Autor: P. Peter Soukal | Dioecesis Reginae Gradecensis
Zdroj: © Dvouměsíčník „Immaculata - Neposkvrněná“ | č. 4/2020, s. 8-9
Datum napsání:
24.04.2020
Radost ze smíření
Zpověď. Pohroma, či požehnání? Neznám moc lidí, kteří by chodili rádi k zubaři. Nebývá to nic příjemného, většinou to bolí a obvykle to něco stojí. Podobně neznám mnoho lidí, kteří by chodili rádi ke zpovědi. Jistě i zpověď může být nepříjemná, může rozjitřit staré rány a stojí nás nemálo odvahy… A přesto se vyplatí jak pravidelná návštěva zubaře, tak zpovědnice. Nicméně to druhé si, věřím, jednoho dne můžete třeba i zamilovat!
Chodíte tam rádi?
„Samozřejmě, že ne!“ Tak by, alespoň předpokládám, odpověděla většina respondentů. Vždyť zpovídat se znamená vyznávat své prohry, slabosti, hříchy… A kydat vlastní hnůj, to nemůže být nic příjemného. Proto lidsky rozumím všem, kteří zpověď odkládají, nesou si životem ze zpovědnicových klekátek různá zranění a fialovou štolu raději míjejí obloukem. Nicméně nemusí to tak být napořád…
Co je hřích?
Předpokladem správného porozumění svátosti smíření je správné pochopení toho, co je hřích. K hříchu lidé v různých dobách přistupovali různě. Například ze starověkého Egypta se nám dochovaly knihy mrtvých. Ty praví, že na podsvětním soudu obstojí pouze ten, kdo bohy obelže, své hříchy zamlčí a bude ze sebe dělat spravedlivého [1]. V Mezopotámii se na hřích zase nahlíželo jako na něco odporného, co odpuzuje bohy. Bohové se od člověka zabředlého do hříchu odvracejí, a tak ho nechávají napospas démonům [2]. Bible se na hřích ale dívá zcela jinak. Hřích je přestoupením Božího řádu (Zákona). Protože Boží řád je stejně jako celé stvoření dobrý a krásný, je hřích opakem všeho, co je dobré a krásné. Hospodina není možné oklamat, neboť je Bohem, který vidí do srdce člověka a nesoudí podle zdání očí [3]. Hříchy se před Bohem vyznávají ne proto, že by je snad neznal, ale proto, aby se člověk sám usvědčil [4] a Bůh aby se nad ním smiloval, hříchy od něho vzdálil [5], a tak jej učinil spravedlivým.
Na přípravě záleží
Slavení svátosti smíření obvykle zahrnuje: zpytování svědomí, lítost, předsevzetí, vyznání hříchů, rozhřešení a pokání. Všechny tyto části mají při slavení smíření svou důležitost, ale ne stejně velkou. My se bohužel často soustředíme zejména na to, abychom nezapomněli vyznat žádný hřích. Věnujeme pozornost tomu, co ve zpovědi říkáme my, ale už jen na půl ucha vnímáme, co nám na to říká Bůh… Co se týká vyznání hříchů, církev nás přece učí, že je třeba vyznat všechny těžké hříchy, ale zpověď všedních hříchů sama o sobě nutná není, přestože se „důtklivě doporučuje“ [6] Tím se neříká, že ve věcech, které nejsou závažné, můžeme „mlžit“, ale jsme vedeni k tomu, abychom pochopili, že jít ke zpovědi nutně neznamená vypisovat nekonečný seznam našich všedních provinění.
Vyznání hříchů a vyznání lásky
Těžiště svátosti smíření tedy nespočívá v našem vyznání, ale spíše obráceně v tom, co nám vyznává Bůh. Každá svátost smíření je totiž vyznáním odpouštějící lásky, se kterou se k nám Bůh sklání. Tomu, kdo vyznal své hříchy, se znovu připomíná, co všechno byl ochoten udělat Bůh, Otec veškerého milosrdenství, když „smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého Svatého Ducha…“ Svátost smíření se tak především stává pokračováním Božího díla spásy a nám jsou skrze službu církve odpuštěny hříchy a odcházíme naplněni pokojem. Je pravda, že zpověď se bez vyznání hříchů neobejde, neboť by chyběla materie této svátosti. Nějaký hřích je tedy třeba vyznat vždy. Přesto ale zůstává pravdou, že nejvíce naší pozornosti by mělo ve zpovědi přitáhnout právě to, co koná Bůh.
Boží soud
Tridentský koncil v 16. století mluvil o zpovědi jako o soudním úkonu: „Kdo by prohlásil, že svátostné rozhřešení kněze není soudním úkonem, nýbrž pouze službou, […] ten nechť je vyobcován“ [7]. Ve zpovědi jsem totiž já sám zároveň viníkem, žalobcem i svědkem. A je nesmírně povzbudivé, že při každé svátosti smíření vynáší soudce tentýž ortel. Nikoliv: „Vinen!“ nebo „Smrt!“, ale právě naopak: „Zproštěn viny! Život!“
Radost ze ztracené ovce, radost ze ztraceného syna
Lehko se to píše, těžko se to dělá. Však to sami znáte. Nezbývá nám, než se prozpovídat až k prozření, že Bůh naše provinění nepočítá, nýbrž trpělivě čeká, až my vyznáme své viny, aby nám On mohl vyznat svou lásku. A prožijeme-li takové setkání s Bohem, zakusíme, jaká radost jej doprovází. Podobnými slovy své bratry povzbuzoval ve 3. století také Tertulián: „Proč vyhrožovat tomu, kdo se neobrací k pokání, kdyby po něm nenásledovalo odpuštění pro toho, kdo tento zákon ctí a řídí se jím? Snad by to mohla být nejistá věc - kdyby již v jiných případech neukázal šíři a štědrost své shovívavosti - ale není to Pán, kdo říká: kdokoli padne, znovu vstane, a kdo ode mě odešel, vrátí se ke mně? Zajisté je to on, kdo dává přednost milosrdenství před obětí. Vždyť nebesa a andělé, kteří v nich přebývají, se radují z kajícnosti člověka. Ó ty, který jsi hříšník, pozvedni svou duši a podívej se, kde se jásá a kde se raduje z tvého návratu k zákonu dobroty. Co nám chtějí říci a co znamenají podobenství evangelia? Žena ztratila drachmu, hledá ji, najde a zve své přítelkyně, aby se s ní radovaly. Není to snad příklad hříšníka, který se navrátil k Pánově milosti? Nějaká ovečka chudého pastýře se ztratí, a přesto celé stádo nebylo pro pastýře dražší než ta jediná ovečka. Je to skutečně jen ona, kterou odchází hledat, které dává přednost před všemi ostatními a nakonec, když ji najde, tak ji na svých ramenou donese zpět do ovčince. Vždyť byla zajisté velmi unavená z dlouhého bloudění. A ještě ztratím slovo o tom dobrém a mírném otci, který svého marnotratného syna znovu nazývá svým synáčkem. S jakou láskou ho přijímá poté, co se pro svou marnotratnost stal chudým, ale činil pokání! Otec obětuje mladé, vykrmené tele a veselím hostiny dává najevo svou radost“ [8].
[1] HELLER, Jan. Starověká náboženství. Neratovice: Verbum, 2010, s. 90.
[2] Tamtéž, s. 197.
[3] 1 Sam 16,7; Jer 17,10.
[4] Žl 51,5n.
[5] Žl 103,12.
[6] Katechismus katolické církve. Praha: Zvon, 1995, č. 1493.
[7] Dokumenty tridentského koncilu, 14. zasedání (25.11.1551), O svaté svátosti pokání, kán. 9. Ed. Hrdina, I. A. Praha: Krystal OP, 2015, s. 119.
[8] TERTULIÁN. O pokání, kap. 8.
Zpověď. Pohroma, či požehnání? Neznám moc lidí, kteří by chodili rádi k zubaři. Nebývá to nic příjemného, většinou to bolí a obvykle to něco stojí. Podobně neznám mnoho lidí, kteří by chodili rádi ke zpovědi. Jistě i zpověď může být nepříjemná, může rozjitřit staré rány a stojí nás nemálo odvahy… A přesto se vyplatí jak pravidelná návštěva zubaře, tak zpovědnice. Nicméně to druhé si, věřím, jednoho dne můžete třeba i zamilovat!
Chodíte tam rádi?
„Samozřejmě, že ne!“ Tak by, alespoň předpokládám, odpověděla většina respondentů. Vždyť zpovídat se znamená vyznávat své prohry, slabosti, hříchy… A kydat vlastní hnůj, to nemůže být nic příjemného. Proto lidsky rozumím všem, kteří zpověď odkládají, nesou si životem ze zpovědnicových klekátek různá zranění a fialovou štolu raději míjejí obloukem. Nicméně nemusí to tak být napořád…
Co je hřích?
Předpokladem správného porozumění svátosti smíření je správné pochopení toho, co je hřích. K hříchu lidé v různých dobách přistupovali různě. Například ze starověkého Egypta se nám dochovaly knihy mrtvých. Ty praví, že na podsvětním soudu obstojí pouze ten, kdo bohy obelže, své hříchy zamlčí a bude ze sebe dělat spravedlivého [1]. V Mezopotámii se na hřích zase nahlíželo jako na něco odporného, co odpuzuje bohy. Bohové se od člověka zabředlého do hříchu odvracejí, a tak ho nechávají napospas démonům [2]. Bible se na hřích ale dívá zcela jinak. Hřích je přestoupením Božího řádu (Zákona). Protože Boží řád je stejně jako celé stvoření dobrý a krásný, je hřích opakem všeho, co je dobré a krásné. Hospodina není možné oklamat, neboť je Bohem, který vidí do srdce člověka a nesoudí podle zdání očí [3]. Hříchy se před Bohem vyznávají ne proto, že by je snad neznal, ale proto, aby se člověk sám usvědčil [4] a Bůh aby se nad ním smiloval, hříchy od něho vzdálil [5], a tak jej učinil spravedlivým.
Na přípravě záleží
Slavení svátosti smíření obvykle zahrnuje: zpytování svědomí, lítost, předsevzetí, vyznání hříchů, rozhřešení a pokání. Všechny tyto části mají při slavení smíření svou důležitost, ale ne stejně velkou. My se bohužel často soustředíme zejména na to, abychom nezapomněli vyznat žádný hřích. Věnujeme pozornost tomu, co ve zpovědi říkáme my, ale už jen na půl ucha vnímáme, co nám na to říká Bůh… Co se týká vyznání hříchů, církev nás přece učí, že je třeba vyznat všechny těžké hříchy, ale zpověď všedních hříchů sama o sobě nutná není, přestože se „důtklivě doporučuje“ [6] Tím se neříká, že ve věcech, které nejsou závažné, můžeme „mlžit“, ale jsme vedeni k tomu, abychom pochopili, že jít ke zpovědi nutně neznamená vypisovat nekonečný seznam našich všedních provinění.
Vyznání hříchů a vyznání lásky
Těžiště svátosti smíření tedy nespočívá v našem vyznání, ale spíše obráceně v tom, co nám vyznává Bůh. Každá svátost smíření je totiž vyznáním odpouštějící lásky, se kterou se k nám Bůh sklání. Tomu, kdo vyznal své hříchy, se znovu připomíná, co všechno byl ochoten udělat Bůh, Otec veškerého milosrdenství, když „smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého Svatého Ducha…“ Svátost smíření se tak především stává pokračováním Božího díla spásy a nám jsou skrze službu církve odpuštěny hříchy a odcházíme naplněni pokojem. Je pravda, že zpověď se bez vyznání hříchů neobejde, neboť by chyběla materie této svátosti. Nějaký hřích je tedy třeba vyznat vždy. Přesto ale zůstává pravdou, že nejvíce naší pozornosti by mělo ve zpovědi přitáhnout právě to, co koná Bůh.
Boží soud
Tridentský koncil v 16. století mluvil o zpovědi jako o soudním úkonu: „Kdo by prohlásil, že svátostné rozhřešení kněze není soudním úkonem, nýbrž pouze službou, […] ten nechť je vyobcován“ [7]. Ve zpovědi jsem totiž já sám zároveň viníkem, žalobcem i svědkem. A je nesmírně povzbudivé, že při každé svátosti smíření vynáší soudce tentýž ortel. Nikoliv: „Vinen!“ nebo „Smrt!“, ale právě naopak: „Zproštěn viny! Život!“
Radost ze ztracené ovce, radost ze ztraceného syna
Lehko se to píše, těžko se to dělá. Však to sami znáte. Nezbývá nám, než se prozpovídat až k prozření, že Bůh naše provinění nepočítá, nýbrž trpělivě čeká, až my vyznáme své viny, aby nám On mohl vyznat svou lásku. A prožijeme-li takové setkání s Bohem, zakusíme, jaká radost jej doprovází. Podobnými slovy své bratry povzbuzoval ve 3. století také Tertulián: „Proč vyhrožovat tomu, kdo se neobrací k pokání, kdyby po něm nenásledovalo odpuštění pro toho, kdo tento zákon ctí a řídí se jím? Snad by to mohla být nejistá věc - kdyby již v jiných případech neukázal šíři a štědrost své shovívavosti - ale není to Pán, kdo říká: kdokoli padne, znovu vstane, a kdo ode mě odešel, vrátí se ke mně? Zajisté je to on, kdo dává přednost milosrdenství před obětí. Vždyť nebesa a andělé, kteří v nich přebývají, se radují z kajícnosti člověka. Ó ty, který jsi hříšník, pozvedni svou duši a podívej se, kde se jásá a kde se raduje z tvého návratu k zákonu dobroty. Co nám chtějí říci a co znamenají podobenství evangelia? Žena ztratila drachmu, hledá ji, najde a zve své přítelkyně, aby se s ní radovaly. Není to snad příklad hříšníka, který se navrátil k Pánově milosti? Nějaká ovečka chudého pastýře se ztratí, a přesto celé stádo nebylo pro pastýře dražší než ta jediná ovečka. Je to skutečně jen ona, kterou odchází hledat, které dává přednost před všemi ostatními a nakonec, když ji najde, tak ji na svých ramenou donese zpět do ovčince. Vždyť byla zajisté velmi unavená z dlouhého bloudění. A ještě ztratím slovo o tom dobrém a mírném otci, který svého marnotratného syna znovu nazývá svým synáčkem. S jakou láskou ho přijímá poté, co se pro svou marnotratnost stal chudým, ale činil pokání! Otec obětuje mladé, vykrmené tele a veselím hostiny dává najevo svou radost“ [8].
[1] HELLER, Jan. Starověká náboženství. Neratovice: Verbum, 2010, s. 90.
[2] Tamtéž, s. 197.
[3] 1 Sam 16,7; Jer 17,10.
[4] Žl 51,5n.
[5] Žl 103,12.
[6] Katechismus katolické církve. Praha: Zvon, 1995, č. 1493.
[7] Dokumenty tridentského koncilu, 14. zasedání (25.11.1551), O svaté svátosti pokání, kán. 9. Ed. Hrdina, I. A. Praha: Krystal OP, 2015, s. 119.
[8] TERTULIÁN. O pokání, kap. 8.
