Drazí přátelé, předkládám křížovou cestu, která je zaměřena na eucharistii. Prožíváme rok Národního eucharistického kongresu. V první polovině roku jsme pozváni k tomu, abychom o eucharistii uvažovali ve svých farnostech. Dostáváme k tomu mnoho podmětů, a to třeba i prostřednictvím webových stránek www.nek2015.cz Já bych rád k těmto úvahám přispěl mimo jiné i právě touto křížovou cestou. V ní bych se chtěl zamýšlet nad naším přístupem k eucharistii, nad tím, jaké místo má a může eucharistie mít v našem životě. Ještě než se zaměříme na jednotlivá zastavení, chtěl bych se ještě v krátkosti vyjádřit k pojmosloví. Přemýšlel jsem o tom, jak mám vlastně tyto texty psát, protože nechci vlastně psát o eucharistii, ale o eucharistickém Kristu.
Přesto jsem nakonec zvolil to, že budu, z důvodů snazšího formulování (a v názvech zastavení z důvodu krátkosti) užívat termín eucharistie. Rád bych ale zdůraznil, že když mluvíme o eucharistii, nemluvíme o nějaké věci, že nechci mluvit ani o eucharistii jako o svátosti, či o nějakém slavení, ale chci mluvit o eucharistickém Kristu, o eucharistii, jako reálné přítomnosti Krista. Naše úvahy o našem přístupu k eucharistii jsou tedy vlastně úvahami o přístupu k eucharistickému Kristu, o tom, jak eucharistický Kristus, respektive Kristus přítomný v eucharistii, proměňuje náš život. Přeji vám tedy, aby tato křížová cesta byla v tomto postním čase pro vás přínosem a pomáhala vám ve vaší snaze po obrácení, v prohloubení vztahu s Kristem, v tomto případě s Kristem, se kterým se můžeme setkávat ve slavení a přijímání eucharistie.
První zastavení: soud
První zastavení křížové cesty nám představuje situaci, kdy je Ježíš různými lidmi posuzován. Posuzují se různé Ježíšovy výroky, jeho gesta, jeho postoje. Ježíš najednou stojí před člověkem, který se stává jeho soudcem, který posuzuje jeho jednání, jeho poselství, jeho život. Můžeme říci, že vlastně první zastavení se jakoby zastavilo v dějinách. Ježíš před námi stojí jako ten, kterého posuzujeme, jehož gesta, postoje, učení, jehož výroky posuzujeme a nějakým způsobem konfrontujeme se svým životem. Vyrovnáváme se s jeho nároky…
Tato skutečnost se nevyhýbá ani otázce eucharistie. Posuzujeme eucharistii. Posuzujeme, zda je Ježíšův nárok (slavit ji, přijímat ji, žít ji…) oprávněný. Odsuzujeme ji, když se nehodí do našeho života, když nám zabírá příliš času, když od nás vyžaduje, abychom ztráceli svůj drahocenný čas (třeba ve všední den). Slyšíme, že při židovském procesu, přichází různí svědkové, kteří představují jednotlivé Ježíšovy výroky, Ježíšovo jednání. V procesu u Piláta slyšíme, že se Pilát ptá, zda Ježíš nic nenamítá proti tomu, co je proti němu přednášeno. Můžeme přemýšlet o tom, že i dnes je Ježíš postaven před člověka a tento člověk se vůči němu vymezuje.
Pokusme se na chvíli zastavit, postavit před sebe eucharistii (jak její slavení, tak eucharistického Krista) a položit si otázku, co já vznáším proti Kristu v takovou chvíli. Proč neslavím mši svatou co nejčastěji, proč je častokrát hlavním předpokladem „krátkost“ mše svaté, proč k ní nepřistupuji co nejčastěji, proč nepřicházím, abych ji někdy adoroval, abych spočinul před svatostánkem… Jaké budou mé výpovědi? Co všechno bude proti eucharistii vzneseno? A znovu zaznívá tichem - nic nenamítáš proti tomu, co je proti tobě vzneseno? V křížové cestě se budeme věnovat třem Ježíšovým pádům právě z perspektivy tří „nedostatků“ ve vztahu k eucharistii - neslavím ji, nepřijímám ji, neadoruji ji - proto se k tomuto tématu budeme ještě vracet.
Druhé zastavení: P. Toufar
P. Toufar 11. prosince 1949 kázal o eucharistickém Kristu - hle, uprostřed stojí ten, kterého neznáte. Zde ve svatostánku je náš Spasitel. Při těchto slovech došlo, podle očitých svědků, k pohybu křížku, který stál na svatostánku. Kříž, který potvrzoval pravdivost těchto slov, který potvrzoval přítomnost eucharistického Krista, našeho Spasitele. Když budeme hledět na Ježíšův život, budeme moci vidět, že eucharistie je velmi úzce spojena s křížem. Bez kříže by nebylo eucharistie! Bez Velkého pátku by nebylo Zeleného čtvrtku. Kříž a eucharistie prostě k sobě velmi úzce patří, jedno bez druhého nemůže být.
Přítomnost eucharistického Spasitele v číhošťském kostelíčku potvrdil P. Toufar i svým vlastním křížem. Pro tato slova následně trpěl a zemřel. Eucharistie a kříž k sobě nepatří pouze v Ježíšově životním příběhu, ale patří k sobě i v dějinách lidstva. Patří k sobě i v mém životě. Jeden z rozměrů mše svaté je oběť. Kněz se na nás na začátku eucharistické bohoslužby obrací s výzvou: modlete se, bratři a sestry, aby se má i vaše oběť zalíbila Bohu, Otci všemohoucímu. Přicházím, abych se obětoval. Mše svatá mě této oběti učí. Učí mě obětovat se nejen v kostele, ale v celém mém životě. Eucharistie, ve svém spojení s křížem, se pro mě stává školou života.
Opakovaně se můžeme setkávat s tím, že od mše svaté vyžadujeme nějaký „mystický“ zážitek. Očekáváme, že to pro mě bude mít nějaký přínos, že mi to něco dá. Mluvíme o eucharistii jako o něčem, co nás má dobíjet. Eucharistie mi ale nenabízí v první řadě dary, ale v první řadě ode mě vyžaduje, abych dával. Abych dával svůj čas, abych dával svůj život, abych dával své sny. Jen ten, kdo dává, může následně dostávat.
Eucharistie v jistém slova smyslu vyžaduje kříž. Vyžaduje ode mě přijetí určitého kříže. Onen kříž může být různého charakteru, může se projevovat různým způsobem. Není možné stanovit nějaký obecný kříž. Ale je skoro jisté, že se slavením eucharistie nějaký ten kříž přichází (musím pro slavení mše svaté ve všední den něco obětovat - třeba svůj volný čas, musím se při mši věnovat svým dětem…). Osobně se domnívám, že to je jeden z důvodů, proč většina lidí nepřichází slavit mši svatou také ve všední den - protože to od nich vyžaduje kříž, nějakou oběť. Druhé zastavení nás může vést k úvahám o tom, že hlubší slavení eucharistie ode mě vyžaduje přijetí kříže. Jaký je ten můj kříž? A jak s ním nakládám?
Třetí zastavení: slavení eucharistie
Jak jsme již řekli, jednotlivé Ježíšovy pády na jeho křížové cestě nás mohou vést k úvahám o našem nedostatečném přístupu k eucharistii. První pád zaměřujeme na otázku slavení eucharistie. Eucharistie je tím největším darem, který člověk kdy dostal. Je víc, než drahokamy, brilianty, je víc než palác, je víc než dar života! Je to dar života Božího Syna ve prospěch člověka. Je to dar velmi intenzivního setkání člověka s Bohem. Eucharistie je vskutku tím nejvznešenějším, co kdy člověk může vykonat. Je okamžikem, kdy se propojuje nebe se zemí, kdy člověk může zakoušet nebeskou liturgii, kdy může zakoušet tajemství Božího království.
Jaká je moje odpověď na tuto skutečnost? Jakým způsobem eucharistii vnímám a jak přistupuji k jejímu slavení? Můžeme přemýšlet o tom, jak přistupujeme ke slavení nedělní liturgie, která je do jisté míry středobodem veškerého křesťanského života. Připravuji se nějak na toto slavení? Je mým prvořadým cílem eucharistii skutečně slavit, nebo přicházím jen vykonat tradiční činnosti (tradiční i v tom pozitivním slova smyslu, kdy vnímám, že to k mému životu patří). Jaké jsou mé nároky na slavení nedělní mše svaté? Co vlastně od této mše očekávám, co vyžaduji? Je to v první řadě její krátkost, nebo skutečně toužím po tom, aby byla tato mše svatá především slavena? Jsem ochoten „žádat“, aby tato liturgie byla delší, a to z důvodu, že bude delší hudba, že použijeme kadidlo, že nebudeme brát jen ty nejkratší modlitby, že v liturgii bude také ticho, prostě že budeme všemu věnovat dostatečný prostor a čas…?
A jak je to s mým častým slavením eucharistie? Evangelista Matouš nám předkládá nádherné podobenství o vystrojené hostině (Mt 22,1-14). V tomto podobenství král posílá své služebníky se vzkazem: „hostinu jsem přichystal, všechno je připraveno, pojďte na svatbu.“ Odpovědí na to jsou různé „výmluvy“ pozvaných, které podobenství shrnuje následujícím tvrzením: „ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem.“
Upřímně řečeno mě mrazí, jak je toto podobenství aktuální, jak zachycuje stav dnešní doby. Denně z našich kostelů zní královo pozvání: „hostinu jsem přichystal, všechno je připraveno, pojďte na svatbu.“ A bohužel každý den se v jednotlivých církevních obcích, u jednotlivých věřících opakuje scénář, který byl napsán v tom podobenství - ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Na jedné straně stojí nabídka Beránkovy svatební hostiny, slavení mše svaté - nabídka pravého štěstí pro člověka a na druhé straně je postoj člověka, který jde za svými záležitostmi - na své pole, do svého domovu, za svým obchodem… Uvědomme si, jak je takové jednání skutečně šokující. Místo, abychom byli nadšeni z toho, že nás král zve, že nás Bůh zve k tomu, abychom se s ním radovali, že nás zve na hostinu, místo toho každý rychle utíkáme za svými záležitostmi. Ba co víc. On nás nejen zve, on nás přímo žádá.
Každý den v kostele zaznívá úpěnlivá Ježíšova prosba - vezměte a jezte. Já vás prosím, já žádám, já se dovolávám toho, abyste přišli a jedli. Prosím, přijměte mé pozvání. A naše odpověď na toto úpěnlivé Ježíšovo prošení a dovolávání se? Ale oni nedbali a odešli. Jeden na své pole a jiný za svým obchodem. A můžeme doplnit. Jeden do své domácnosti, druhý koukat na televizi, další za svými zálibami. Zkusme přemýšlet o našem přístupu k eucharistii, k jejímu slavení. Položme si tyto dvě základní otázky - co přicházím do kostela dělat (otázka ohledně slavení) a proč nepřicházím třeba častěji, třeba i někdy ve všední den (důvody mohou být i ospravedlnitelné!!!).
Čtvrté zastavení: eucharistie a manželé
Víme, že máme dvě svátosti, které uvádějí do stavu, a to svátost služebného kněžství a svátost manželství. Když uvažujeme o svátosti služebného kněžství, pak častokrát zdůrazňujeme, že tato svátost je ustanovena v úzké vazbě na svátost eucharistie - jedno bez druhého nemůže být. Bez kněží není eucharistie, bez eucharistie není kněží. S trochou nadsázky si ale dovolím to samé říci také o svátosti manželství. Ne v tom slova smyslu, že jedno bez druhého nemůže být, ale že svátost manželství je v úzkém vztahu k eucharistii, že se tyto svátosti vzájemně doplňují, osvětlují. Mohli bychom až říci, že manželství je vlastně nádherným znamením eucharistie pro tento svět. V manželství se odehrává to, co se odehrává v eucharistii!
Eucharistie je Ježíšovým darem člověku. Je svátostným znamením jeho smrti na kříži, ve které můžeme slyšet Ježíšův slib: Já, Ježíš, odevzdávám se tobě, člověče. Ježíš, který se zcela odevzdává druhému, člověku. V eucharistii manželé objevují smysl svého slibu, smysl svého povolání, svého života. Když se v kostele uzavírá svátostné manželství, doporučuje se, aby byl sňatek spojen se slavením mše svaté. Manželé, kteří se vzájemně jeden druhému odevzdali, v přijímání eucharistie mohou v Ježíšově dávání reálně zakoušet, k čemu se vlastně zavázali. Je tím v jisté míře zdůrazněno, že jejich manželství by mělo být eucharistické, mělo by být neustálým dáváním se (po Ježíšově příkladu - tedy ve stejné míře) tomu druhému.
Musíme si přiznat, že toho nejsme schopni. Že se s Ježíšem prostě nemůžeme rovnat (to platí jak o manželích, tak také o nás kněžích). Že je přeci velmi těžké dát celý svůj život (Ježíš ho dal úplně) tomu druhému. Ztratit pro toho druhého svůj život. To je velký nárok. Ale je zároveň dobré si uvědomovat, že takový slib jsme učinili. Že jsme vstoupením do stavu vyjádřili, že chceme svůj život žít eucharisticky, v tom slova smyslu, že jej chceme ztrácet pro druhého. V tomto slova smyslu dáváme druhému slib, který nejsme schopni v tu chvíli v plnosti naplnit (jsme schopni splnit základní předpoklad, ale nejsme schopni naplnit ho v plné míře). Onen slib jakoby počítá s naším určitým růstem onoho odevzdání se. Velmi důležitou úlohu tak začíná mít v životech manželů právě eucharistie. Vždyť kde jinde se mají učit tomu, jak se druhému zcela dát?
Proto je dobré, aby se manželé snažili slavit eucharistii společně. Proto je povzbuzení hodné, aby manželé společně přicházeli adorovat Krista, aby přicházeli hledět na eucharistii a od ní se učit, jak prožívat své manželství… (k tomu se ještě vrátíme v devátém zastavení). Zkusme nyní uvažovat o tom, jaké místo má eucharistie v našem manželství. Jestliže II. vatikánský koncil hovoří o eucharistii jako o zdroji a vrcholu veškerého křesťanského života, jakým způsobem to platí o našem manželství? Je eucharistie zdrojem (školou) a vrcholem našeho manželství?
Páté zastavení: pomoc a společenství
Eucharistie nás učí pomoci. Eucharistie nedělá z člověka sobce, sebestřednou bytost, ale dělá z něj člověka otevřeného, člověka připraveného pomoci. Eucharistie vytváří ze shromážděného lidu skutečné společenství, kde jeden má zájem o druhého, kde jeden chce druhému pomáhat. Korintské církvi se můžeme setkat s tím, že je tento prvek v rámci eucharistie narušován. A Pavel se hned ozývá a zdůrazňuje, že takto to nejde, že tohle už není večeře Páně, že toto už není eucharistie.
Eucharistie nutně vyžaduje od člověka, aby viděl druhého, aby o něho měl zájem, aby se mu snažil nějakým způsobem pomáhat. Bohužel v našich prostředích to častokrát vypadá tak, že každý je zahleděný do sebe. Každý si sedne na místo, kde je daleko od souseda, na místo, kde nebude rušen. A ještě to obhajujeme, že jsme unaveni z práce, že si chceme také odpočinout… Nechci to shazovat, nechci říkat, že člověk nemá skutečně nárok na to někdy si skutečně sednout dozadu a být rád, že je rád. Ale to, co je hrozné, je, že to není výjimka, ale že je to běžný stav. Že je to něco, co je v kostelích přítomno 365 dní v roce. Že je to celoživotní postoj člověka.
Častokrát se snažím lidi dostat ze zadních lavic víc dopředu. Častokrát se snažím zdůrazňovat, aby seděli blíž u sebe. Připadám si jako setník, který nutí Šimona, aby pomohl Ježíši nést kříž. Ale častokrát se setkávám s tím, že tento Šimon odmítne. On na tom místě sedí už x desítek let. (Vždy mě překvapuje, že v kostelích vymřeli ti, kteří seděli vepředu. Jakoby platilo pravidlo, že čím blíž je člověk oltáři, tím kratší dobu žije J). On si chce odpočinout, on nemá rád společenství, on… A Šimon se nenechá přesvědčit, nedá donutit. Takový člověk totiž také častokrát co nejdříve „vypadne“ z kostela a zase ho tam týden neuvidíme. Takový člověk totiž častokrát ani nechce vědět, kdo to v tom kostele je a čím druhý žije. Takový člověk se častokrát nechce dostat do situace, kdyby se po něm něco chtělo, kdy by se měl zapojit, kdy by měl dělat ještě něco víc. Je tohle ještě večeře Páně? Je tohle ještě eucharistie?
Šesté zastavení: solidarita
Papež František ve svém poselství k postní době (2015) hovoří o globalizaci lhostejnosti. Tato globalizace lhostejnosti se projevuje vícerým způsobem. Jednou věcí je to, že ona lhostejnost nabrala globální rozměr. Lhostejní nejsou jednotlivci, ale vlastně celý svět. Z druhého člověka se stává odpad. Když se burza propadne o pět procentních bodů, máme zpráv plné noviny. Lidé začínají šílet, stále se mluví o dopadech, o tom, co bude… Když v naší blízkosti umírá na ulici člověk, bezdomovec, nikdo si toho nevšimne. Žádná zpráva, žádné šílenství!
Ona globalizace lhostejnosti se ale projevuje také tím, že člověk, který vnímá svět jako vesnici, dokáže projevovat svou pozornost vůči člověku na druhé straně světa, ale přitom nevidí trpícího u svých dveří. Krásně o tom mluví evangelista Lukáš ve svém podobenství o boháči a Lazarovi (Lk 16,19nn). Onen boháč byl možná farizeus (Ježíš říká ono podobenství farizeům), tedy člověk, který plnil Mojžíšův zákon a ve velkém přispíval na chudé. Ale Lazara, který ležel u jeho dveří, překračoval. Jak častokrát je toto pravdivé i o nás. Jsme schopni pomáhat kdekomu, ale u našich dveří leží Lazar, kterého překračujeme.
Ono je totiž pohodlné zaujímat postoj solidarity přes účet. To totiž pošlu peníze a víc mě to nemusí zajímat (ve smyslu, víc se mě to nedotýká, nevyžaduje to ode mě osobní nasazení, změnu života…). Eucharistie nás ale učí solidaritě, která není abstraktní, která není přes účet, která se neodbude posláním nějakého finančního obnosu. Eucharistie nás učí solidaritě, ve které vidíme trpící tvář člověka, který stojí přede mnou. Která vyžaduje naší odvahu, naše nasazení, náš život. Solidarita, která nás nic nestojí, je jen utišováním našeho vlastního svědomí. Pravá solidarita od nás vyžaduje „ušpinit se od krve“ druhého. Vyžaduje od nás, aby zasahovala náš život.
Solidarita se neprojevuje jen tím, že dám někomu něco k jídlu, že mu dám nějaké šaty, nějaké peníze. Pravá solidarita se projevuje tím, že dávám druhému sebe. Kostely máme plné osob, které jsou solidární, ale právě v onom horizontu globalizace lhostejnosti - má solidarita roste se vzdáleností toho, komu pomáhám. Zároveň ale můžeme vidět, že nejsou solidární k Lazarům, kteří leží u jejich dveří, že nedávají sebe, své životy farnosti, že se nenasazují pro poslání farnosti… Nejen že nepřipravují, ale ani se sami neúčastní - nemají čas, nemají zájem, nemají chuť, nevyhovuje jim to, není to šálek jejich kávy… Tato solidarita totiž nevyžaduje otevření jejich peněženek, ale otevření jejich srdcí. A to už bolí mnohem víc. Ono je lepší člověku něco koupit, než mu dát sebe.
Eucharistie nás ale učí solidaritě, ve které dává člověk sebe. Ježíšova solidarita není lhostejná. Není solidaritou výkupného - i když Ježíš nás vykoupil, jeho smrt není jen tímto výkupným. Není zaplacením, otevřením „Boží peněženky“, ale je dáním se. Eucharistie nás znovu učí pravé solidaritě. Troufám si skutečně říci (ale ne absolutně), že čím menší je ochota slavit eucharistii, tím menší je schopnost člověka být solidární svým životem. Ano, peněženku otevře, soucítí s druhým, s jeho utrpením, ale odmítá dávat sebe.
Sedmé zastavení: přijímání eucharistie
Druhý pád budeme věnovat otázce přijímání eucharistie. Víme, že v dějinách bylo přijímání eucharistie něčím výjimečným. Že ještě začátkem dvacátého století bylo naprosto běžné, že eucharistii přijímal pouze celebrující kněz. Následně papežové a koncil začali zdůrazňovat častější přijímání svátosti eucharistie. Ještě dnes se ale můžeme setkat s tím, že někteří lidé k eucharistii přistupují jen „sporadicky“.
Důraz na přistupování k eucharistii ale může vést v jistém slova k druhému extrému, a to, že budeme přijímat eucharistii určitým způsobem automaticky. Že se její přijímání pro nás stane úkonem, který do liturgie prostě patří. A vlastně tak v jistém slova smyslu přestávám přijímat eucharistii a přijímám jen „nějaký pokrm“. První, nad čím bychom se měli zamýšlet, je, zda si skutečně uvědomuji, koho v eucharistii přijímám a zda podle toho také jednám. Jakým způsobem se na tento úkon připravuji? Jak přistupuji k eucharistickému postu? Rovněž mohu přemýšlet o tom, jakým způsobem se chovám při svatém přijímání, či po svatém přijímání (jak je běžné, že ještě v průvodu se s někým bavíme, nebo že jdeme od svatého přijímání a s někým si podáváme ruku a hned si s ním poklábosíme…).
Nerad bych ale končil pouze u tohoto. Když se po II. vatikánském koncilu začalo debatovat o otázce transsubstanciace (ve vztahu k protestantům), začaly se objevovat nové termíny - transfinalizace a transsignificace. Byla zde snaha prostřednictvím těchto termínů zdůrazňovat, že při proměňování dochází ke změně cíle a významu onoho pokrmu. Jestliže pokrm je na antropologické rovině nutný k životu zde na zemi, pak při proměňování dochází ke změně tohoto cíle a eucharistie se stává pokrmem nutným pro život věčný. Papež Pavel VI. se vyjádřil, že toto učení nemůže nahradit nauku o transsubstanciaci, ale že je zároveň dobré rozvíjet tuto tématiku.
Říkám to vše pro to, abychom společně uvažovali, co vlastně v eucharistii přijímáme. Ano, všichni víme, že přijímáme reálně přítomného Krista. V nějaké míře si to dokážeme uvědomovat, v nějaké míře tomu věnujeme pozornost - a je to tak dobře. Možná se nám dokonce i daří při každém svatém přijímání vzbudit vědomí toho, že jsem skutečně přijal Krista. Ano, to je základ, ale otázkou je, zda je to ve vztahu k eucharistii skutečně vše. O pokrmu platí, že se stává tím, kdo ho přijímá (tělo z něj získává živiny). O eucharistii ale platí, že se člověk stává tím, co přijímá. Přijímání eucharistie tedy musí nutně proměňovat můj život.
Je vůbec možné přijímat eucharistii, aniž mě jakýmkoli způsobem promění? Ano, přijmu reálně přítomného Krista, ale přijal jsem svátost (ve smyslu, otevřel jsem se milosti, která se mnou něco dělá)? Je pro mě přijímání eucharistie školou života - mění se cíl a způsob prožívání mého života, nebo je jen tradičním úkonem, je jen přistoupením v řadě lidí… ?
Osmé zastavení: Eucharistie a děti
Neplačte nade mnou, ale nad sebou a nad svými dětmi. Ano, to, co bychom měli skutečně dělat ve vztahu k eucharistii, je v jistém slova smyslu pláč nad našimi dětmi. Upřímně říkám, že to je jeden z nejčastějších a nejbolestivějších „pláčů“, v který propukám. Jak vlastně vedeme děti k eucharistii?
Když se podíváme do kostelů, budeme moci vidět dosti smutný obrázek. Ve všední den jsou v kostelech většinově jen lidé starších generací. S rodinou, či s dětmi se v kostele setkáme jen sporadicky. Já se ptám proč? Dítě se vychovává v první řadě příkladem. Co mu vlastně předávám? Jakému životu ho to vlastně učím? Na čem stavím jeho výchovu, na čem stavím jeho víru, když k tomu nepotřebuji eucharistii a eucharistické slavení? Bohužel jsem mohl několikrát výslovně slyšet od rodičů, že je nemoudré vodit děti do kostela i ve všední den - vždyť jim to zprotivím. Kolikrát jsem mohl slyšet, že to prostě dnes nejde - večer už je moc pozdě, v osm ráno je zase moc brzy.
Když se podívám do minulosti. Děti, které chodily v adventní době na rorátní mše, ty byly ještě před školou, třeba v půl sedmé, či v sedm hodin… Děti, které chodily na májové pobožnosti… A dnes se s dětmi setkáme v kostele jen v neděli. Ano, já se pak nedivím, že v pubertě od víry postupně odpadají. A rodičům to nevymluvím a nevymluvím. A pak jen budeme naslouchat pláči nad tím, jak skvěle své děti vychovávali ve víře a že nechápou, proč si tu víru neuchovali - plačte raději nad sebou a nad svými dětmi. A já bych řekl, že už nyní, ne až potom.
V tomto týdnu slavíme jeden ze zasvěcených svátků církve (v naší vlasti svátek doporučený). Kolik dětí (rodin) bude ten den v kostele? Kolik dětí místo toho bude na kroužku, na kterém by mohlo chybět, kolik dětí v ten čas bude sedět u televize či u počítače a tam zabíjet čas!!! Páčeme nad tím, že naše děti sedí u počítačů a televize a nevíme si rady, jak je odtamtud dostat. Ptáme se, co máme dělat? Já bych v první řadě řekl, že je dobré si uvědomit, kdo tam ty děti posadil. Já bych kladl otázku, proč celé roky nebylo možné jít do kostela a nenechat dítě u toho počítače sedět? Vezměme třeba prázdniny, kdy je dítě doma a přesto jej do kostela nevezmeme, protože tam ani sami nepůjdeme…
Ptám se, kdo naučí děti úctě k eucharistii? Kdo je naučí slavit mši svatou? Kdo je naučí tomu, že eucharistie je skutečně zdrojem a vrcholem veškerého života? Kdo je naučí tomu, že bez eucharistie (bez eucharistického vnímání) mohou těžko vstupovat do stavu - kněžského či manželského? To nejlepší, co můžeme pro své děti kdy udělat, je to, že jim předáme eucharistii! My se jim snažíme předat vzdělání, snažíme se jim předat různé schopnosti (nahlásíme je do všemožných kroužků), snažíme se je zajistit materiálně… Nechci tyto věci shazovat, i ony patří k životu. Ale budu neustále opakovat, že to nejdůležitější, to nejpotřebnější jim nedáváme. Že je neučíme eucharistickému životu. Pak se ale nemůžeme divit tomu, jaká mládež je. Pak se nemůžeme divit tomu, že nastupující generace nemá v sobě rozměr schopnosti se obětovat, že není zvyklá dávat se druhému…
Deváté zastavení: adorování eucharistie
Při třetím pádu se můžeme věnovat otázce adorování eucharistie. Když se znovu podíváme do dějin, budeme moci vidět, že generace křesťanů, našich předků, chovaly k eucharistické adoraci ohromnou úctu. Nemusíme připomínat jen eucharistické průvody a slavnosti Těla a Krve Páně. Můžeme uvažovat také o tom, že byla běžná tak zvaná nedělní požehnání. Lidé přicházeli v neděli večer podruhé!!! do kostela, aby se účastnili adorace a aby přijali svátostné požehnání. Neděli co neděli… A nyní můžeme uvažovat o praxi dnešní doby. Můžeme si položit otázku, kdy jsem se já naposledy účastnil eucharistické adorace. Když se podíváme do kostelů, můžeme vidět, že výstavu Nejsvětější svátosti oltářní se častokrát účastní jen jedinci. Vlastně tím vyjadřujeme, že adorace nemá pro náš život význam, že je pro náš život nesrozumitelná.
Proč je adorace tak důležitá? Stejně jako ve mši svaté se i v adoraci učím eucharistickému životu. Zatímco při mši svaté ale hledím na Ježíše jako na příklad, v adoraci zaměřuji pohled mnohem více na sebe. Možná nás toto tvrzení nyní může zaskočit, vždyť v adoraci přeci také hledím na Krista, adoruji Krista (klaním se mu). Já ale v tuto chvíli nechci rozvíjet tento rozměr adorace, ale chci se zaměřit na význam eucharistie pro nás. Adorace, se svým časem klidu a možnosti úvah, nás může vést k tomu, abychom eucharistii konfrontovali se svým životem. Je mé jednání shodné s principem eucharistie?
Uvedu velmi zřetelný příklad. Dva manželé se nemohou na něčem shodnout. V jejich domácnosti to vypadá dosti divoce. V tu chvíli může hrát adorace velmi důležitou úlohu. Může být půl hodinou, kdy si promítám tyto situace a kdy přemýšlím, do jaké míry je mé jednání eucharistické. Do jaké míry se v mých slovech, v mém jednání, zrcadlí eucharistický princip - odevzdání se druhému. Věřím, že mnoho manželských krizí by se vyřešilo zcela jinak, kdyby tito manželé přicházeli, třeba v době nějakého sporu a hádky, spolu do kostela, adorovali Krista a každý zvlášť a společně hleděli na eucharistii a uvažovali o tom, do jaké míry je jejich jednání v danou chvíli, v daném sporu, eucharistické. Nevěřím tomu, že po takové adoraci by ti dva ještě mohli urážet druhého, zatvrzele tlačit jen to své.
Základem ale je osvojovat si eucharistické smýšlení. To se nestane při jedné adoraci. Celé manželství musí být vystavěno, již od počátku, na eucharistii a na takové adoraci. Znovu se proto vracím k předchozímu zastavení a ke zdůrazňování toho, že děti tohle nikdo jiný nenaučí než rodiče. Přivádět děti na adoraci a učit je adorovat je ten nejlepší vklad do budoucnosti svých dětí!
Desáté zastavení: eucharistie a důstojnost
Desáté zastavení křížové cesty nás může vést k úvahám o důstojnosti eucharistického člověka. Víme, že si člověk na sobě v jistém slova smyslu zakládá. V dnešní době (ale i v dobách minulých) se považuje za velmi důležité mít tak zvaný „public relations“ (PR), totiž mít dobré vztahy se společností. Mít dobrou reklamu, mít dobrou pověst. Mnozí lidé, či společnosti velmi pracují na tomto „PR“, dělají různé reklamy, které mají tuto pověst zlepšit. Nechci v tuto chvíli říkat, že je to nutně špatné, protože přeci jen je určité právo člověka na dobrou pověst. Obchody se bez dobré pověsti těžko uzavírají, podnikatel může těžko podnikat, když o něm nekolují dobré zvěsti, když nemá dobrou reklamu…
Přesto bych se ale zamýšlel nad tím, co nám o této důstojnosti říká eucharistie a křížová cesta. Zbavení šatů je od pradávna vnímáno jako ztráta důstojnosti. Víme, že když se chce vyjádřit nadřazenost jednoho nad druhým, nechá se člověk vysvléknout do naha (nacistické, americké, komunistické lágry…). Ježíš je zbaven šatů. Častokrát je vyobrazován s bederní rouškou, ale je vůbec otázkou (nebo skoro ani není), zda ji měl. Ježíš je zcela vystaven na odiv. Je vyjádřeno to, že ztratil veškerou důstojnost. I toto tajemství je v eucharistii vyjádřeno. Eucharistie není jen vyjádřením Ježíšovy smrti, ale je také vyjádřením toho, že Ježíš „ztratil“ svou důstojnost. Je vyjádřením toho, že se stal směšným každému člověku. Je vyjádřením toho, že jeho „PR“ nebylo vůbec dobré, ba naopak zcela tristní.
Můžeme přemýšlet o tom, jak si na svém „PR“ častokrát zakládáme. Co jsme pro něj schopni udělat, schopni obětovat. Jak třeba i ve své zbožnosti jsme stále zaměřeni na to, co si o mě druzí pomyslí. Sám si častokrát kladu otázku, proč mám takový strach udělat na veřejnosti kříž (když se třeba cestou modlím růženec, nebo ve vlaku breviář). A to mám na sobě třeba i kolárek. Kladu si otázku, proč když se třeba modlím v kostele v pozici prostrace, proč mám nutkání, když někdo přijde rychle si kleknout, aby si dotyčný něco nepomyslel… Stále jsme v určitém zajetí toho, co si pomyslí druzí. Stále jsme těmi, kteří se chtějí druhým zalíbit, kteří nechtějí poutat pozornost. Mohli bychom jmenovat tisíce a tisíce situací, kdy odmítáme „být zbaveni šatů“, být vysmíváni, kdy odmítáme přijmout, že i tento rozměr k eucharistii patří. Odmítáme o Ježíši mluvit s druhými, protože máme strach, co si o nás pomyslí, máme strach z reakce. Eucharistie nás ale učí tomu, že i toto ke křesťanskému životu patří. Naše důstojnost totiž není závislá na našem „PR“, ale je závislá právě na eucharistii - jak jsme již řekli, eucharistie nás proměňuje v tom, co přijímáme.
Jedenácté zastavení: odpuštění
Ježíš, který je přibíjen na kříž, prosí za ty, kteří ho křižují. Otče, odpusť jim. A hleďme, Ježíš jim dokonce nejen odpouští, ale on je i omlouvá - neboť nevědí, co činí. V momentě, kdy mu vrážejí hřeby do rukou, kdy ho odsuzují k tak odporné a hrozné smrti, kdy se mu vysmívají, se on sám stává jejich obhájcem, tím, kdo před Božím soudem stojí na jejich straně a snaží se předkládat polehčující okolnosti - nevědí, co činí. Ježíš nedal eucharistii jen svým učedníkům (i ti ho zradili, zapřeli, rozutekli se), ale dal ji všem. Je to krev, která se prolévá za všechny, na odpouštění hříchu. Eucharistie není vyhrazena jen některým, nebo není některým uzavřena. Eucharistie zahrnuje všechny. A do tohoto „všechny“ se skutečně zahrnují i různí lumpové, rouhači, posmívači… A to ne jen s přimhouřenýma očima, ale jako ti, kteří jsou obhajováni.
Eucharistie nás učí tomu, že naší lásky není zbaven nikdo. Naše láska musí zahrnovat všechny. Naše dávání se druhým musí zahrnovat všechny - i ty, kteří by si to podle naší spravedlnosti nezasloužili, i ty, kteří si toho neváží… A to ne jen na bázi toho, že já to tedy strpím, ale na bázi toho, že se stávám jejich obhájcem. Svatý Ignác z Loyoly předkládal jedno základní pravidlo - všechno si vykládej v tom lepším světle. Jinými slovy, vždy buď obhájcem daného člověka. Odpuštění patří bytostně ke křesťanskému životu, k životu Kristových učedníků. A chci zdůraznit, že odpuštění ne jen na bázi, tak já ti tedy odpouštím, ale odpouštění, ve kterém se stáváme obhájci těch, kteří nám ubližují. Eucharistie z nás nečiní slepce (já nevidím, že mi ubližuješ), ale činí z nás lidi plné skutečné lásky, která není obchodem, který není vychováváním druhých, ale která je prostě láskou.
Proměňovací slova neznějí: která se prolévá za vás a za všechny, vyjma toho a toho, nebo … prolévá se jen tehdy, když… Eucharistie představuje odpuštění a lásku až do krajnosti. Lásku, která nezná hranice, respektive zná jednu hranici, a to hranici, kdy se druhý stává mým protivníkem. Eucharistie nás vždy staví na stranu druhého!
Dvanácté zastavení: žízním
Evangelista Jan nám zaznamenává pozoruhodnou věc, totiž Ježíšovu žízeň. „Ježíš věděl, že vše je již dokonáno; a proto, aby se až do konce naplnilo Písmo, řekl: "Žízním." Stála tam nádoba plná octa; namočili tedy houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústům. Když Ježíš okusil octa, řekl: "Dokonáno jest." A nakloniv hlavu, skonal“ (Jan 19,28-30). Při své smrti Ježíš odhaluje tajemství své lásky vůči člověku - tak moc tě miluji, tak moc po tobě žízním, že jsem to dotáhl až sem. A my ještě můžeme pokračovat a uvažovat o tom v tajemství eucharistie. Svaté přijímání je Ježíšovým výkřikem „žízním“. Je vrcholným projevem Ježíšovy lásky k nám.
Evangelista se ale také věnuje odpovědi člověka. Stála tam nádoba plná octa. Nádoba kyselého nápoje, který sloužil k očišťování rukou a nástrojů po vykonání rozsudku. Můžeme si představit, jak v této nádobě s octem se mísí chuchvalce prachu s krví. Je to to nejhorší, co člověk může dát. To je odpověď, jakou člověk dává na Ježíšovo úplné zjevení lásky. Eucharistie není jen prostorem, ve kterém dává Ježíš něco nám. Láska není monologem, ale je dialogem. Musí být vždy dialogem. V eucharistii nám Ježíš v dnešní době velmi konkrétně vyjevuje tuto lásku. Opakuje ona slova, žízním. Otázkou je, zda dostává od nás alespoň ten ocet, nebo zda ho necháváme bez povšimnutí.
Slavení eucharistie a svaté přijímání, to není jen okamžik, kdy Ježíš projevuje lásku nám. To má být také okamžik, kdy projevujeme lásku my jemu, kdy s ním vedeme milostný rozhovor. Modlitba po svatém přijímání nemůže být postavena jen na tom, že znovu prosím Ježíše, aby mi pro své utrpení odpustil, aby mě očistil, aby… Ježíš volá, já ale žízním, já chci být také milovaný tebou. Já po svatém přijímání chci také slyšet slova o tvé lásce ke mně. Chci slyšet, jak mi říkáš, miluji tě. Nesmírně po tobě toužím. Jsem celý nesvůj, když nemohu být s tebou. Chce slyšet slova zamilovaného, chce slyšet poezii z našich úst!!!
Eucharistie je skutečně také místem par excellence našeho projevování lásky Ježíši. Ano, s Ježíšem se můžeme setkávat jen v modlitbě. Ano, můžeme mu v modlitbě říkat, jak ho máme rádi. Ale je to podobné, jako manželství přes skype. Takový vztah je neplodný, láska se stává jen slovy. Eucharistie činí naší lásku plodnou. Eucharistie je intimním spojením člověka s Bohem. Je to vrchol tohoto vztahu. Tiším tuto žízeň? Toužím po tom být co nejčastěji s Ježíšem na tomto „rande“, nebo ještě lépe řečeno, v tomto intimním vztahu? Nebo mu zahýbám s kdečím?
Třinácté zastavení: co jsem měl udělat víc?
Pieta je výjevem, který je velmi výmluvný a aktuální i v dnešní době. Po celé křížové cestě následuje pohled Marie, která drží v rukou mrtvé Ježíšovo tělo, a jistá otázka, co ještě více měl pro tebe udělat. Již církevní otcové nám opakovaně zdůrazňují, že při četbě Písma je možné aplikovat určitou rovnici - co se říká o Marii, to je možné říci o církvi, co se říká o církvi, to je možné říci o Marii. Pokud dnes uvažujeme o eucharistii, pak můžeme toto zastavení představit následujícím způsobem - církev drží v rukou eucharistického Krista a ptá se, co měl pro tebe, člověče, udělat ještě víc? Co víc ještě chceš?
Znovu se můžeme vracet k našemu přístupu k eucharistii. Můžeme se vracet do situací, kdy nám vadí délka mše svaté, do situací, kdy ve všední den zejí kostely prázdnotou, do situací, kdy odmítáme přijímat eucharistii jako náš životní styl, a znovu nechat zaznít otázku - a co víc vlastně chceš? Co víc pro tebe měl Kristus udělat, že jsi stále netečný, že stále dostatečně nezareaguješ?
V dějinách se vyvinul zvyk pozdvihování. Po proměňování kněz pozdvihuje eucharistii, aby ji ukázal shromážděnému společenství. Právě tuto situaci můžeme vnímat jakou určitou pietu - kněz (církev) drží v ruce eucharistii a ptá se nás - a co chceš víc? V prázdných kostelech našich diecézí a farností denně zní toto volání - co chceš víc? Za čím vším se honíš, abys našel štěstí? Tvoje štěstí je tady! Kde všude hledáš utišení žízně po lásce. Ono utištění je tady!
Čtrnácté zastavení: pozornost
K čemu by bylo, kdyby Ježíš zemřel na kříži, ale nevstal by z mrtvých? Bylo by bez vzkříšení vlastně vykoupení? Nebyla by Ježíšova smrt vlastně zbytečnou? K tomu nejdůležitějšímu dochází v hrobě, v tichosti, v okamžiku, kdy Ježíš nic nedělá!!! Jak jsme v dnešní době závislí na tom něco dělat. Kolikrát mohu od starých lidí slyšet, že už jsou k ničemu, že je zbytečné, aby zde na světě ještě byli… Eucharistie má svou největší hodnotu v tom, že od nás vyžaduje, abychom se nechali uložit do hrobu. Naše spása nespočívá v tom, co uděláme. Nikdo z nás nespasí tento svět, nespasí své okolí. To, co se od nás vyžaduje, je, abychom odumřeli sami sobě, abychom byli uloženi do hrobu.
Život skutečně hodnotíme podle toho, co nám daná situace dává. Mše svatá má smysl jen tehdy, když nám něco dává. Pozorný jsem tehdy, když mám z toho nějaký dobrý pocit. Přijměme také to, že k eucharistii patří hrob. A že právě v tomto hrobě se mohou stát nejpodivuhodnější věci. Modlitba člověka proměňuje nejvíce ne tehdy, když je v nějakém entusiasmu, ale tehdy, kdy je věrný modlitbě i v době neútěchy, těžkostí… Eucharistie proměňuje člověka nejvíce ne tehdy, kdy může mít prostor k „mystickým“ zážitkům, ale tehdy, kdy ho slavení této eucharistie něco stojí. Kdy pro eucharistii musí něco obětovat, kdy je při eucharistii „rušen“ svými dětmi…
Ježíš nebyl vzkříšen při svém posledním výdechu, nebyl vzkříšen při své vlastní činnosti. Byl vzkříšen, když mrtvý ležel v hrobě. Eucharistie bere svou sílu právě z tohoto okamžiku - ležel mrtvý v hrobě a byl vzkříšen. Pokusme se objevovat i tento rozměr eucharistie v našem životě. I tento rozměr eucharistie patří do našeho života.