KC pro věřící i nevěřící

První zastavení: Ježíš je odsouzen na smrt

– Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti,
– neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Ježíšův soud je fraška. Pilát Pontský si nemyslí, že by obžalovaný byl vinen. Myje si ruce od veškerého provinění, ale vyvine jen malé úsilí, aby Ježíše zachránil. Je to proto, že sám je jen unavený cynik, jehož ta záležitost nezajímá? „Co je to pravda?“ ptá se Ježíše (Jan 18,38). Anebo proto, že na zločin je dobré hledět tvrdě, i když trest dopadne na nesprávného člověka? Možná se jenom bojí těch, kdo Ježíše obviňují. A tak jde, po symbolickém gestu odporu, nakonec s davem.

Z podobných důvodů jsou lidé popravováni všude ve světě. Podle sestry Helen Prejeanové, jejíž příběh je námětem filmu Mrtvý muž přichází, bývá mnoho lidí, zejména chudých černochů v USA, odsouzeno na smrt bez řádné obhajoby, protože právníci si jejich případ nepreštudovali a zdá se, že o něj ani nemají zájem. Ani dnes nechtějí místodržící působit změkčile a riskovat ztrátu popularity. Na smrt proto musejí jít nevinní. Pomysleme na sto tisíc křesťanů, kteří každý rok umírají jen pro svou víru. I na ně se vztahuje rozsudek, který postihl našeho Pána.

Nedopouštíme se ale často něčeho podobného také my, když odsuzujeme druhé a nevěnujeme přitom pozornost tomu, co si skutečně myslí a co dělají? Chudák je pro nás loudil, lenoch a budižkničemu. Pro slovo odsouzení nechodíme daleko. Možná proto, že se bojíme vyčnívat ze zástupu. Nesouhlasit s většinou bývá nebezpečné.

Někdy se jen nechceme namáhat s odkrýváním pravdy. Seděl jsem kdysi při jednom obědě vedle laické univerzitní kaplanky', která s pohrdáním zavrhla dokument připravený biskupy Anglie a Walesu. Namítl jsem: „Ale ten dokument je nádherný a postavený nájemných významových rozdílech.“ „Takovými detaily se nezabývám,“ odpověděla mi. Pravda a spravedlnost ovšem vyžadují nuance a trpělivé pídění se po pravdě předtím, než začneme mluvit.

Ježíše obviňují jeho nepřátelé. Nese všechna obvinění, která nakládáme na ramena druhých lidí, všechna zákeřná slova odsouzení a očerňování. Sdělovací prostředky jsou obvinění a pohrdání plné. Děláme si z ostatních terč svých vtipů a výsměchu. Kdykoli se toho dopustíme, Ježíš to bere na sebe. Až nás ale v poslední den přijde soudit, bude tak činit laskavě a s odpuštěním. My jsme ho odsoudili pokaždé, když jsme pohrdali druhými a dívali se na ně spatra, ale on nás propustí na svobodu - stačí, když přitakáme jeho milosrdenství.

Ježíš je odsouzen na smrt. Bere na sebe rozsudek, kterému jsme všichni vystaveni. Skutečnost, že jednoho dne zemřeme, je to jediné, v čem máme naprostou jistotu. Každý zná den, kdy se narodil. Každý máme také den, kdy zemřeme, výroční den naší blížící se smrti, jen ještě nevíme, kdy to bude. Umírající často velice silně vnímají skutečnost, že jsou stále naživu, jako dar. Budeme-li pamatovat, že i my jsme odsouzení zemřít, možná pak každý den prožijeme jako vzácný a neopakovatelný čas, s dary a milostmi, které nám Pán dnes dá. Pane, dej, ať jsme vděční za tento den i za každý další den až do smrti. 

– Smiluj se nad námi, Ježíši.
– smiluj se nad námi.

Druhé zastavení: Ježíš přijímá kříž

– Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti,
– neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Jak ponižující je, když vás přinutí nést nástroj vlastní smrti! Je to podobné, jako když byli Židé při holocaustu nuceni vykopat si vlastní hrob. V Ježíšově případě šlo o příčné břevno, které se později vytáhne na svislý kůl kříže. Aby uneslo odsouzencovu hmotnost, muselo být patřičně těžké. Ježíš nese tíži všeho, co jsme naložili na druhé lidi. Pomysleme jen na břemena, kterými jsme zatížili ty, kdo nás mají rádi. Vkládali jsme těžký náklad na ramena svých rodičů, třeba když jsme jim nedávali najevo svou lásku nebo na úsměv reagovali popuzeně. Každý z nás byl kdysi nasupený puberťák. Pomysleme na to, jak jsme přitížili svému manželovi nebo manželce, když jim vlídný pohled nebo milé slovo mohly břemeno naopak trochu ulehčit. Přispěli jsme někdy k úlevě těch, kdo za námi přišli sklíčení a hledali útěchu a ujištění? Možná jsme se zachovali jako učitelé Zákona a farizeové, kteří „svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem“ (Mt 23,4).

Ježíš ale bere tato břemena na svá záda tak, jako Bůh sňal tíhu otroctví z Izraelitů v Egyptě a osvobodil je. Ježíš nás ujišťuje: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho [...], a naleznete pro své duše odpočinek“ (Mt 11, 28-29). Jeho jho netlačí, protože on je v něm zapražen spolu s námi a nese jeho tíhu.

Ve středověku se satan vždy zobrazoval jako vážná, zamyšlená postava, jako velký účetní, který si zaznamenává všechna naše selhání a nakládá nám je na hřbet. Ježíš tuto tíhu nese, abychom my byli zbaveni strašlivé vážnosti a mohli prožívat spontánní radost. Proto také ti, kdo věří, že Ježíš nese naše břemena, moc dobře vědí, že se nemusíme brát příliš vážně. Můžeme tak jít lehkým krokem a bez starostí. Kéž jeden druhého břemena neseme, a tak naplníme Kristův zákon (srov. Gal 6,2). 

Ježíš upozorňuje, že máme-li být jeho učedníky, musíme přijmout svůj kříž a s ním ho následovat. Může to znít poněkud masochisticky - jako bychom museli stát o utrpení. Někdy lidem křesťanství právě pro tenhle rys připadá jako cosi ponurého. Skutečný význam je ovšem ten, že máme mít odvahu přijmout darovaný život s jeho radostmi i utrpením, se vším požehnáním i omezeními. Nemá smysl přát si být někým jiným. Právě tohle je náš život, dar od Boha, a také jeho drsné a tvrdé okamžiky nás přibližují ke štěstí.

Otec mého nejlepšího přítele z dob školní docházky býval za druhé světové války pilotem britského Královského letectva (RAF). Sestřelili ho a on utrpěl těžké popáleniny. Tvář měl celou zjizvenou a v ohni ztratil většinu prstů. Měl jsem strach se s ním setkat, on ale své postižení snášel s takovou odvahou a radostí, že už po dvou minutách jsem na ně úplně přestal myslet. Stal se mi takřka druhým otcem. Vždycky chtěl být učitelem, kvůli zmrzačení ale jen těžko sháněl práci. A tak si jednu školu koupil a stal se z něj vynikající a milovaný učitel i ředitel. Vzal svůj kříž a vypadalo to, že ho nese lehce. Kéž bychom tak lehce kráčeli také my. 

– Smiluj se nad námi, Ježíši.
– smiluj se nad námi.

Třetí zastavení: Ježíš padá poprvé

– Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti,
– neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Každý z nás má za sebou spoustu „prvních pádů“. Poprvé přijde okamžik, kdy vědomě neposlechneme rodiče, dojde na první lež, první sexuální provinění. Vstoupíme do manželství a jsme přesvědčení, že navždy budeme žít v dokonalém štěstí, ale pak se dostaví první hádka nebo i první zrada v tom či onom ohledu. Když jsem se stal dominikánem, představoval jsem si, že mám před sebou život neposkvrněné svatosti, pak jsem ale prožil první pád. Když se z nás stanou rodiče, přijdou další první pády: najednou nám k veliké hanbě dojde, že se chováme tvrdě k dítěti, které jinak nevýslovně milujeme. Své první pády po vysvěcení prožívají i knězi.
První pády provází hanba a popírání. Otřásají totiž představou, kterou jsme si o sobě udělali.

Když Adam pojí z podaného ovoce, svaluje odpovědnost na Evu: „Žena, kterou jsi mi dal, aby byla se mnou, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl“ (Gn 3,12). Ani Eva ale nechce nechat vinu na sobě: „Had mě podvedl a já jsem jedla“ (v. 13). Takže za to může Bůh, jiný člověk nebo ten had, ale určitě ne já. Já takový přece nejsem. Já nejsem ten typ člověka, co by dokázal zradit v manželství, já nejsem ten typ kněze, který by se zpronevěřil svému povolání.

Možná cítíme pokušení svalit vinu na někoho jiného nebo na to, že jsme trochu přebrali, že jsme byli unavení anebo v depresi. V takové chvíli si připomeňme, že Ježíš je nám nablízku, že nese hanbu všech, kdo poprvé upadnou, a bude tak činit i nadále. Pak se můžeme odvážit poctivě se na sebe podívat a pochopíme, že přece jenom jsme přesně ten typ člověka. Nejsme ti dokonalí rodiče, úžasní manželé ani zbožní a neposkvrnění kněží, jak jsme si představovali. Bůh se ale na nás usmívá, i když jsme právě takoví, se všemi chybami. Nikdo z nás nejspíš není dokonalý, ale ani zavrženíhodný. Jsme jen chybující lidé, kteří se klopotně ubírají do Božího království a čas od času sebou někde seknou. Papež František ve své exhortaci Evangelii gaudium napsal: „Bez ohledu na jakýkoliv vzhled je každý nesmírně posvátný a zasluhuje si naši lásku a naše odevzdání“ (č. 274). Odvažme se pohledět na ty, kdo nám připadají tak odporní, zbavme se všech gest, která působí jako odsouzení, a uvidíme, že také oni jsou dobří. 

– Smiluj se nad námi, Ježíši.
– smiluj se nad námi.

Čtvrté zastavení: Ježíš se setkává se svou blahoslavenou matkou

– Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti,
– neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Maria je zde přítomná hned na začátku. Stojí uprostřed dění při zvěstování, uvádí své dítě do chrámu a vychovává ho. Je také na svatební hostině v Káně. A pak, se zrodem nového společenství učedníků, se upozaďuje. Ježíš říká: „To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka“ (Mk 3, 34-35). Maria je v davu neviditelná.

Matky a samozřejmě i otcové milují své děti tak, že jim dávají prostor a ustupují z cesty. Rodiče své potomky pobízejí, aby ve škole navazovali přátelství, byli zbláznění do svých lásek a žili vlastní život. Jednoho dne děti z hnízda vyletí a založí si nový domov s těmi, kteří se stanou středem jejich života. Rodiče ale zůstávají, kdyby se věci nevyvedly. Moje matka se mi svěřila, jak si myslela, že její mateřská úloha skončí ve chvíli, kdy z domu odejde nejmladší dítě, ale poté zjistila, že žena nikdy matkou být nepřestává. Když jsem působil jako magistr dominikánů a často jsem na londýnském letišti Heathrow přestupoval z jednoho letadla do druhého, domek mé matky, vzdálený jen několik kilometrů, se mi stal útočištěm k překonání nemoci ze změny časových pásem. Pořád jsem její péči potřeboval.

Neexistuje žádné pevnější pouto než to, které váže matku k jejímu dítěti. Hebrejský výraz pro milosrdenství se odvozuje od označení ženského lůna. Matky jsou se svými dětmi spojeny pupeční šňůrou soucitu. Básník Robert Burns napsal: Jak konopka, co sténá skrytě, když zardousí jí ptáčata, i já pro svoje mrtvé dítě v bolu jsem navždy zajata.

Toto silné pouto pociťují svým vlastním způsobem také otcové. Krále Davida zdrtí smrt syna, 
který se proti němu vzbouřil: „Můj synu Absalome! Absalome, můj synu; synu můj, Absalome! Kéž bych umřel já místo tebe, Absalome, můj synu, můj synu!“ (2 Sam 18,33). Jen si vzpomeňme na soucit, který se nás zmocní, když si při pohledu na své rodiče poprvé uvědomíme, že to nejsou žádní polobohové, ale křehké a smrtelné bytosti jako my sami. Takto vzpomíná básník Seamus Heaney na chvíli, kdy uviděl svého otce v celé jeho zranitelnosti po nehodě: Toho odpoledne jsem ho viděl tváří v tvář, přišel ke mně šlápotami mokrými z řeky, a od té doby nestálo mezi námi nic, co by nám dodnes bránilo ve štěstí.

Maria i Ježíš si ve svém bezvýhradném nesobectví museli být intenzivně vědomi, jak ten druhý trpí. Prožívali proto bolest ještě silněji, anebo ji naopak ulehčovalo, že se o ni mohli podělit? Když dítě umře dřív než jeho rodiče, je to cosi strašného. Odporuje to přirozenému řádu věcí. To ono by mělo o své rodiče pečovat a také je pohřbít, papež Jan Pavel II. to nazývá „smlouvou 
mezi generacemi“ (Evangelium vitae, č. 94). Tady ale máme děsivé utrpení rodičů, kteří o své dítě kvůli válce nebo nemoci přišli. Paní Margaret Smithová ze severu Anglie ztratila pět ze svých šesti synů v první světové válce. Často proto říkávala: „Nemějte chlapce. Z těch roste jenom potrava pro děla.“ Pomysleme na matky, jimž děti zmizely během diktatury v Argentině - Madres de Plaza de Mayo -, které ani nedostaly zpět těla a nemohly své potomky pohřbít. Jak říká kapitánův duch ve filmu Gravitace: „Přišla jste o dítě. Nic horšího už být nemůže.“

Bůh všechno toto pohoršlivě utrpení přijímá, když se Ježíš a jeho matka setkávají na cestě ke kříži. „Jako matka utěšuje svého syna, tak já vás potěším, v Jeruzalémě naleznete útěchu“ (Iz 66,13). Ježíš je každé předčasně zemřelé dítě a Maria je každý rodič, který pro své dítě truchlí. 

– Smiluj se nad námi, Ježíši.
– smiluj se nad námi.

Páté zastavení: Šimon z Kyrény pomáhá Ježíšovi nést kříž

– Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti,
– neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Po okamžiku veliké něhy, setkání matky a dítěte, přichází další setkání - tak odlišné, jak si jen lze představit. Setkání dvou cizinců, jejichž životy se nakrátko protnou. Co to pro každého z nich mohlo znamenat? Ježíš svým učedníkům připomínal, že každý musí nést svůj kříž. Teď ale zjišťuje, že sám ten svůj už neunese. Potřebuje pomoc. Vojáci ho nejspíš popohánějí vpřed, aby tuto smutnou povinnost měli za sebou tak rychle, jak jen to jde, a pak si mohli něco vypít s přáteli. Podle chronologie v Janově evangeliu se blížila sobota, a tak bylo třeba všechno dokončit před jejím příchodem (srov. Jan 19,31). Tenhle pomalý a klopýtající muž začíná být na obtíž. A tak donutí k pomoci Šimona z Kyrény. Bezpochyby to nebylo ze soucitu s Ježíšem, ale jen z netrpělivosti a touhy mít už tento chmurný úkol za sebou.

Západní kultura šíří ideál soběstačného člověka, který nikoho dalšího nepotřebuje. Máme stát na vlastních nohou. Potřebovat druhé lidi, a zvláště cizince, je ponižující. Když jsem byl na operaci zad, potřeboval jsem cizince, aby mě umývali, otáčeli v posteli, pomáhali mi z ní vstát a dojít na toaletu. Taková závislost ale k lidskému údělu patří a Bůh ji v Ježíšovi právě v tuto chvíli přijímá. Svaté Kateřině Sienské Bůh řekl: „Jistě jsem mohl každého člověka obdařit vším, co potřebuje pro duši i pro tělo. Ale chtěl jsem, aby se lidé vzájemně potřebovali a stali se mými služebníky v dalším rozdělování těchto milostí a darů, které ode mne přijali.“ V Ježíšovi vidíme Boha, který nás potřebuje: potřebuje se napít od Samařanky u studny, potřebuje pomoci s nesením vlastního kříže. Potřebovat druhé je v pořádku.

Zdá se, že Šimon z Kyrény jen procházel kolem, když se najednou ocitl chycený v dramatu muže, kterého nejspíš ani neznal. Neměl na vybranou. Přesto z Markova evangelia získáváme dojem, že se stal učedníkem; jeho synové Alexandr a Rufus byli křesťanskému společenství dobře známí. Ke změně života u něj bezpochyby muselo dojít pod vlivem nedobrovolného setkání. Byl přinucen nést tomuto cizinci kříž, a stal se jeho učedníkem.

Utrpení na nás může dolehnout znenadání. Život je krásný, cítíme se šťastně, a najednou tu máme nehodu, dostaví se nemoc nebo přijdeme o práci. Snad budeme naříkat: „To není fér! Proč zrovna já? A proč teď?“ Okolnosti nás přinutí nést kříž tehdy, kdy to čekáme nejméně. Kéž je to pro nás zároveň chvíle milosti, kdy najdeme nový a důvěrný vztah k Pánu a přijmeme účast na jeho břemenu. Jak napsal svátý Pavel: „Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev“ (Kol 1,24). 

– Smiluj se nad námi, Ježíši.
– smiluj se nad námi.

Šesté zastavení: Veronika otírá Ježíšovi tvář

– Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti,
– neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Legenda říká, že během cesty na kříž se nad Ježíšem slitovala jedna žena a utřela mu tvář. Obraz jeho obličeje se na látku otiskl a zůstal na ní. Od něj se odvozuje i její jméno Veronika, jež se vykládá jako „pravý obraz“.
Takto podaný příběh se poprvé objevuje až ve třináctém století, zachycuje však velmi hlubokou pravdu. Izrael toužil po požehnání vidět Boží tvář: „Jak dlouho budeš na mě, Hospodine, docela zapomínat, jak dlouho budeš přede mnou skrývat svou tvář?“ (Ž1 13,2). Boží tvář se ztělesnila v Ježíšově tváři, která se vlídně usmívala na hříšníky. Ježíš s potěšením pohlédl na maličkého, ale nápadného Zachea sedícího na stromě, rozhodl se dát mu přednost před povýšenými a ctihodnými lidmi a nechal se k němu pozvat. Usmál se na Léviho, dalšího výběrčího daní, a povolal ho jako svého učedníka. Vlídně pohlédl také na Petra, přestože ho zradil.

Co ale s námi? My jeho tvář nevidíme, a dokonce ani nemáme tušení, jak vypadal. Jsme ovšem Kristovým tělem - a tak musíme být také jeho tváří. Kněz, který je hlavním hrdinou románu Monsignore Quijote od Grahama Greena, nazývá lidskou tvář „zrcadlovým odrazem tváře Boží“. Usmívá se na nás neviditelný Bůh a jeho úsměv se odráží v našem obličeji. Jako děti jsme se učili smát se tak, že se na nás usmívali rodiče a další lidé. Skláníme se nad nemluvňaty, vydáváme legrační zvuky a smějeme se. Učíme se milosrdnému pohledu od onoho laskavého úsměvu, s kterým na nás shlíží Pán. Papež František o sobě prohlásil: „Jsem hříšník, na kterého shlédl Pán.“ A tento úsměv pak vrací zástupům lidí, kteří se kolem něj shromažďují.

Tváře ale mohou také drtit. Nad Havanou a nad Bagdádem dominovaly panovačné výrazy Fidela Castra a Saddáma Husajna. Nahánět hrůzu umí v mnoha zemích světa policisté a imigrační úředníci. Chudí lidé jsou zvyklí, že se na ně ostatní mračí. Více než polovina lidí dnes žije ve velkých městech a prahne po tvářích, které by daly najevo, že dotyčného vnímají. Tváře, které dnes potkáte v nekonečných městských pouštích, jsou obvykle ztuhlé a vypadají jako neřítomné. Očnímu kontaktu se vyhýbají buď ze strachu, nebo z lhostejnosti.

Stařičký pastor v knize Gilead od Marilynne Robinsonové říká: „Každá lidská tvář tě zavazuje, jelikož se nemůžeš ubránit poznání její jedinečnosti, odvahy a osamělosti.“ Každý pokřtěný má za úkol sloužit druhým tak, že jim na křižovatkách všedního života bude Kristovou tváří. Je to drobný, leč nezbytný začátek veškerého křesťanského svědectví. Podle legendy našel Ježíš na své křížové cestě v zástupu nepřátelských tváří jednu, která na něj pohleděla s lítostí, a této osobě daroval obraz své vlastní tváře.

Kéž se i naše tváře milostí přetvářejí v něžné a přívětivé „pravé obrazy“ jeho tváře. Když jsem v lednu roku 2014 cestoval Saharou s biskupem alžírské diecéze Orán, v jednu chvíli jsme ztratili cestu do kláštera, kde jsme chtěli nocovat. Potkali jsme ale muže a jeho dva syny, byli to muslimové. Usmáli se na nás a pozvali nás k sobě domů, kde nás pohostili. Každý z těch tří obličejů si i dnes dokážu zřetelně vybavit. Jako bych se v těchto třech tvářích uprostřed pouště setkal se ztělesněnou Boží tváří. Kéž je i každý z nás takovou tváří pro kohokoli, kdo by se ztratil v pustině! 

– Smiluj se nad námi, Ježíši.
– smiluj se nad námi.

Sedmé zastavení: Ježíš padá podruhé

– Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti,
– neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Když Ježíš upadl poprvé, dalo se to pochopit. Nesl přece těžký kříž. Kdo by pod ním neklesl? Teď ale břemeno nese Šimon. Když tedy Ježíš padá znovu, je to proto, že je naprosto vyčerpaný. Přišel o všechnu sílu. Naše chlapácká společnost má sklony hledět na tělesně slabé jedince spatra. Silní a zdraví mohou dokonce těmi slabšími pohrdat. „Ubožák,“ utrousí, když kolem něj klopýtá někdo starý nebo nemocný. V létě roku 2013 jsem onemocněl tak, že mi nějakou dobu bylo zatěžko provádět i obyčejné úkony. Obléci se znamenalo obrovský problém. Koupel nepřipadala do úvahy, protože jsem neměl dost sil dostat se z vany sám a požádat o pomoc jsem se ostýchal. Za tuhle zkušenost jsem vděčný, protože když teď vidím někoho, komu scházejí tělesné síly, mám podobnou zkušenost za sebou a zanedlouho na tom nejspíš zase budu podobně. Náš Pán s námi tuto tělesnou slabost sdílel a požehnal ji.

Přijímá nás také v naší mravní slabosti. Když upadneme poprvé, můžeme to svést na někoho jiného. „Takový já přece nejsem!“ Pokud ale padáme pořád dokola, jsme vystaveni své nepopiratelné mravní ochablosti. Možná se ocitneme v pokušení použít to jako výmluvu. „Jsem jenom slabý člověk. Nedokážu s tím nic udělat,“ povzdechnu si, když otevírám další láhev vína nebo se pouštím do třetí koblihy. Je to ale jen jiná podoba zoufalství.

Svatý Pavel napsal: „Když jsem slabý, právě tehdy jsem silný“ (2 Kor 12,10). Když jsem slabý, možná si uvědomím, že tu nestojím sám v boji s větrem a bouřemi. Ježíš s námi sdílel naši slabost, a tak můžeme my sdílet jeho sílu. V nitru každého z nás se skrývá silný Boží Syn. V mém nejhlubším nitru přebývá Bůh a jeho milost mě znovu a znovu pozvedá a do srdce mi znovu vlévá odvahu. Papež František prohlásil, že podstatou mravnosti není „nikdy neupadnout“, ale vždy znovu se zvednout. 

Jdeme tedy dál. Závěrečná slova knihy Šántárám, v níž její autor Gregory Roberts vypráví pozoruhodný příběh uprchlého zločince, který se naučil být mužem pokoje, nás vybízejí, abychom vytrvali: „A takhle to s námi je. Klademe jednu nohu dopředu, pak druhou. Vzhlížíme vždy znovu a znovu ke světu, který se na nás někdy zaškaredí a jindy usměje. [...] Vláčíme svůj kříž vstříc naději další noci. Ženeme svá odvážná srdce vstříc příslibům nového dne. [...] Dokud osud čeká, žijeme. Bůh nám pomáhej. Bůh nám odpusť. Žijeme dál.“ 

– Smiluj se nad námi, Ježíši.
– smiluj se nad námi.

Osmé zastavení: Jeruzalémské ženy

– Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti,
– neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Ježíš během své cesty na kříž oslovuje jen ženy: Marii, svou matku, a pak jeruzalémské dcery. Mariino srdce pronikla bolest. Ony ženy ale Ježíše nejspíš ani neznají. Nejsou to jeho učednice. Plní nejspíš jen zbožnou povinnost rituálního nářku nad mužem, který byl odsouzen k smrti. Jsou to profesionální plačky. Na naší ikoně se na něj dvě z nich ani nedívají. Ježíš jim říká: „Jeruzalémské dcery, neplačte nade mnou! Spíše nad sebou plačte a nad svými dětmi; přijdou totiž dny, kdy se bude říkat: ‘Blahoslavené neplodné, životy, které nerodily, a prsy, které nekojily!’ Tehdy lidé začnou říkat horám: ‘Padněte na nás!’ a pahrbkům: ‘Přikryjte nás!’ Neboť když se toto děje se zeleným stromem, co se teprve stane se suchým!“ (Lk 23, 28-31). Teď je jejich zármutek jen formální a rituální, jednoho dne bude hluboký a upřímný. Dokonce i ve své agónii Ježíš silně vnímá bolest, která je ovládne, až bude Jeruzalém zničen. Lidská bolest se ho dotýká až do hloubi nitra a z jejich radosti se těší víc než lidé sami.

Svatý Pavel píše Římanům: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími“ (Řím 12,15). Čistotu naší reakce ale zamlžuje naše sobectví. Do radosti se může vkrást hořkost: Proč mně se nepodařilo oženit se s takovou nádhernou a bohatou dědičkou? Proč moje kniha neměla tak obrovský úspěch? Anebo naopak: Díky Bohu, že (právě já) nemám rakovinu, že (právě já) jsem nedostal výpověď, a podobně. Donald Nicholl vypráví o slepci, který sedával před buddhistickým chrámem v Japonsku. Říká o něm, že ten muž vždy poznal, kdy se ocitl v blízkosti někoho svátého. Když prý takový člověk „projevoval radost nad něčím štěstím, slyšeli jste pouze a jen radost. A když dával najevo zármutek, nebylo slyšet nic než zármutek.“

Bůh nám slibuje, že vyjme naše srdce kamenné a dá nám srdce z masa. Takové srdce sdílí cizí radost bez náznaku žárlivosti a cizí bolest beze stopy po škodolibosti. Bezvýhradné radosti ale dosáhneme jedině tehdy, když nám ego nebrání spontánně se ztotožnit s druhým člověkem a nevidět v něm už soupeře. Do té doby bude naše štěstí vždycky nejisté a my budeme sledovat možné konkurenty, kteří by nás mohli shodit z bidýlka. Kéž Pán z našeho kamenného srdce oseká tlustou svrchní vrstvu sobectví, kvůli kterému jsme jako mrtví pro všechno, čím žijí druzí! 

– Smiluj se nad námi, Ježíši.
– smiluj se nad námi.

Deváté zastavení: Ježíš padá potřetí Ježíš se hroutí, je zdrcený

– Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti,
– neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Tu nejdojemnější křížovou cestu, jaké jsem I se kdy zúčastnil, jsem prožil v chudinské čtvrti uruguayského hlavního města Montevideo. Při každém zastavení někdo z lidí popisoval, jak teď prožívá Ježíšovo pašijové utrpení a jak věří, že je mu Kristus nablízku. Někdy se zdá neviditelný, ale to bývají také tito chudáci. Jezuita Étienne Grieu napsal: „Svět, kterému vládne konkurence, se zapojuje do hrozivého úkolu klasifikovat nejen výkony, ale také lidi. Úplně dole ve výsledkové listině se ocitají ti, kdo nejsou dostatečně efektivní. Pro druhé se stávají neviditelnými, protože nedokážou prokázat svou užitečnost v žádné z mnoha různých výměn, do kterých se zapojujeme. [...] Také se cítí pokoření, protože jen sotva mají prostředky, jak sdělit, kým jsou, aby si druzí lidé všimli jejich jedinečného bohatství.“

Katherine Boo popisuje svět úplně nejchudších: lidí, kteří se živí sběrem odpadků v Bombaji. Jsou houževnatí, duchaplní i nápadití, a přesto odsouzení k záhubě. Píše o nich mimo jiné: „Sbírání odpadků může velice rychle podlomit zdraví. Škrábance se rychle zanítí, a když kůže praskne, dostanou se dovnitř červi. Vlasy kolonizují vši, do prstů se dává gangréna, lýtka napuchnou jako kmeny stromů. Abdul se svým bratrem uzavíral dlouhodobé sázky, kdo ze sběračů umře jako další.“ Posuneme-li se víc na Západ, člověka může zdrtit nízká mzda a on přemítá, jestli se nají, nebo si doma raději zatopí a zůstane odkázán na pomoc jídelen pro chudé. Sdělovací prostředky o těchto lidech často mluví s opovržením. Rowan Williams a Larry Elliott poznamenávají: „Život pracující třídy definují v médiích obrazy bezprizorní mládeže v teplákovkách, pouličních dětí, obtloustlých mužů a žen, nezletilých matek a opileckých šarvátek.“

Třetí pád přibližuje Ježíše právě těmto lidem, aby také oni mohli mít jednoho dne podíl na jeho slávě. Arcibiskup Óscar Romero si upravil rčení svátého Ireneje z Lyonu: Gloria Dei vivens pauper, „Boží slávou je žijící chudák“.

Jiní se zase cítí zdrceni mravním selháním, podobně jako Petr, který Ježíše třikrát zapřel. Ježíš si razi cestu nahoru, krok za krokem blíž kříži a také krok za krokem blíž Velikonocům. Pak s nevýslovnou lehkostí zvedne břímě, které tíží Petra, i břímě každého z nás. Aniž by se o jeho selhání jen slůvkem zmínil, dá mu třikrát příležitost jeho chybu napravit slovem: „Miluješ mě více než ti zde?“ (Jan 21,15). Petr může jít dál než pod povrchní touhu zachránit si kůži, aby dosáhl hluboko k tužbám, které v jeho životě trvale přebývají, a dotkl se lásky ke svému Pánu: „Ty víš, že tě miluji.“ A pak i on bude moci znovu povstat a jít dál. Ať už jsme spáchali cokoli, Ježíš nás zase zvedá, abychom stáli na vlastních nohou. 

– Smiluj se nad námi, Ježíši.
– smiluj se nad námi.

Desáté zastavení: Ježíš je zbaven šatu

– Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti,
– neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
 
Ježíš je zbaven všeho svého oděvu. Na kříži bude viset nahý. Kniha Genesis nám popisu- I je, jak Adam a Eva pojedli ovoce ze stromu poznání dobra a zla, uvědomili si, že jsou nazí, a zastyděli se. Proč se najednou začali tak stydět? Když totiž pojedli ovoce, začali na sebe hle¬dět novýma očima. V očích každého z nich se ten druhý stal pouhým předmětem, který lze oceňovat a posuzovat.

Často záměrně pozorujeme druhé lidi, abychom posoudili jejich úspěchy a odhalili jejich slabosti. Jako bychom je svým pohledem svlékali donaha: nejen kvůli svému chtíči, ale i kvůli posuzování: „Toho mám přečteného skrz naskrz.“ Vyhýbáme se pohledům druhých, aby nás neposuzovali. I když jsme oblečení, cítíme se nazí. Naše vlastnosti posuzují vedoucí i spolupracovníci. Lidé nás soudí pro naši krásu, sexuální výkony, velké i malé neúspěchy. Zkoumají, co máme na sobě, jak si stojíme a kolik bereme. A když upadneme do spárů médií, rozsápají nás na kusy.

Možná i doma se cítíme být pod hodnotícím pohledem těch, které máme nejraději. Ježíš je nám v takových chvílích nablízku, má podíl na naší nahotě a přijímá naši hanbu i výsměch jako mesiáš, který zjevně selhal. Evangelia citují žalm 22: „Probodli mi ruce i nohy, spočítat mohu všechny své kosti. Zevlují, pasou se pohledem na mě; dělí se o můj oděv, losují o můj šat“ (v. 18-19). Také Ježíšovo oblečení se stává kořistí, kterou si rozdělí vojáci, aby si přilepšili k žoldu. Je to součást Ježíšovy „čisté hodnoty“. Se Synem nejvyššího Boha tu nakládají jako s kusem majetku, a on tak přináší vykoupení všem, které druzí nakupuji a prodávají: od fotbalistů až po sexuální pracovnice. U koho nejde stanovit cena?

Ve filmu 12 let v řetězech se nám před očima odehrává ta nejsurovější přeměna lidských bytostí, jakou dějiny poznaly. Otroci se svlékají kvůli prohlídce: zkoušejí jejich svaly a zkoumají zuby, jako by šlo o koně na trhu. Přestávají být lidmi. Když jednu otrokyni prodají a ona se musí oddělit od svých dětí, zoufale pláče a je k neutišení. Její nová paní ale nedokáže pochopit, že by někdo takový skutečně mohl mít city podobné těm, které mívá ona: „Něco k jídlu a odpočinek. Pak na děti zapomeneš.“

I dnes upadají miliony lidí do otroctví - domácí služebnictvo končí v poutech, lidé, dokonce i děti, jsou prodáváni na sex. I oni se musejí svlékat a stydět před posuzujícíma očima svých klientů. Z lidského těla se stává maso. Ježíš toto ponížení sdílí s nimi. Očima víry se ale můžeme na jeho nahotu dívat i jinak. David se svlékl, aby mohl bojovat s Goliášem. Ježíš, syn Davidův, se svléká, aby bojoval s každým pokořením, které musíme podstoupit, s každou hanbou, která nás nutí stáhnout se do sebe. Ježíš vystupuje na kříž, aby zvítězil v boji za naši důstojnost. 

– Smiluj se nad námi, Ježíši.
– smiluj se nad námi.

Jedenácté zastavení: Ježíš je přibit na kříž

– Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti,
– neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Když došli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jeho i ty zločince,  jednoho po pravici a druhého po levici“ (Lk 23,33). Těm, kdo Ježíše měli rádi nebo ho obdivovali, musela tahle chvíle připadat jako nesnesitelná prohra. Vypadal tak nadějně: byl oslnivý, měl otevřené srdce, svým dotekem druhé uzdravoval a svojí výmluvností převracel lidem život naruby. Byly doby, kdy se zdálo, že pro něj není nic nemožné. Teď ho přivedli na smrt vyhrazenou jen zločincům a pověsili ho mezi dva zloděje. „My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele,“ připouštějí učedníci na cestě do Emauz (Lk 24,21).

Zdá se, že je jen bezmocná oběť, když ho postrkují sem a tam, vysmívají se mu a nutí ho dojít 
až na místo ukřižování a teď ho přibíjejí na kříž. A presto je, zejména v Janově evangeliu, hlavním a tichým činitelem právě on. Dominikán Colin Carr píše: „Ježíš ví, co se má stát, a ti, kteří ho přicházejí zajmout, se ho bojí víc než on jich. Vojáka, který ho udeří za troufalou odpověď veleknězi, decentně usadí. Když se ho Pilát pokouší ‘soudit’, vypadá to spíš, jako by Ježíš soudil jeho. [...] Žízní, ovšem nějako oběť, ale jako ten, kdo naplňuje Písmo. Jeho smrt je úspěch a cíl.“

Jen krátce předtím, než drama jeho smrti začne, říká: „Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno!“ (Jan 12, 27-28). Úmyslně se nám přibližuje v naší bezmoci. Je uvnitř každého prožitku, kdy se cítíme ztracení a na scestí, abychom ani my nemuseli být oběťmi, ale vítězi spolu s ním.
Byl přibit na kříž, pevně přibit ke všem našim nezdarům, a ztotožněný s každým, kdo se zdá být pro druhé zklamáním: s dítětem, které nenaplnilo očekávání jednoho ze svých rodičů, s manželem nebo manželkou, u jejichž vztahu se ukáže, že stojí na hliněných nohách, i s knězem, který odešel ze služby. Ježíš bere do náruče všechny, jimž se zdá, že je Bůh opustil. Jeho silná milost působí ve všech, kdo mají dojem, že se jim život rozpadá na kusy a oni s tím už nemůžou nic dělat. V něm žádný život nekončí slepou uličkou. Nikdo nakonec nemusí být bezmocnou obětí. Náš život je koneckonců v našich rukách, protože on je drží.

Papež Benedikt vybízí: „Nechrne se přibít s ním, nepodléhejme žádnému pokušení, abychom se odpoutali a ustoupili posměškům, které by nás k tomu chtěly svést.“ Jeho náruč je na kříži rozevřená, otevřená pro každého, a ukazuje nám výšku a hloubku, šířku a délku Boží lásky, která nemá hranic. Tato nejtemnější chvíle, kdy nesvítí slunce ani měsíc, zjevuje slávu. 

– Smiluj se nad námi, Ježíši.
– smiluj se nad námi.

Dvanácté zastavení: Ježíš na kříži umírá

– Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti,
– neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Co můžeme říct o něčí smrti, když nevíme, jaké to je být mrtvý? Známe umí’ raní, ale už ne samu smrt. A jaká slova najít pro smrt Boha? Boží Slovo umlklo. Jaká slova zůstávají nám? A přece je tento mrtvý muž na kříži Slovem, které nejhlasitěji mluví o lásce překonávající všechny představy.

Evangelia popisují Ježíšovu smrt odlišně. Žádné nezachycuje toto tajemství úplně, ale všechna se k němu přibližují z různých úhlů, přeměřují ho a nabízejí pohledy, které se sbíhají v pravdě vymykající se našemu chápání. Matouš a Marek ukazují člověka, který prožívá stále radikálnější opuštěnost. Jidáš ho zradí, Petr zapře, jeho vyvolení učedníci od něj utečou. A pak na kříži se zdá, že ho nechá na holičkách i jeho milovaný Otec: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mé opustil?“ (Mt 27,46; Mk 15,34). Z milovaného „Abba“ se stal jen formální „Eloi“. Je sám.

Bolest a opuštěnost v lidech obvykle vyvolávají pocit hlubokého osamění a odloučení. Nikdo nechápe, jakým utrpením si procházíme. Je nesdělitelné. Kdysi jsem navštívil jednu věznici, kde bylo trestancům zakázáno nosit dominikánský kříž, který pro ně přitom mnoho znamenal. Jeden z nich se mi svěřil, že za jeho nošení mu vyhrožovali i samotkou. Jaká ironie! Trest samotky za nošení symbolu toho, který nesl naši samotu a odloučení, abychom mohli poznat, že v Kristu člověk není nikdy sám.

Bůh v něm objímá každého, kdo se cítí opuštěný a zrazený: lidi bojující se ztrátou svých milovaných, lidi zuřící kvůli nesmyslné nemoci v konečném stadiu, ty, kdo mají dojem, že je Bůh opustil. V Ježíšovi Bůh přijímá Boží nepřítomnost. Chrámová opona zahalovala velesvatyni. Hýalo se s ní jen jedenkrát do roka, aby dovnitř mohl vstoupit velekněz o Dni smíření. Teď se tato opona roztrhla vedví. Překážka oddělující Boha od lidí už neexistuje. Bůh se nám přiblížil v naší sklíčenosti, a my tak můžeme vejít do jeho přítomnosti. 

Zmíněný obraz opuštění ve smrti, jak ho předkládají Matouš a Marek, stojí v protikladu k Ježíšově korunovaci ve slávě, jak ji popisuje Jan. V Lukášovi se Ježíš, poté co cestu do nebe otevřel kajícímu zločinci, odevzdává Otci. Splnil svůj úkol. Může vydechnout naposledy. Dokončil svůj běh. Vrhá se do Otcovy náruče: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!“ (Lk 23,46).

Můj přítel Gilbert Markus na pohřbu své matky mluvil o tom, jak jeho syn s důvěrou skáče z výšky, a přirovnal tento skok k víře: „Když měl Dominik asi čtyři roky, rád vždycky po cestě do školky šplhal na jednu zeď, která měla na jednom konci jen nějakých třicet centimetrů, ale na druhém konci měřila dva metry. On se vždycky vyšplhal nahoru na tom nižším konci, co nejrychleji se rozběhl po rovném vrcholku a na druhém konci se odrazil do volného prostoru nad mou hlavou, přičemž doufal, že ho chytím. Říkal jsem mámě, že je to docela dobrý způsob, jak žít a zemřít: pořád běžet a pak se odrazit s důvěrou, že nás Otcovy ruce zachytí.“ 

– Smiluj se nad námi, Ježíši.
– smiluj se nad námi.

Třinácté zastavení: Ježíš je sňat z Kříže

– Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti,
– neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
 
Vojáci sňali těla Ježíše i obou zločinců: protože „mrtvá těla nesměla zůstat na kříži přes sobotu [...], požádali židé Piláta, aby byly ukřižovaným přeraženy nohy a aby byli sňati“ (Jan 19,31).
Beránek Boží, kterému nebyla ani kost zlomena, se stal překážkou pro slavení svátků. Překáží náboženství. Pro diktátory a tyrany byl Ježíš vždycky nepohodlný. Óscara Romea se museli zbavit, protože se stavěl proti náboženství vlády v Salvadoru: národní bezpečnosti. 1 nám možná Ježíš někdy překáží, je nám na obtíž jeho požadavek nenásilí i to, jak se ztotožňoval s hříšníky a chudými. Jsme v pokušení slavit své útěšné náboženství a nenechat se přitom rušit jeho Pánem. Stanley Hauerwas napsal pro kapli Dukeovy univerzity tuto modlitbu: „Horlivý Bože, podobně jako tvůj lid Izrael vyznáváme, že i nás už unavuje být ‘vyvolení’. Nemohl bys nás prostě tu a tam nechat na pokoji? Někdy je toho křesťanství až příliš.“

Vojáci se Ježíše chtějí zbavit co nejdřív, a tak ho snesou na zem, kde ho drží matka. Na sa mém začátku ho chovala jako nemluvně. Tehdy moc nevážil, ale teď je těžký. Mrtvá váha, kterou museli spouštět za pomocí kladek a lan a kterou vyrovnávala spousta rukou. Jako dítě nejen že nic nevážil, ale netížila ho ani minulost. Teď je pro matku těžký, zatížený obrovským utrpením, ponížením a bolestí. Všichni rodiče, podobně jako Maria, často nesou břemena svých žijících dětí: zklamaná láska, zkrachovalá kariéra, nenaplněné naděje. Je to tíže lásky.

Maria láskyplně drží své mrtvé dítě. To už nemůže nic cítit, ale její něžnost je i tak namístě. Je to jeho tělo. K tělům těch, které máme rádi, se chováme s něžností. Nejsou to žádné kusy masa, které naše duše využívá pro ten čas, než sejí podaří uniknout. Tato něžnost ukazuje k naší nejhlubší naději: ne že se duše nějak vypaří do nebe, ale že znovu vstaneme jako úplní lidé. Nejspíš Teď nemáme tušení, co to vlastně znamená - právě to je ale křesťanská naděje.

S projevy něžnosti ale nesmíme čekat, až dotyčný zemře. Dávejme lásku najevo tehdy, kdy ji druhý může vnímat a oplácet. Rozdávejte slova lásky nebo vděčnosti, dokud je druzí mohou slyšet. Navštívil jsem svého otce den předtím, než zemřel. Když jsem spolu s matkou odcházel z pokoje, cítil jsem, že se na mě dívá, a napadlo mě, že mi možná chce ještě něco říct. Protože už jsme ale měli zpoždění, pomyslel jsem si: „Vždyť to může říct zítra.“ Jenže na druhý den už bylo pozdě.

Nečekejte. Před poslední večeří nějaká žena pomazala Ježíše olejem. Učedníci proti tomu měli námitky. On jim ale řekl: „Vykonala na mně dobrý skutek. Vždyť chudé máte mezi sebou vždycky [...], mne však vždycky nemáte. Udělala, co mohla: už napřed moje tělo pomazala k pohřbu“ (Mk 14, 6-8). Až pak ženy přijdou Ježíše pomazat do hrobu, bude už pozdě. Carpe diem: využij přítomný okamžik, abys projevil lásku. 

– Smiluj se nad námi, Ježíši.
– smiluj se nad námi.

Čtrnácté zastavení: Ježíš je položen do hrobu

– Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti,
– neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Josef vzal tělo, zavinul ho do čistého lněného plátna a uložil ho do své nové hrobky, kterou si dal vytesat ve skále. Před vchod do hrobky přivalil velký kámen a odešel“ (Mt 27, 59-60).

Vypadá to jako konec celého příběhu. Ten se ocitl ve slepé uličce. Nic víc se už nečeká. Leží tu veliký kámen jako nějaká obrovská tečka za větou. Ženy sledují, jak jim Ježíš mizí z očí i ze života. Leží pevně zabalen do pohřebního plátna, podobně jako když ho matka zabalila do plenek ještě coby dítě (srov. Lk 2,7). Tehdy se budoucnost zdála plná příslibů, jak to tak bývá u většiny dětí. Teď, i když je stále ještě mladý, mu budoucnost uhasia a matka kolem jeho těla znovu utahuje plátna. V básni George Mackaye Browna sleduje dobrý lotr, jak Maria připravuje Ježíše k pohřbu, a přitom se modlí:

Ať ruce takové ženy zabalí i mě hrobu vstříc. Drží mě i všechny ostatní v záhybech světla.
Vypadá to jako konec, ale on je přitom na hraně nového začátku. Je před ním nepředstavitelná budoucnost, o kterou se rozdělí s každým člověkem, jehož život jako by se definitivně ocitl ve slepé uličce. Žádná slepá ulička ale nemůže mít navrch nad tvůrčím Božím dotykem. Jeden afroamerický spirituál se ptá: „Byl jsi tam, když byl Ježíš pohřbíván?“ My všichni jsme tam byli, každý z nás, když měl strach, že dopředu už žádná cesta nevede, když nám stezku přehradil veliký kámen. On je tady, kdykoli se cítíme jako pohřbení, uvěznění v temnotě.

„Sedmého dne Bůh skončil své dílo, které udělal, a přestal sedmého dne s veškerou prací, kterou vykonal. Bůh požehnal sedmému dni a posvětil ho, neboť v něm přestal s veškerým svým dílem, které stvořil a udělal“ (Gn 2, 2-3). Na kříži Ježíš završuje veškeré dílo, které měl odvést: „Dokonáno je!“ (Jan 19,30). Teď odpočívá. Svatý Ambrož Milánský napsal: „Šestý den se nyní završuje, souhrn veškeré práce světa se uzavřel. [...] Nepochybně teď nastal čas, abychom svým dílem přispěli k mlčení, neboť Bůh nyní odpočívá od svého díla, tvoření světa.“

Ježíš prohlásil: „Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek“ (Jan 12,24). Teď je zrno pohřbené v zemi. Nezbývá nám než očekávat dar plodnosti. „Zítra se bude Syn člověka procházet zahradou v závěji jabloňových květů“ (George Mackay Brown). Navštívil jsem kdysi v alžírském Oránu hrob, kde leží biskup Pierre Claverie. Tento duchovní byl zavražděn v roce 1996, protože se stavěl proti násilí a podporoval přátelství mezi muslimy a křesťany. Jeho hrob se stal poutním místem věřících z obou náboženství. Často na něm leží květiny. Boží milost přináší každému z nás jaro.