, že Ježíš pro mě umíral. Pokud nepochopím, že se mám zamyslet nad sebou a změnit svůj život, pak je Ježíšovo utrpení a jeho smrt něčím zbytečným. Je to zbytečná ztráta lidského života, je to ze strany Ježíše pošetilé jednání. To, zda Ježíšovo utrpení a jeho smrt budou mít význam, vlastně záleží v určitém úhlu pohledu na mně. To já rozhoduji o tom, jestli Ježíš zemřel zbytečně či nikoli. Zda jeho smrt byla bláznovstvím, nebo měla význam.
Pane, dej, ať v těchto dnech dokážeme zaměřovat svou pozornost také na sebe. Ať si dokážeme uvědomovat, co jsi pro nás vykonal a proto pláčeme nad sebou a nad tím, jak na tebou projevenou lásku reagujeme.
9. zastavení: Ježíš na Golgotě
Na Golgotě nám Ježíš prostřednictvím svých sedmi slov ukazuje pravý smysl jeho kříže. Na kříži Ježíš pronáší celkem sedm vět, jejichž prostřednictvím nás zve k hlubšímu vnímání toho, co nám přináší, co nám odhaluje.
„Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ (Lk 22,34). Ježíš nám ukazuje, co to znamená milovat svého nepřítele. A rovněž nám touto prosbou ukazuje univerzální charakter jeho vykupitelského poslání. Nikdo není vyčleněn jeho vykupitelské smrti, ani ti, kdo ho na kříž přibili.
„Pravím tobě, dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 22,43). Ježíšovo milosrdenství se projevuje také vůči kajícímu lotrovi. Právě v rozhovoru s ním je krásným způsobem vyjádřeno pravé tajemství kříže. Člověk nebude spasen tím, že Ježíš sestoupí z kříže, ale tím, že Ježíš na kříži zemře.
„Ženo, to je tvůj syn, to je tvá matka.“ (J 19,26-27). Každý Ježíšův učedník a celá církev jsou svěřeni do Mariiny mateřské péče. Jak velkolepá věc. Bůh si natolik vážil Marie, že si ji vyvolil, aby porodila tomuto světu Mesiáše. A právě této Marii nyní Ježíš svěřuje každého z nás.
„Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Mt 27,45-46). Ježíš se stal pro nás hříšníkem. A na kříži zakouší hrůzu hříchu se vším všudy. Důsledkem hříchu je narušení vztahu s Bohem. Ježíš, soupodstatný s Otcem, v momentě kříže zakouší důsledek hříchu, odloučenost od Boha.
„Žízním“ (J 19,28-29). Může Bůh projevit větší lásku, než že poslal svého Syna, který za nás zemřel na kříži? Ježíš právě v momentě kříže z kříže volá, tak moc po tobě žízním, toužím, tak moc tě miluji, že jsem to dotáhl až sem.
„Dokonáno jest“ (J 19,29-30). Ježíš přichází na tento svět, aby vykonal Otcovu vůli. Na konci svého života může pravdivě říci, že jeho poslání je dokonáno, že splnil svůj úkol. Kdo z nás může být v tomto Ježíši podobný? Kdo z nás může pravdivě říci, že jeho poslání, jeho život je dokonaný, naplnění?
„Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha“ (Lk 23,46; J 19,30). Ježíšův život je zakončen odevzdáním ducha do Otcových rukou. Konec, ke kterému jsme povolaný každý z nás. Každý z nás má usilovat o to, aby na konci svého života mohl odevzdat svého ducha do Otcových rukou, do rukou Boha, který jediný je dárce života.
Pane, uč nás hlouběji vnímat tajemství kříže, které nám odhaluješ mimo jiné svým sedmerým zvoláním na kříži.
10. zastavení: Jsi-li Syn Boží
„To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ (Lk 23,39).
Začátek Ježíšova veřejného působení byl ve znamení pokušení na poušti, kde ďábel třikrát pokoušel Ježíše, aby dokazoval, že je Mesiáš. V hodině kříže se toto pokušení vrací. Ježíš je znovu veden k tomu, aby dokazoval, že je Mesiáš, a to tím, že sestoupí z kříže. Pokušení spočívá v tom, že Ježíš má uvěřit v to, že zachrání, spasí sebe i druhé tehdy, když sestoupí z kříže. Ježíš je na kříži představován jako král. Lidé očekávají, že se jako král projeví a to tím způsobem, že přinese spásu. Podut všechno v pořádku. Ale chybou většiny postav na Kalvárii je to, že si onu spásu představují svým způsobem - tím, že Ježíš projeví svou výjimečnou moc, respektive že jim dá sestoupit z kříže a zbavit vší bolesti a hanby a dát bez vlastního obrácení život věčný.
A přeci je zde jeden člověk, který ví, která bije, co se děje. Je to kající lotr, který poznává, že Ježíš, který je odsouzen ke stejnému trestu, k jakému jsou odsouzeni oni spravedlivě na základě toho, jak jednali, žádá, aby tento Ježíš na něho pamatoval. Dovolává se jeho milosrdenství, totiž aby se v jeho životě projevil jako skutečný spasitel - ne ten, který ho zbavuje utrpení a spravedlivého trestu, ale jako ten, kdo zahlazuje každou nedokonalost a naplňuje veškerý život. Ježíš se stal skutečným spasitelem pouze pro kajícího lotra. Pro ostatní to byl snílek, někdo, kdo má něco dokazovat, kdo má jednat podle toho, jak si přejí oni. Ostatní nechtěli žít podle toho, co jim tento spasitel určuje.
Pane, i my chceme, abyses projevil jako náš spasitel. Nechceme ale, aby to bylo způsobem, který si představujeme my, ale aby to bylo způsobem, který volíš ty.
11. zastavení: Ježíšovo tělo je položeno do hrobu
„Uvrhl jsi mě do hluboké jámy, do propasti, do nejhlubších temnot. Mezi mrtvými je moje lůžko, mezi padlými, co leží v hrobě. Jsem jako ten, v kom všechny síly zhasly“ (Žl 88,6).
Můžeme se ptát, proč, Ježíši, Otec nikterak nezasáhl. Proč tě nevysvobodil z této situace, proč to nechal zajít tak daleko? To je tak krutý? Naopak. Mnohdy je těžší nechat si projevit lásku, než lásku projevovat. Otec trpěl společně s tebou. On tebe nechával, dával ti prostor, abys mu projevil lásku. Neukončil tvou řeč v půli věty, ale s bolestí hleděl na to, jak až do posledního výdechu vyjadřuješ svou lásku nejen k lidem, ale také k Otci. Dobrá, ale proč nezasáhne teď? Proč tě pár okamžiků po tvé smrti nevzkřísí, nenapraví tuto obrovskou křivdu?
Jak to Bůh může takto nechat? Jak může celou Bílou sobotu zachovávat své hrozivé mlčení? Jak může mlčet a neobhajovat svého Syna? Vždyť Ježíš je tento den světem vnímaný jako prokletý, jako Bohem opuštěný a odmítnutý. Bílou sobotu zasahuje toto hrozivé Boží mlčení. Bůh své poslání nedokončil posledním Ježíšovým výdechem. I toto hrozivé mlčení zjevuje Boha. Ukazuje ho jako toho, kdo přijímá lidský úděl ve skutečnosti, kdo si na něco jen nehraje.
Ježíš je skutečně mrtvý, sestupuje mezi mrtvé. Ono sestoupení mezi mrtvé není jen radostným vyjádřením toho, že Ježíš přichází mezi mrtvé, aby je vysvobodil. Ono sestoupení mezi mrtvé vyjadřuje také to, že Ježíš v plnosti zakouší hrůzu lidské smrti. On zakouší, co je to život v odloučenosti, ve vzdálenosti od Otce. Bílá sobota tak není prodchnuta jen radostným očekáváním, ale především hrozivým a skličujícím výkřikem Božího mlčení, výkřikem hrozného ticha.
Musí odumřít pšeničné zrno, aby vydalo úrodu. Nebo nemusel Kristus toto všechno vytrpět a tak vejít do své slávy? Tam někde mezi tím zrnem a Kristovým křížem je i moje bolest, stejně nutná pro novou zemi a nové nebe. Dej, Bože, aby přinesla velkou úrodu, aby bezpečně vedla do tvé slávy. Amen.
1. zastavení: Ježíš se modlí v Getsemanské zahradě
„Jednou se Ježíš na nějakém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: «Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan»“ (Lk 11,1).
Modlitba, tak často omílané téma v křesťanském prostředí. Vynechávám, či zanedbávám denní modlitbu. Nesoustředím se při modlitbě. Jak častokrát jsme se z těchto věcí zpovídali. Jak častokrát modlitbu vnímáme jen povrchně, jako odříkání nějakých modliteb, či splnění své povinnosti. Vstupme do Ježíšovy školy modlitby. Učedníci, praktikující židé, kteří se museli několikrát denně modlit, když hledí na Ježíše a na jeho modlitbu, poznávají, jak odlišná je jejich modlitba od toho, co dělá Ježíš. V pohledu upřeném na Ježíše si uvědomují špatnost své modlitby, a tak přicházejí k Ježíši a prosí ho, aby je naučil modlit se. Co je to vlastně modlitba? I my vyznejme svou nedokonalost v naší modlitbě a přistupme k Ježíši a volejme - Pane, nauč nás modlit se. Nauč mě modlit se. Ježíš nás nyní zve do školy své modlitby. Zve nás, abychom společně s ním vstoupili do Getsemanské zahrady a společně s ním vstoupili do modlitby.
Čím je ona Ježíšova modlitba tak odlišná? Evangelista Matouš nám Ježíšovu modlitbu zachycuje následujícími slovy: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš“ (Mt 26,39). Čemu nás Ježíš v této chvíli učí? Jeho modlitba nespočívá v odříkání nějakých naučených modliteb. Nespočívá ani v tom, aby Otci přikazoval, co má dělat. Ježíšova modlitba spočívá v tom, že se před Otce staví s tím, co prožívá, Otci to předkládá, vyjadřuje mu své přání, ale zároveň vyjadřuje, že je připraven uskutečňovat Otcovu vůli. Jeho modlitba je tedy okamžikem, kdy se setkává on, se svým pohledem na věc, se svým Otcem a s jeho plánem spásy. A v této modlitbě se nechává svým Otcem přesvědčit. A aby to bylo zcela jasné, evangelista následně připojuje Ježíšova slova k jeho učedníkům: „Vstaňte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, který mě zrazuje“ (Mt 26,46). Ježíš se v modlitbě skutečně nechává Otcem přesvědčit. Vstává a vydává se uskutečňovat tento Otcův plán.
Pane, dej, ať vstoupíme do školy tvé modlitby. Nauč i nás se modlit. Ať pro nás modlitba není plněním povinnosti, odříkáváním naučených modliteb, ale ať je pro nás okamžikem opravdového setkání s tvým Otcem a momentem, kdy se nasazujeme pro uskutečňování Božího plánu spásy.
2. zastavení: Ježíš je oslaven
„Ježíš, který věděl všecko, co ho má potkat, vyšel a řekl jim: „Koho hledáte“, Odpověděli mu: „Ježíše Nazaretského“. Řekl jim: „Já jsem to“. (…) Jakmile jim řekl, ´já jsem to´, couvli a padli na zem“ (Jan 18,4nn).
Evangelista Jan nám vypráví o Ježíšově ukřižování jako o okamžiku, kdy je oslaven Syn člověka. Kříž a smrt na něm nejsou v Ježíšově životě prohrou a katastrofou, ale naopak vítězstvím a naplněním jeho života. Právě v přijetí Otcovy vůle, v přijetí kříže je Ježíš oslaven. Getsemanské zahradě je v Janově evangeliu Ježíš představen ne jako ten, kdo zažívá smrtelnou úzkost, ale jako ten, kdo je Pánem situace. On vychází směrem k Jidášovi, on je tím, před kým četa padá na kolena a adoruje ho. Ježíš říkal svým učedníkům, že sluha není větší než jeho Pán. Jestliže svět nenávidí Ježíše, pak i jeho učedníka čeká stejný úděl. Ale mít stejný úděl s Kristem neznamená jen to, že člověk je nenáviděný, ale také to, že právě v ten okamžik, kdy jdou všichni proti němu, když se zdá, že člověk prohrává, je Kristův učedník ve skutečnosti oslaven. Pane, děkujeme ti za to, že jsi kříž proměnil touto slávou. Prosíme tě, abychom dokázali hledět na těžkosti svého života, ve kterých věrně vytrváváme, jako na okamžik, kdy naplňujeme svůj život, kdy docházíme svého oslavení.
3. zastavení: Ježíš je zrazen a zapřen svými učedníky.
„Lide můj, co jsem ti učinil, řekni, čím jsem tě zarmoutil“ (velkopáteční výčitky).
Ježíš se v nejdůležitějších okamžicích svého života nemůže na nikoho spolehnout. Od svých nejbližších, od těch, které si vyvolil, vychovával, od těch se dokonce dočkává zrady a zapření a zbabělého útěku. Jidáš, jeden ze Dvanácti, jeden z těch, kteří byli Ježíšovi blízko, který mohl vidět Ježíšovy mocné činy, který mohl denně naslouchat Ježíšovým slovům a jeho učení, který mohl denně hledět na Ježíše a nechat se fascinovat jeho příkladem, je nyní tím, kdo aktivně vystupuje proti Ježíši. Přichází k velekněžím a domlouvá s nimi, že Ježíše zradí. Jidášův čin není činem zbabělosti, jednáním z neuváženosti či z překvapenosti. Jidáš vědomě Ježíše zrazuje, protože si představuje jiného Mesiáše. Petr, ten, s kterým Ježíš počítal jako se svým nástupcem, s tím, kdo bude utvrzovat bratry ve víře, ten který se holedbal, jak je schopen pro Ježíše zemřít, zpanikaří a třikrát zapírá Ježíše.
Ostatní učedníci, ti, kterým Ježíš před pár hodinami umýval nohy, projevoval jim službu a lásku až do krajnosti, ti se nyní zbaběle rozutíkají. A co my? I my jsme Ježíšovými učedníky. I my jsme těmi, kteří mohou být Ježíši blízko, mohou sledovat jeho podivuhodné jednání, mohou týdně naslouchat jeho slovům a učení… A i my jsme těmi, kteří jednají jako každý z učedníků. Jak častokrát vědomě Ježíše ve svém životě svým jednáním zrazujeme, když svým jednáním vyjadřujeme, že chceme jiného Mesiáše. Jak častokrát ze strachu, z vypočítavosti Ježíše zrazujeme - vždyť je přeci jednodušší v tuto chvíli zalhat a nic pro Ježíše nestrpět… Jak častokrát zbaběle utíkáme a Ježíše v těžkých chvílích opouštíme. Pane, odpusť nám naše provinění. Odpusť nám naši zbabělost. Navštiv nás, přijď do našeho středu a popřej i nám svůj pokoj.
4. zastavení: Ježíš se dovolává svědectví těch, kteří ho slyšeli
„Já jsem mluvil k světu veřejně. Vždycky jsem učil v synagóze a v chrámě, kde se shromažďují všichni židé, a nic jsem neříkal tajně. Proč se mě ptáš? Zeptej se těch, kteří slyšeli, co jsem říkal. Ti přece vědí, co jsem řekl“ (Jan 18,20n).
Tímto způsobem se Ježíš dovolává svědectví těch, kteří ho slyšeli, kteří s ním chodili a naslouchali jeho učení. Evangelista Jan nám ale ve svém evangeliu následně vypráví o jedné velmi bolestivé skutečnosti. Po té, co Ježíš říká, že o něm budou vyprávět ti, kteří ho slyšeli, se ptají u ohně Petra, zda není také z Ježíšových učedníků. Petr, který naslouchal Ježíšovu učení, má nyní možnost o Ježíši vydat svědectví. Místo toho ale říká, že není Ježíšovým učedníkem. Toto Petrovo zapření z něj skutečně dělá toho, kdo není Kristovým učedníkem. Kristův učedník je totiž ten, kdo o něm svědčí. Ono Petrovo „nejsem“ tedy není jen zapřením Ježíše, ale je mnohem závažnějším vyjádřením. Je popřením jeho vlastní existence Kristova učedníka. Je odmítnutím zastat se Ježíše. Je odmítnutím vydat o něm dobré svědectví. V situaci, kdy všichni mluví proti Ježíšovi, to má být jeho učedník, kdo o něm vydá pozitivní svědectví. Ale Kristův učedník mnohdy radši přestává být učedníkem, jen aby nemusel toto pozitivní svědectví vydat. Jak častokrát jsme i my těmi, kteří odmítají vydat o Ježíši pozitivní svědectví. Jak jsme častokrát těmi, kteří popírají své učednictví, a svou odpovědí, či svým postojem vyjadřují, že nejsme Kristovi učedníci.Pane, odpusť nám, že odmítáme být tvými učedníky, že odmítáme o tobě vydat dobré svědectví, že se tě odmítáme zastat.
5. zastavení: Ježíš nám dává příklad
„Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě“ (Mt 16,24).
Ježíš odsouzen. Je odsouzen nespravedlivě. Jako Boží Syn by nyní mohl zasáhnout a tento nespravedlivý rozsudek zvrátit. Ježíš to ale nedělá. V tichosti přijímá svůj kříž. Když říkal svým učedníkům, že je třeba vzít svůj kříž, tak to nebyla jen prázdná slova, ale Ježíš tato slova podtrhuje svým jednáním. Kříž je nástrojem odsouzení, nástrojem, který vyjadřuje pohrdání, zesměšnění, lidské ztroskotání. Kříž je vyjádřením toho, že člověk je prokletý, Bohem opuštěný. To má na mysli, když Ježíš říká, že každý má vzít svůj kříž a následovat ho. To není něco sladkého, něco romantického. „Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já“ (Jan 13,15). Ježíš je tím prvním, kdo tento nespravedlivý kříž přijímá.
Ježíš je zcela nevinný. Kdo z nás to může říci? A přeci přijímá kříž. Jak častokrát si sami stěžujeme, že je ten kříž tak těžký, tak nesnesitelný? A přitom my si ho zasloužíme! Ježíš nám dává příklad. Je třeba přijímat pohrdání, výsměch, je třeba přijímat to, že jsme druhými považováni za hlupáky, slabomyslné, fanatiky… Na své cestě Ježíš navíc potkává a napomíná plačící ženy. Ony pláčou nad Ježíšovým údělem , nad touto nespravedlností. Ježíš je zve k tomu, aby si uvědomovali, že je to jejich život, nad kterým mají plakat. Mají si uvědomit, že to kvůli nim Ježíš musí toto podstupovat.
ane Ježíši, ty nás povzbuzuješ svým příkladem i svými slovy, abychom se svým životem něco dělali. Abychom si uvědomili náš žalostný stav, naši hříšnost a rovněž abychom neodmítali přijímat realitu svého života, ale přijímali ji s otevřenou náručí. Pomáhej nám, ať dokážeme tvé poselství a tvé vykupitelské dílo uplatňovat ve svém životě a sami se k němu připojovat.
6. zastavení: Ježíš zakouší na své cestě pomoc druhých lidí
„Teď sice pro vás trpím, ale raduji se (z toho), protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět (do plné míry) Kristových útrap“ (Kol 1,24).
Na Ježíšově křížové cestě se můžeme setkat se třemi lidmi, kteří Ježíšovi pomáhají - jeho matka Maria, Šimon z Cyrény a Veronika. Každá z těchto postav nám odhaluje něco o pomoci a o lidském životě. Jednoho dne, kdysi v Nazaretě, odpověděla Maria na andělovo poselství, že přijímá vyvolení, že přijímá poslání, které jí bylo svěřeno. Maria v tento moment nedávala svůj souhlas jen k tomu, že se v ní smí počít nový život, že se z ní může narodit Boží Syn, ale tímto svým fiat dala souhlas k veškerému Ježíšovu poslání. Přestože jistě nevěděla, co to bude obnášet být matkou Mesiáše - spíše se mohla domnívat, že to bude výsada, ze které bude společensky profitovat, než to, že tento souhlas povede až na křížovou cestu a pod kříž - přesto to v tomto svém souhlasu vše přijímá. Maria tomuto svému poslání zůstává věrná i v tuto chvíli a aktivně jej uskutečňuje. Svým milujícím pohledem podporuje svého syna na jeho strastiplné cestě. Maria nás tedy učí být věrný za všech okolností svému povolání.
O Šimonovi toho není mnoho řečeno. Jediné, co se zmiňuje, je skutečnost, že byl donucen pomoci. Každý z nás je v životě pozván k tomu, aby spolupracoval na Ježíšově vykupitelském díle. Každý z nás má přiložit ruku k dílu, každý z nás se má připojit k této Ježíšově oběti. Během svého života k tomu máme mnoho příležitostí. Přichází mnoho křížů, mnoho těžkostí, které se nás dotýkají. Jejich přijetím a věrným nesením se můžeme připodobňovat Šimonovi. Jejich uskutečňováním se můžeme připojovat ke Kristu a jeho oběti. Můžeme si uvědomit, že i každý z nás je u většiny křížů přinucen je nést. Svou nemoc, problémy svých dětí… Jsou to kříže, které se na nás valí a od nás se nežádá nic jiného, než je přijmout. Třeba z donucení, ale přijmout. A tak se připojit k Ježíši a k jeho utrpení. Třebaže donuceni k nesení kříže můžeme vytrpět to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap.
A v neposlední řadě je nám představena odvážná žena Veronika. Veronika neudělala nic, co by zdánlivě měnilo dějiny. Malý skutek, kterým nezměnila tok dějin, kterým zásadně neovlivnila a nezměnila danou událost. Přesto je to skutek, který ji zásadním způsobem ovlivňuje a zasahuje. Dar, který od Ježíše dostane, vyjadřuje mnohem hlubší skutečnost. Veronika nedostává „jen“ roušku s otiskem Kristovy tváře, ale Kristova tvář se otiskuje do celého jejího života. Jméno, které od té doby ponese, bude právě toto připomínat. Od tohoto skutku bude vnímána a nazývána Veronikou - „pravým obrazem Krista“. Každý skutek, každé naše jednání nás nějakým způsobem ovlivňuje. Vše co říkáme, co si myslíme, jak uvažujeme, vše nás ovlivňuje, vše nás zasahuje a vše nás mění. To, čím žijeme, třebaže i uvnitř, mění náš zevnějšek. Pane, nauč nás proto celý svůj život prožívat ve službě tobě a v tobě také ve službě bližním.
7. zastavení: Ježíš na své cestě padá opakovaně pod křížem
„Byly to naše bolesti, jež nesl, naše nemoci, které na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen“ (Iz 53,4).
Tradice církve nám vypráví celkem o třech Ježíšových pádech. Každý z těch Ježíšových pádů nám vypráví něco o nás samých. Pád na začátku cesty, opakovaný pád, i pád před cílem, to jsou všechno zkušenosti, které máme každý z nás. A ve všech třech okamžicích nás Ježíš zve, abychom znovu vstali a došli na Kalvárii našeho života. Jak častokrát jsme si již ve svém životě předsevzali, že se změníme, že se obrátíme, že začneme žít jiným způsobem. A jak často toto naše rozhodnutí následoval brzký pád a upadnutí do zajetých životních kolejí. Při pohledu na Ježíše, je třeba si uvědomit, že se nejedná o žádnou katastrofu. I Ježíš na začátku své cesty spadl. Problémem je, že my se častokrát na oné zemi uvelebíme a nechceme se zvednout, už se dál nechceme snažit a trápit. Stačí jedno zaváhání a všem předsevzetím je konec. Ježíš nás povzbuzuje - i já jsem na začátku cesty spadl. Tak i ty vstaň.
Jak častokrát opakovaně upadáme ve svých slabostech. Několik let bojujeme se svými zlozvyky, se svými hříchy. A stále znovu a znovu padáme. Ještě nejsme u konce svých sil, ale náš pád už je něčím, s čím máme zkušenost. I zde nám Ježíš dává příklad. I já jsem padl během své cesty víckrát. Ale znovu ti říkám, že jsem vždy vstal a vydal se dál ke svému cíli. Jak častokrát padáme únavou, těsně před cílem svého snažení. Poslední pokušení, které má zhatit veškeré naše předchozí úsilí. Zůstat ležet a už neučinit ten poslední krok. Pokušení, které může zničit všechno, co člověk do té doby ve svém životě vykonal. A i zde nám Ježíš dává příklad, že i v tuto chvíli je třeba vstát. Je třeba úplně dokončit svou pouť, až ke Kalvárii donést svůj kříž.
Pane Ježíši, uč nás, prosíme, této věrnosti našemu poslání, naší činnosti. Pomáhej nám přemáhat poledního démona, démona, který nás ubezpečuje o tom, že jsme už udělali dost a že bychom měli začít myslet na sebe. Dávej nám neustále pamatovat na to, že jediné, co v našem životě má smysl, je, uskutečňovat Otcovu vůli, tedy zvednout se a jít dál.
8. zastavení: Ježíš zaměřuje naši pozornost na nás
„Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a nad svými dětmi, hle přicházejí dny, kdy budou říkat: ´Blaze neplodným, blaze těm, které nikdy nerodily a nekojily´ Tehdy ´řeknou horám: Padněte na nás, a pahrbkům: Přikryjte nás!´ Neboť děje-li se toto se zeleným stromem, co se stane se suchým?“ (Lk 23,28nn).
Velkým nebezpečím těchto dní pro nás je to, že zaměříme svou pozornost pouze na Ježíše. Že budeme hledět na poslední okamžiky jeho života jen jako vnější pozorovatelé. Že si nebudeme uvědomovat, že to vše Ježíš koná pro nás. Dokážeme zakoušet bolest z toho, co Ježíš vytrpěl. Ale je dobré vnímat, že to zakouší právě pro mě a že právě Ježíšovo velikonoční tajemství mě má vést k tomu, abych se zamyslel nad svým životem, nad tím, jak ho prožívám, abych se zamyslel nad tím, co v něm mám změnit. Toto zastavení naší křížové cesty nás skutečně chce přimět, abychom přestali hledět na Ježíše a zaměřili svou pozornost na sebe. Jaktože se mnou toto hrůzostrašné divadlo nic nedělá? Jaktože se můj život nemění? Jak můžu být tak netečný, tak lhostejný k tomu, co pro nás Ježíš vykonal?
Můžeme říci, že pokud se náš život právě v těchto dnech nezmění, tak jsou letošní Velikonoce pro nás zbytečné. Jestliže se nezmění náš život, tak je naprosto zbytečné, že Ježíš pro mě umíral. Pokud nepochopím, že se mám zamyslet nad sebou a změnit svůj život, pak je Ježíšovo utrpení a jeho smrt něčím zbytečným. Je to zbytečná ztráta lidského života, je to ze strany Ježíše pošetilé jednání. To, zda Ježíšovo utrpení a jeho smrt budou mít význam, vlastně záleží v určitém úhlu pohledu na mně. To já rozhoduji o tom, jestli Ježíš zemřel zbytečně či nikoli. Zda jeho smrt byla bláznovstvím, nebo měla význam.
Pane, dej, ať v těchto dnech dokážeme zaměřovat svou pozornost také na sebe. Ať si dokážeme uvědomovat, co jsi pro nás vykonal a proto pláčeme nad sebou a nad tím, jak na tebou projevenou lásku reagujeme.
9. zastavení: Ježíš na Golgotě
Na Golgotě nám Ježíš prostřednictvím svých sedmi slov ukazuje pravý smysl jeho kříže. Na kříži Ježíš pronáší celkem sedm vět, jejichž prostřednictvím nás zve k hlubšímu vnímání toho, co nám přináší, co nám odhaluje.
„Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ (Lk 22,34). Ježíš nám ukazuje, co to znamená milovat svého nepřítele. A rovněž nám touto prosbou ukazuje univerzální charakter jeho vykupitelského poslání. Nikdo není vyčleněn jeho vykupitelské smrti, ani ti, kdo ho na kříž přibili.
„Pravím tobě, dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 22,43). Ježíšovo milosrdenství se projevuje také vůči kajícímu lotrovi. Právě v rozhovoru s ním je krásným způsobem vyjádřeno pravé tajemství kříže. Člověk nebude spasen tím, že Ježíš sestoupí z kříže, ale tím, že Ježíš na kříži zemře.
„Ženo, to je tvůj syn, to je tvá matka.“ (J 19,26-27). Každý Ježíšův učedník a celá církev jsou svěřeni do Mariiny mateřské péče. Jak velkolepá věc. Bůh si natolik vážil Marie, že si ji vyvolil, aby porodila tomuto světu Mesiáše. A právě této Marii nyní Ježíš svěřuje každého z nás.
„Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Mt 27,45-46). Ježíš se stal pro nás hříšníkem. A na kříži zakouší hrůzu hříchu se vším všudy. Důsledkem hříchu je narušení vztahu s Bohem. Ježíš, soupodstatný s Otcem, v momentě kříže zakouší důsledek hříchu, odloučenost od Boha.
„Žízním“ (J 19,28-29). Může Bůh projevit větší lásku, než že poslal svého Syna, který za nás zemřel na kříži? Ježíš právě v momentě kříže z kříže volá, tak moc po tobě žízním, toužím, tak moc tě miluji, že jsem to dotáhl až sem.
„Dokonáno jest“ (J 19,29-30). Ježíš přichází na tento svět, aby vykonal Otcovu vůli. Na konci svého života může pravdivě říci, že jeho poslání je dokonáno, že splnil svůj úkol. Kdo z nás může být v tomto Ježíši podobný? Kdo z nás může pravdivě říci, že jeho poslání, jeho život je dokonaný, naplnění?
„Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha“ (Lk 23,46; J 19,30). Ježíšův život je zakončen odevzdáním ducha do Otcových rukou. Konec, ke kterému jsme povolaný každý z nás. Každý z nás má usilovat o to, aby na konci svého života mohl odevzdat svého ducha do Otcových rukou, do rukou Boha, který jediný je dárce života.
Pane, uč nás hlouběji vnímat tajemství kříže, které nám odhaluješ mimo jiné svým sedmerým zvoláním na kříži.
10. zastavení: Jsi-li Syn Boží
„To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ (Lk 23,39).
Začátek Ježíšova veřejného působení byl ve znamení pokušení na poušti, kde ďábel třikrát pokoušel Ježíše, aby dokazoval, že je Mesiáš. V hodině kříže se toto pokušení vrací. Ježíš je znovu veden k tomu, aby dokazoval, že je Mesiáš, a to tím, že sestoupí z kříže. Pokušení spočívá v tom, že Ježíš má uvěřit v to, že zachrání, spasí sebe i druhé tehdy, když sestoupí z kříže. Ježíš je na kříži představován jako král. Lidé očekávají, že se jako král projeví a to tím způsobem, že přinese spásu. Podut všechno v pořádku. Ale chybou většiny postav na Kalvárii je to, že si onu spásu představují svým způsobem - tím, že Ježíš projeví svou výjimečnou moc, respektive že jim dá sestoupit z kříže a zbavit vší bolesti a hanby a dát bez vlastního obrácení život věčný.
A přeci je zde jeden člověk, který ví, která bije, co se děje. Je to kající lotr, který poznává, že Ježíš, který je odsouzen ke stejnému trestu, k jakému jsou odsouzeni oni spravedlivě na základě toho, jak jednali, žádá, aby tento Ježíš na něho pamatoval. Dovolává se jeho milosrdenství, totiž aby se v jeho životě projevil jako skutečný spasitel - ne ten, který ho zbavuje utrpení a spravedlivého trestu, ale jako ten, kdo zahlazuje každou nedokonalost a naplňuje veškerý život. Ježíš se stal skutečným spasitelem pouze pro kajícího lotra. Pro ostatní to byl snílek, někdo, kdo má něco dokazovat, kdo má jednat podle toho, jak si přejí oni. Ostatní nechtěli žít podle toho, co jim tento spasitel určuje.
Pane, i my chceme, abyses projevil jako náš spasitel. Nechceme ale, aby to bylo způsobem, který si představujeme my, ale aby to bylo způsobem, který volíš ty.
11. zastavení: Ježíšovo tělo je položeno do hrobu
„Uvrhl jsi mě do hluboké jámy, do propasti, do nejhlubších temnot. Mezi mrtvými je moje lůžko, mezi padlými, co leží v hrobě. Jsem jako ten, v kom všechny síly zhasly“ (Žl 88,6).
Můžeme se ptát, proč, Ježíši, Otec nikterak nezasáhl. Proč tě nevysvobodil z této situace, proč to nechal zajít tak daleko? To je tak krutý? Naopak. Mnohdy je těžší nechat si projevit lásku, než lásku projevovat. Otec trpěl společně s tebou. On tebe nechával, dával ti prostor, abys mu projevil lásku. Neukončil tvou řeč v půli věty, ale s bolestí hleděl na to, jak až do posledního výdechu vyjadřuješ svou lásku nejen k lidem, ale také k Otci. Dobrá, ale proč nezasáhne teď? Proč tě pár okamžiků po tvé smrti nevzkřísí, nenapraví tuto obrovskou křivdu?
Jak to Bůh může takto nechat? Jak může celou Bílou sobotu zachovávat své hrozivé mlčení? Jak může mlčet a neobhajovat svého Syna? Vždyť Ježíš je tento den světem vnímaný jako prokletý, jako Bohem opuštěný a odmítnutý. Bílou sobotu zasahuje toto hrozivé Boží mlčení. Bůh své poslání nedokončil posledním Ježíšovým výdechem. I toto hrozivé mlčení zjevuje Boha. Ukazuje ho jako toho, kdo přijímá lidský úděl ve skutečnosti, kdo si na něco jen nehraje.
Ježíš je skutečně mrtvý, sestupuje mezi mrtvé. Ono sestoupení mezi mrtvé není jen radostným vyjádřením toho, že Ježíš přichází mezi mrtvé, aby je vysvobodil. Ono sestoupení mezi mrtvé vyjadřuje také to, že Ježíš v plnosti zakouší hrůzu lidské smrti. On zakouší, co je to život v odloučenosti, ve vzdálenosti od Otce. Bílá sobota tak není prodchnuta jen radostným očekáváním, ale především hrozivým a skličujícím výkřikem Božího mlčení, výkřikem hrozného ticha.
Musí odumřít pšeničné zrno, aby vydalo úrodu. Nebo nemusel Kristus toto všechno vytrpět a tak vejít do své slávy? Tam někde mezi tím zrnem a Kristovým křížem je i moje bolest, stejně nutná pro novou zemi a nové nebe. Dej, Bože, aby přinesla velkou úrodu, aby bezpečně vedla do tvé slávy. Amen.
