Dětská KC : 14

Úvod: Dítě: Jsem tady, na křížové cestě. Chodím od obrazu k obrazu, od jednoho zastavení k druhému. Všechno si důkladně prohlížím. Jedna věc mi ovšem přijde divná: Proč na žádném z těch obrazů není jediné dítě? Jsou tu sami dospělí! Jak důležití si připadají! Ten soudce Pilát, ti ozbrojení vojáci, ti pyšní farizeové a ty uplakané paní a ti zvědavci... Řekne mi někdo, kam se poděly děti? Že by tam opravdu žádné nebylo? To není možné! Musely tam být! Běhalo jich za Ježíšem spousty, až je museli jeho dospělí učedníci odhánět. A kolik dětí tam o pár dní dřív běželo před Ježíšem se zelenými ratolestmi v rukou a zpívalo „Hosana“? Tyhle děti určitě neutekly ani se neschovávaly za dospělé. Byly nejspíš docela blízko, ale nikdo si jich nevšímal a ony všechno viděly. A co že viděly? Pojďte a vydejte se s námi po stopách Ježíše i dětí, které byly s ním.

1. zastavení: Ježíš před soudem.

K.: Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste a děkujeme Ti,
L.: neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Jsem Jakub. Sloužím u římského soudce Piláta. Viděl jsem Ježíše u soudu. Strašně ho zbili, plivali na něj a dali mu na hlavu ošklivou trnovou korunu. Ježíš stál tiše, ale ti kolem něj jeden přes druhého křičeli, že se něčím provinil a má viset na kříži. Čím vlastně, to netuším. Soudce Pilát mi ale přikázal donést umývadlo s vodou. Rychle jsem pro ně utíkal, protože jsem si myslel, že tou vodou se umyje Ježíšova zakrvácená tvář, záda a ramena. Ale kdepak. Soudce si v té vodě jen umyl ruce a prohlásil, že není vinen on, ale ostatní. Takže i já? Protože když Ježíše odvedli, umýval jsem z dlažby kapky krve, které tu po něm zůstaly. Myl jsem, myl, voda byla stále červenější - jako by se po tom soudu styděla ona, a ne soudce a všichni ti křiklouni. Stydím se - a vy možná taky, že?

K.: Smiluj se nad námi, Ježíši, 
L.: smiluj se nad námi.

2. zastavení: Ježíš přijímá kříž.

K.: Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste a děkujeme Ti,
L.: neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Jsem Šimon - syn tesaře, který vyráběl támhleten kříž. Táta říkal, že ty trámy byty strašně těžké, jako žádné jiné dřevo na světě. A že ani on sám je málem neuzvedl. Já si myslel, že ten kříž ponesou ti kolohnáti vojáci. Jenže oni jej zvedli, zaúpěli a položili ho na rameno Ježíšovi, který se pod tou tíhou zapotácel... Pak si ale Ježíš přitiskl trám kříže k tváři jako něco drahocenného a vratkým krokem se vydal na cestu... Šel jsem s tátou hned za ním i za vojáky. Párkrát jsem se snažil Ježíše podepřít, ale vojáci mě pokaždé odehnali kopanci... Proč vlastně? Takhle to přece nejde! Jak mohli být tak krutí k někomu tak milému a dobrému, jako je Ježíš! Šel jsem za ním - nevěděl jsem si rady a plakal jsem.

K.: Smiluj se nad námi, Ježíši, 
L.: smiluj se nad námi.

3. zastavení: Ježíš padá.

K.: Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste a děkujeme Ti,
L.: neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Jsem Talita. Jsem ještě malá holčička. Zametám ulice. Vůbec jsem neměla tušení, co se dnes děje a koho to vedou po kamenité dlažbě. Ale pak jsem uviděla, že je to Ježíš, ten, který mě kdysi uzdravil. Sotva jsem ho poznala - byl tak strašně zraněný a utýraný. Chtěla jsem přiskočit a obejmout ho, ale on klopýtl o kámen a upadl pod tím strašným křížem. Voják mě odstrčil, něco na Ježíše zařval a cloumal jím. Ježíš se podepřel o ruce, vstal a objal kříž, jako kdyby to byl někdo živý... A pak už jsem ho neviděla, protože zvědaví dospělí lidé do mě začali šťouchat a odstrkovat mě. Když jsem si pak na kamenech všimla kapek Ježíšovy krve, stáhla jsem šátek z hlavy a utřela jsem je, aby je nikdo nepošlapal. Byly pro mě vzácnější než rubíny...

K.: Smiluj se nad námi, Ježíši, 
L.: smiluj se nad námi.

4. zastavení: Ježíš se potkává se svou maminkou. 

K.: Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste a děkujeme Ti,
L.: neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Jsem Sára - malá neteř Ježíšovy milované maminky Marie. Strašně ráda jsem s ní chodila pro vodu, pro chléb a do chrámu. Tak krásně vyprávěla a usmívala se, jako by v sobě měla nebe. Jakmile jsem ji dnes uviděla, hned jsem se za ní rozběhla, ale ona si mě nevšimla... Někoho v tom davu vyhlížela. A také ho uviděla... To šel okolo mezi vojáky Ježíš - a byl tak ubohý a zraněný, že jsem ze sebe nebyla schopná vydat ani hlásku. Myslím, že ani Maria. Ježíš se na chviličku zastavil a podíval se, jako by maminku prosil o odpuštění za všechno, co se tu děje... Vůbec nic jsem nechápala! Podívala jsem se na Marii - jako by se to nebe v ní schovalo za mraky... Zabořila jsem jí tvář do sukně a skryla své slzy, snažila jsem se odprosit za to všechno a za všechny...

K.: Smiluj se nad námi, Ježíši, 
L.: smiluj se nad námi.

5. zastavení: Šimon pomáhá Ježíšovi.

K.: Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste a děkujeme Ti,
L.: neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Jsem David - syn Šimona z Kyrény. Vždycky když se táta vracel z práce, běžel jsem mu naproti. Něco mi totiž obvykle donesl: datle, fíky, rozinky… Jenže dnes jsem ho vtom davu nemohl najít. Když jsem ho konečně zahlédl, stál a díval se na Ježíše, který se prohýbal pod křížem až k zemi a sotva lapal po dechu. V tu chvíli se voják podíval na mého tátu - táta je velký a silný-a přikázal mu podepřít ramenem kříž, aby Ježíš neupadl. Táta sundal kříž z Ježíšových ramen a naložil si ho na své rameno, druhou paží objal Ježíše jako přítele, a takhle šli spolu dál. Vtom jsem přiskočil i já, podepřel jsem Ježíše z druhé strany a šli jsme najednou ve třech, jako bychom spolu s ním zachraňovali ty, co tu dnes všude okouněli a posmívali se mu. Doma mi pak táta dal beze slova jablko, ale bylo kyselé jako celá ta cesta.

K.: Smiluj se nad námi, Ježíši, 
L.: smiluj se nad námi.

6. zastavení: Veronika s šátkem v ruce.

K.: Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste a děkujeme Ti,
L.: neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Jsem Debora. Moje starší sestřička měla krásny bílý šátek, který jsem jí moc záviděla. Moc jí slušel. Táta jí ten šátek koupil někde daleko za mořem, byl pro ni vzácný, nevyměnila by ho a neumazala by si ho za nic na světě. Dnes jsme šly spolu do města a všichni se za ní otáčeli. V tu chvíli někoho zahlédla... Pustila mou ruku, odstrčila mohutného vojáka, stáhla si šátek z hlavy a zabořila do něj něčí tvář. Zblízka jsem viděla jenom to, že měl strašně zakrvácené šaty. Sestra se velmi něžně dotkla jeho tváře, a když ji voják i s šátkem v ruce odstrčil, uviděla jsem na té látce JEŽÍŠOVU TVÁŘ! Opravdu! Šátek jsme pak u nás doma uchovávali jako svátý obraz. Mé sestře podle něj začali říkat „Pravý obraz“ - tak se totiž vykládá jméno Veronika.

K.: Smiluj se nad námi, Ježíši, 
L.: smiluj se nad námi.

7. zastavení: Ježíš na kolenou.

K.: Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste a děkujeme Ti,
L.: neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Jsem Barnabáš - uličník, žádný vzorný chlapec. Často se s kluky peru a mám pořád plno modřin a šrámů. Dnes jsem jich zase dost schytal a bolelo mě celé tělo, hlavně rozbitá kolena, jakmile jsem zpozoroval vojáky, snažil jsem se zmizet v davu, protože mě obvykle některý z nich přetáhne holí nebo rukavicí a to bolí. Nesnášel jsem je za to - stejně jako ty svatoušky farizeje s barevnými hadry na hlavě. Ale když jsem si všiml, jak za provaz vlečou Ježíše, stokrát víc zraněného než já, a když on upadl na krvácející kolena, srdce se mi rozbušilo a padl jsem vedle něj. Oba nás to hrozně zabolelo, ale podívali jsme se jeden druhému do očí a já jsem v tu chvíli věděl, že se už nikdy nebudu zbytečně prát.

K.: Smiluj se nad námi, Ježíši, 
L.: smiluj se nad námi.

8. zastavení: Ježíš a uplakané ženy.

K.: Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste a děkujeme Ti,
L.: neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Jsem Hanka. Moje teta Salome krásně zpívá - ale ještě krásněji a hlasitěji pláče... Když má někdo pohřeb, teta tam jde s dalšími paními hlasitě brečet. Říká se jim plačky: já ty jejich zvuky nesnáším, ale teta za to něco dostane, občas i nějaké peníze. Dnes jsme šly z pohřbu naší babičky, kde teta plakala ze všech nejhlasitěji, možná že i doopravdy, když vtom jsme uviděly, jak vedou Ježíše na smrt. Vypadal opravdu strašně zbědované. Moje teta a její přítelkyně se hlasitě rozplakaly, ale já nemohla. Nějak se mi sevřelo srdce. Ježíš jim řekl, aby nad ním neplakaly, vždyť s nimi právě mluví, ale ony plakaly dál, nejspíš ze zvyku. Doma už ne, jako by rychle zapomněly... Později, když už se udělala tma, jsem se schovala do kouta a strašně jsem se rozbrečela. Nad Ježíšem, nad sebou i nad celým světem.

K.: Smiluj se nad námi, Ježíši, 
L.: smiluj se nad námi.

9. zastavení: Ježíš znovu těžce vstává.

K.: Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste a děkujeme Ti,
L.: neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Jsem Zebedeus, rošťák a syn velkého lumpa. Běžel jsem dnes za těmi odsouzenci, protože jedním z nich byl můj táta Dismas. Věděl jsem, že ho zabijou, a už teď jsem se cítil jako sirotek. Tátu jsem měl rád, i když mi často nařezal, ale býval na mě i hodný a štědrý. Byl jsem celý usmrkaný a ubrečený a viděl jsem jenom jeho. Chtěl jsem mu nějak pomoct, ale když jsem se protlačil blíž, ten ježíš, který šel uprostřed, zavrávoral a upadl tak tvrdě, že můj táta z lítosti klekl vedle něho, já taky. Oba jsme mu pomáhali na nohy. On se podíval tátovi do očí a zašeptal „děkuju“. Řekl to ale tak, že jsem si byl najednou jistý tím, že táta už nebude lump a já nebudu druhé tak zlobit. Táta si tak přál jít do nebe... Později mu Ježíš slíbil, že se tam dostane dřív než jiní. Doufám, že se tam dostanu i já...

K.: Smiluj se nad námi, Ježíši, 
L.: smiluj se nad námi.

10. zastavení: Vojáci berou Ježíšovi šaty.

K.: Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste a děkujeme Ti,
L.: neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Jsem Ráchel - neteř Marie Magdalény. Všichni se za ni u nás styděli, protože ona se vůbec nestyděla. Často jsem se tedy červenala za ni. Jsem totiž plachá, ale hlavně mám svou hrdost. Jenomže pak se teta Magdaléna zamilovala do Ježíše a dočista se změnila - a k lepšímu. Šla jsem dnes za ní, protože plakala, div neomdlela, když viděla Ježíše v šatech prosáklých krví. Já jsem taky každou chvilku plakala. A když jsme se zastavily tam na kopci, krutí vojáci z Ježíše ty šaty strhli - ano, takhle všem na očích. Teta Magdaléna ke mně najednou přiskočila, zaclonila mi pohled na Ježíše a přitiskla si mou tvář do svých šatů, abych neviděla, jak strašně ho ponižují. Mnohem hůř než kdysi ji. Já se nikdy ponížit nenechám, jsem skromná, ale mám svou hrdost.

K.: Smiluj se nad námi, Ježíši, 
L.: smiluj se nad námi.

11. zastavení: Ježíše krutě přibíjejí.

K.: Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste a děkujeme Ti,
L.: neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Jsem Matouš, syn kováře, který vyrábí podkovy a hřebíky. Dnes mě táta vzal s sebou, abych mu pomohl nést nářadí a hřeby. Nevěděl jsem proč, ale potom jsem se to dověděl... Bylo to strašné! Netušil jsem, že někdo může takhle přibít člověka na kříž... Navíc toho nejlepšího člověka na světě! Nedalo mi to a vrhl jsem se pěstmi na vojáka, který si vzal ty hřeby a kladivo, ale odkopli mě. Nedíval jsem se, a přesto jsem nedokázal utéct. Ježíš by mohl utéct, kdyby chtěl, a přece zůstal. Jako by i mně říkal: „Jsem s tebou.“ A tak jsem si přísahal, že budu navždy patřit Ježíšovi a že nikdy nikomu nezpůsobím bolest. Proto se chci stát ošetřovatelem a obvazovat lidem rány.

K.: Smiluj se nad námi, Ježíši, 
L.: smiluj se nad námi.

12. zastavení: Ježíš odevzdává duši otci.

K.: Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste a děkujeme Ti,
L.: neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Jsem Ahim - malý nosič vody. Nosím vodu všude tam, kam mě žízniví volají. Dnes mě táta poslal na kopec, kde stály tři kříže. A na nich... Snažil jsem se nedívat, abych se nahlas nerozbrečel. Zvlášť Ježíš - na prostředním kříži - měl strašnou žízeň, protože pražilo slunce a hrozně ho trápily mouchy. Jenže voda byla jen pro zpocené vojáky. Nevěděl jsem si rady, jak mu podat hlt vody. Byl jsem moc malý. Když jsem zaslechl, jak Ježíš volá: „Žízním“, vytáhl jsem z kapsy všechny své mince a dal je vojákovi s prosbou, aby dal Ježíšovi napít. A on do mé vody dolil ocet a podal mu to v houbě... Ježíš se na mě na chvilku podíval. Podíval se na mě tak, že teď už napořád budu nosit vodu lidem zadarmo. Třeba i tu živou vodu, o které mluvil Ježíš.

K.: Smiluj se nad námi, Ježíši, 
L.: smiluj se nad námi.

13. zastaveni: Přátelé sundávají Ježíše z Kříže.

K.: Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste a děkujeme Ti,
L.: neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Jsem Abigail - pomocnice v obchodě s vonnými oleji. Znám mnoho druhů květin i vůní. Sama se jimi vždycky trochu navoním. Dnes k nám přišli dva pánové a krásná Marie Magdaléna, která u nás kupovávala drahé olejíčky. Nakoupili takové množství mastí, balzámů a olejů, že jsem jim to musela pomoci odnést. A to všechno jen pro toho jednoho. Pro Ježíše, kterého právě sundali z kříže. Byl tak strašně poraněný! Dostal stovky ran. Okamžitě jsme ho začali omývat a mazat mastmi. Bála jsem se těch ran dotýkat, aby ho to nebolelo, aby se ty strašné rány znovu neotevřely... Ale ne - ježíš vypadal tak klidně, tak pěkně, jako kdyby nebyl tady, ale tam, kde už nikoho nic nebolí. Přitiskla jsem na chvíli tvář k jeho dlani. I teď ještě cítím její krásnou vůni...

K.: Smiluj se nad námi, Ježíši, 
L.: smiluj se nad námi.

14. zastavení: ticho v hrobě, než se rozezní zvon života.

K.: Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste a děkujeme Ti,
L.: neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Jsem Rufus - syn strážného u hrobu. Můj táta držel noční hlídku u hrobu a máma mě za ním poslala s jídlem. Bojím se tmy, ale přesto jsem šel. Všude kolem bylo strašné ticho. Nic takového jsem předtím nezažil, nebylo slyšet ani hlesu, nepohnul se jediný lístek na stromu ani živáček. Jako by celý svět čekal na něco neslýchaného... Dal jsem tátovi jídlo, dotkl se velikého kamene uzavírajícího hrobku, vyrazil zpátky domu a těšil se do postele. A jak tak jdu, najednou něco jasně zablýsklo - jako několik slunci najednou... Všechno se rozezpívalo a rozehrálo, až jsem si myslel, že se sám dám do tance... Vrátil jsem se za tátou, ale ten už tam nebyl: na odvaleném kameni seděl jen úžasně zářící anděl, který říkal: „ježíš žije.“ A já teď o tom všude vyprávím a zpívám...

K.: Smiluj se nad námi, Ježíši, 
L.: smiluj se nad námi.

Závěrečná modlitba: Dítě: Pane Ježíši, nevím, ke kterému z těch dětí mám nejblíž, které je mi podobné - nebo já jemu... Snad tomu poslednímu? I já chci jít a vyprávět druhým, jak moc nás miluješ, jak moc tě to tehdy bolelo a jak tě stále bolí, když někde dospělí i děti někomu ubližují a někoho zraňují. Poznám i já tebe v někom takovém? Podle čeho? Co poté udělám? Co mi napovíš ty a co mi napoví mé srdce? Mé srdce zasažené tím, jak trpíš, teď zpívá: „Ukřižovaný Ježíši, smiluj se nade mnou, smiluj se nad námi.“