Autor: P. Pavel Pola, OCD
Datum napsání:
28.02.2020
1. Odsouzení
Hospodine zástupů, soudce spravedlivý, ty zkoumáš ledví i srdce, kéž spatřím tvou pomstu nad nimi. Vždyť tobě jsem předložil svůj spor. (Jer 11, 20).
Předložit svůj spor Hospodinu, vzdát se práva na odplatu… Zlo zemdlí tím, že se nesetká odporem, tím že je člověk ochotně nese a strpí. Zlo tak nedosahuje svého cíle - totiž vyprovokovat další zlo a zůstává osamoceno. Kriste, tys byl ochoten předložit svůj spor, tomu, který soudí spravedlivě a zveš nás k následování…
2. Přijetí kříže
Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne." (Mt 16, 24).
Následování není naše milostivá nabídka Bohu. Je to naopak jeho pozvání. Pozvání, které ovšem klade nároky, někdy vyžaduje nesení kříže a zřeknutí se své vůle. Sebezapření ale neznamená sebevraždu, protože i sebevraždou člověk může prosadit vlastní svévoli a vůli Boží obejít.
3. Pád
Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný. (1 Kor 12, 10).
Ten, který učil o velkých věcech, o Božím království a dělal činy, nad kterými všichni žasli, teď leží tváří na kamenné dlažbě. Jaké to je, když žák vidí upadnout svého učitele, kterého si vážil? Nezpochybní to všechno, co mu předtím předal? Kdo si chvíli počkal, ten viděl, že se Ježíš přese všechno zvedl a pokračoval dál.
4. Setkání s Marií
Radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva. (1 Pt 4, 13).
Soucítění umožňuje člověku vstoupit do bolesti druhého, mít na ní podíl - v té míře, nakolik souzní jejich duše. Pro Marii bylo vidět utrpení Syna určitě horší, než její vlastní bolest. Stát u cesty a nemoci mu nijak ulehčit, ani se k němu přiblížit nebo ho obejmout… Je to právě utrpení Ježíšovo, které jako meč proniká jejím srdcem, i když navenek neprolila ani kapku krve.
5. Šimon pomáhá nést kříž
Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte Kristův zákon. (Gal 6, 2).
Asi největším břemenem člověka je jeho vlastní hřích. Jak ho ale můžeme nést, vzít na sebe? Tím, že jej v síle Kristova kříže odpouštíme, tím ulehčujeme našim bližním. Umazáváme dluh, který mají vůči nám.
6. Veronika
Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem. (Iz 52, 14).
Často jsme v podobné situaci jako Veronika, kdy vidíme trpícího člověka a připadáme si bezmocní, protože mu nedokážeme pomoct. Není to v našich silách, nemáme mu co nabídnout... Symbolická rouška Veroniky naznačila její tichou přítomnost v Ježíšově utrpení. A Ježíš otiskem tváře naznačil, že si její přítomnosti všimnul.
7. Druhý pád
Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul. (Iz 49, 14).
Při pádu člověk poznává pravdu o své křehkosti a zranitelnosti. Někdy je to dokonce se škodolibým publikem. Víra ale dává tušit, že ani teď Panovník neodvrací svou tvář, vždyť jeho vztah k člověku se za žádných okolností nemění. On pouze miluje.
8. Ženy
Toto praví Hospodin zástupů: "Pošlete pro moudré ženy, ať přijdou! Ať rychle přiběhnou a bědují nad námi, ať z našich očí stékají slzy a z našich řas proudí voda." (Jer 9,16-17).
Možná taky někdy pláčeme nad tím, nad čím bychom se měli radovat a radujeme se z věcí zasluhujících smutek. Vidět věci z Božího pohledu znamená přisoudit jim pravou hodnotu. Pak se nám nestane, že budeme naříkat nad věcmi, které nám ve skutečnosti přinášejí spásu.
9. Třetí pád
Milosrdenstvím a věrností se usmiřuje provinění (Př 16,6).
Jako v Getsemanech k modlitbě, tak i tady pod křížem, padá Kristu potřetí k zemi. Kdo se vydá na cestu, ví, že to není pouhé první odhodlání, co ho dovede k cíli, ale věrnost, s jakou je obnovováno. Když se Ježíš zvedá po třetím pádu, projevuje věrnost svému poslání, které přijal od Otce - zjevit jeho lásku k člověku a usmířit lidská provinění.
10. Ježíš vysvlečen z šatů
Ježíš, vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, odložil svrchní šat a začal učedníkům umývat nohy. (srov. Jan 13, 3-5).
Tady už je Ježíš vysvlečen celý. Na jeho těle se postupně dokonává to, co předtím tajemně naznačil ve večeřadle umýváním nohou a rozlámáním chleba. A v obou případech čerpal sílu z jistoty svého společenství s Otcem.
11. Přibití na kříž
Jako střep vyschla má síla, jazyk mi přisedl k patru. Vrháš mě do prachu smrti! Smečka psů mě kruhem svírá, zlovolná tlupa mě obkličuje; sápou se jako lev na mé ruce a nohy, mohu si spočítat všechny své kosti. (Žl 22,16-18).
Nemohoucnost, bolest, opuštěnost, neplodnost, zmařenost, být k ničemu... Jak si asi Boží Syn připadal v této chvíli, kdy byl pěvně a bolestně přibit na dřevo kříže? A přesto se ani teď nepřestal obracet k soucitně mlčícímu Otci. Do jeho rukou nakonec svěří vše i svého ducha.
12. Smrt na kříži
Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život (Jan 15,13).
Kristus na kříži napodobuje Otce, který se mu dal celý. A pokládá život pro život světa. Asi nikdy plně nepochopíme, že pro nás dokázal vědomě a dobrovolně položit život někdo, koho my jsme nemilovali.
13. Položen do klína matky
Jaké svědectví o tobě vydám, čemu tě připodobním, jeruzalémská dcero? K čemu tě přirovnám, čím tě potěším, panno, dcero sijónská? Tvá těžká rána je veliká jak moře, kdo tě uzdraví? (Pl 2, 13).
Maria svírá v náruči zvláštní dar - mrtvé tělo Syna. Jeho vydanost se pro ni stává doslova hmatatelnou. I my se někdy můžeme dotknout toho, co to znamená, že Bůh se daroval člověku, každému z nás. A toto poznané obdarování se nám stává velmi vážnou výzvou k následování.
14. Uložen do hrobu
Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy? (Lk 24, 26).
Boží blaženost není laciné veselí, které nic nestojí, za které se nic neplatí a kterého si člověk nakonec asi neváží. K blaženosti vede dlouhá a náročná cesta, kterou už ovšem před námi prošlapal Mesiáš. Kéž příslib slávy vzkříšení osvětluje tuto cestu, a je nám už teď důvodem k radosti, jejíž plnost očekáváme.
Hospodine zástupů, soudce spravedlivý, ty zkoumáš ledví i srdce, kéž spatřím tvou pomstu nad nimi. Vždyť tobě jsem předložil svůj spor. (Jer 11, 20).
Předložit svůj spor Hospodinu, vzdát se práva na odplatu… Zlo zemdlí tím, že se nesetká odporem, tím že je člověk ochotně nese a strpí. Zlo tak nedosahuje svého cíle - totiž vyprovokovat další zlo a zůstává osamoceno. Kriste, tys byl ochoten předložit svůj spor, tomu, který soudí spravedlivě a zveš nás k následování…
2. Přijetí kříže
Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne." (Mt 16, 24).
Následování není naše milostivá nabídka Bohu. Je to naopak jeho pozvání. Pozvání, které ovšem klade nároky, někdy vyžaduje nesení kříže a zřeknutí se své vůle. Sebezapření ale neznamená sebevraždu, protože i sebevraždou člověk může prosadit vlastní svévoli a vůli Boží obejít.
3. Pád
Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný. (1 Kor 12, 10).
Ten, který učil o velkých věcech, o Božím království a dělal činy, nad kterými všichni žasli, teď leží tváří na kamenné dlažbě. Jaké to je, když žák vidí upadnout svého učitele, kterého si vážil? Nezpochybní to všechno, co mu předtím předal? Kdo si chvíli počkal, ten viděl, že se Ježíš přese všechno zvedl a pokračoval dál.
4. Setkání s Marií
Radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva. (1 Pt 4, 13).
Soucítění umožňuje člověku vstoupit do bolesti druhého, mít na ní podíl - v té míře, nakolik souzní jejich duše. Pro Marii bylo vidět utrpení Syna určitě horší, než její vlastní bolest. Stát u cesty a nemoci mu nijak ulehčit, ani se k němu přiblížit nebo ho obejmout… Je to právě utrpení Ježíšovo, které jako meč proniká jejím srdcem, i když navenek neprolila ani kapku krve.
5. Šimon pomáhá nést kříž
Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte Kristův zákon. (Gal 6, 2).
Asi největším břemenem člověka je jeho vlastní hřích. Jak ho ale můžeme nést, vzít na sebe? Tím, že jej v síle Kristova kříže odpouštíme, tím ulehčujeme našim bližním. Umazáváme dluh, který mají vůči nám.
6. Veronika
Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem. (Iz 52, 14).
Často jsme v podobné situaci jako Veronika, kdy vidíme trpícího člověka a připadáme si bezmocní, protože mu nedokážeme pomoct. Není to v našich silách, nemáme mu co nabídnout... Symbolická rouška Veroniky naznačila její tichou přítomnost v Ježíšově utrpení. A Ježíš otiskem tváře naznačil, že si její přítomnosti všimnul.
7. Druhý pád
Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul. (Iz 49, 14).
Při pádu člověk poznává pravdu o své křehkosti a zranitelnosti. Někdy je to dokonce se škodolibým publikem. Víra ale dává tušit, že ani teď Panovník neodvrací svou tvář, vždyť jeho vztah k člověku se za žádných okolností nemění. On pouze miluje.
8. Ženy
Toto praví Hospodin zástupů: "Pošlete pro moudré ženy, ať přijdou! Ať rychle přiběhnou a bědují nad námi, ať z našich očí stékají slzy a z našich řas proudí voda." (Jer 9,16-17).
Možná taky někdy pláčeme nad tím, nad čím bychom se měli radovat a radujeme se z věcí zasluhujících smutek. Vidět věci z Božího pohledu znamená přisoudit jim pravou hodnotu. Pak se nám nestane, že budeme naříkat nad věcmi, které nám ve skutečnosti přinášejí spásu.
9. Třetí pád
Milosrdenstvím a věrností se usmiřuje provinění (Př 16,6).
Jako v Getsemanech k modlitbě, tak i tady pod křížem, padá Kristu potřetí k zemi. Kdo se vydá na cestu, ví, že to není pouhé první odhodlání, co ho dovede k cíli, ale věrnost, s jakou je obnovováno. Když se Ježíš zvedá po třetím pádu, projevuje věrnost svému poslání, které přijal od Otce - zjevit jeho lásku k člověku a usmířit lidská provinění.
10. Ježíš vysvlečen z šatů
Ježíš, vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, odložil svrchní šat a začal učedníkům umývat nohy. (srov. Jan 13, 3-5).
Tady už je Ježíš vysvlečen celý. Na jeho těle se postupně dokonává to, co předtím tajemně naznačil ve večeřadle umýváním nohou a rozlámáním chleba. A v obou případech čerpal sílu z jistoty svého společenství s Otcem.
11. Přibití na kříž
Jako střep vyschla má síla, jazyk mi přisedl k patru. Vrháš mě do prachu smrti! Smečka psů mě kruhem svírá, zlovolná tlupa mě obkličuje; sápou se jako lev na mé ruce a nohy, mohu si spočítat všechny své kosti. (Žl 22,16-18).
Nemohoucnost, bolest, opuštěnost, neplodnost, zmařenost, být k ničemu... Jak si asi Boží Syn připadal v této chvíli, kdy byl pěvně a bolestně přibit na dřevo kříže? A přesto se ani teď nepřestal obracet k soucitně mlčícímu Otci. Do jeho rukou nakonec svěří vše i svého ducha.
12. Smrt na kříži
Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život (Jan 15,13).
Kristus na kříži napodobuje Otce, který se mu dal celý. A pokládá život pro život světa. Asi nikdy plně nepochopíme, že pro nás dokázal vědomě a dobrovolně položit život někdo, koho my jsme nemilovali.
13. Položen do klína matky
Jaké svědectví o tobě vydám, čemu tě připodobním, jeruzalémská dcero? K čemu tě přirovnám, čím tě potěším, panno, dcero sijónská? Tvá těžká rána je veliká jak moře, kdo tě uzdraví? (Pl 2, 13).
Maria svírá v náruči zvláštní dar - mrtvé tělo Syna. Jeho vydanost se pro ni stává doslova hmatatelnou. I my se někdy můžeme dotknout toho, co to znamená, že Bůh se daroval člověku, každému z nás. A toto poznané obdarování se nám stává velmi vážnou výzvou k následování.
14. Uložen do hrobu
Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy? (Lk 24, 26).
Boží blaženost není laciné veselí, které nic nestojí, za které se nic neplatí a kterého si člověk nakonec asi neváží. K blaženosti vede dlouhá a náročná cesta, kterou už ovšem před námi prošlapal Mesiáš. Kéž příslib slávy vzkříšení osvětluje tuto cestu, a je nám už teď důvodem k radosti, jejíž plnost očekáváme.
