Jako bychom šli k lékaři ▪ Jacek Kruczek

Jako bychom šli k lékaři

Od toho, jakým způsobem se na svátost smíření připravujeme, se odvíjí i náš duchovní růst a tím pádem i vztah k Pánu Ježíši. Nakolik totiž svému Spasiteli otevřeme srdce při svátosti smíření, natolik se nám Pán Ježíš může dát v eucharistii. Vždyť tyto dvě svátosti spolu úzce souvisejí.

Otevřenost především

Jak by se měla prožívat zpověď, tolik důležitá a navýsost intimní svátost? Opravdová láska především vyžaduje otevřenost a upřímnost. Ke  zpovědi jdu jako dítě za  maminkou, dítě, které chce přiznat svoji vinu. Nebo jako když jdu za lékařem, kterému musím a také chci vypovědět všechno, co mě trápí na těle, aby on byl schopen určit správnou diagnózu. Jednou z chyb, kterých se při zpovědi dopouštíme, je, že se soustředíme na formu, a ne na konkrétní hříchy. Ruku na srdce, nesnažíme se formulovat naše provinění tak, abychom před knězem nevypadali jako až zas takoví hříšníci? Nesnažíme se vlastní hříchy sami ospravedlňovat? Takový přístup by byl naprosto stejný, jako kdybychom šli k lékaři a příznaky naší nemoci zlehčovali, či zcela zatajili. Jak bychom pak mohli po lékaři chtít správné léčení? Pamatuj, že když jdeš ke zpovědi, mluvíš s Pánem Ježíšem. Jak krásné je přece říct: „Pane Ježíši, chci ti odevzdat tyto svoje hříchy…“ Dělá ti problém osoba kněze, co si o tobě pomyslí? Máš před ním ostych, tíží tě předsudky? Přestaň se bát! Všichni kněží mají tu milost, že se na člověka nedívají skrze jejich hříchy, vyznané ve zpovědi.

Jak vyznat hříchy?

Mě jako zpovědníka nejvíce trápí, když do zpovědnice přijde jednou za půl roku kajícník a přednese mi na papírku napsanou a stále dokola se opakující „básničku“ typu: jsem líný, jsem pyšný, nemodlím se, jsem nepozorný v kostele… To je to samé, jako bych lékaři řekl, že jsem nemocný a čekám na recept. Moji milí, vyznám-li se z lenosti, kdo z nás není někdy lenošný? Vyznám-li se z pýchy, kdo z nás není někdy pyšný? Kdo z nás se vydrží soustředit na celou mši svatou? Tedy chci-li se vyznat z lenosti, řeknu konkrétně, že se mi například nechtělo jít na procházku s manželkou. Nebo se mi nechtělo vstát v neděli dřív, abych včas usedl do zpovědnice. Jsem-li totiž takto konkrétní, upřímně otevřený Bohu, teprve tehdy se opravdově otevírají dveře mého srdce Ježíši, který na ně klepe a chce vstoupit dovnitř, zůstat tam a uzdravit mě.

Nejlépe bez taháků

Proto, připravuješ-li se na zpověď, projdi si každý den svého života, vybav si konkrétní okamžiky a situace, kdy jsi selhal. Osobně jsem odpůrce papírků, těch taháků, ze kterých kajícníci předčítají své hříchy. Co když jej po zpovědi ztratíte? S oblibou říkám, vyznávejte své hříchy z hlavy, protože je lépe třetinu hříchů zapomenout, než bezmyšlenkovitě číst hříchy na papír napsané. Nemějte strach, těžké hříchy nezapomenete! Pokud si nejste přece jenom jistí a máte strach z „okna“, sepište si na papír jen osnovu a pak každý ze zapsaných bodů „spatra“ a zcela spontánně rozviňte.

Ke komu ke zpovědi?

Kdosi se ptal na dobrého zpovědníka. Na otázku, jak si takového zpovědníka představuje, odpověděl, že by měl být z cizí farnosti a hluchý. Jak v Polsku, tak i v Česku jsem se potkal s věřícími, kterým zpovědník svým chováním ublížil. Možná měl jen špatný den, Bůh mu odpusť, ale důsledky někdy trvají roky. Prosím, pokud je to možné, choďte ke zpovědi pravidelně ke knězi, kterého znáte. Když kněze znáš a důvěřuješ mu, psychologická bariéra mezi vámi mizí. Copak se ti neotevírá lépe nitro před knězem, kterého znáš, kterému důvěřuješ? Pamatuj, že stejně tak i kněz, který zná tvůj duchovní vývoj, ti dokáže lépe pomoci.

Jak často se zpovídat?

Katechismus sice praví, že ke zpovědi bychom měli přistoupit alespoň jednou za rok, ale sami cítíme, že je to asi málo. Ke zpovědi bychom měli chodit každý měsíc a nejlépe pak na první pátek anebo první sobotu v měsíci. Živá farnost je ta, ve které se věřící pravidelně zpovídají. Tam, kde to neplatí, bývá problém. Vezměme bohaté země našeho kontinentu, kde už se lidé zpovídají jen málo. Jejich duchovní život je na dně. Několik mých spolužáků slouží ve farnostech západní Evropy a svým svědectvím potvrzují ubohost křesťanství bez zpovědi. Stane-li se, že upadneš do těžkého hříchu, vyhledej co nejdříve jakéhokoliv kněze a odevzdej skrze něho všechnu tu špínu Ježíši, abys byl čistý.

Svátost uzdravující

Moje závěrečná myšlenka se týká rodin a manželů. Za mých „pouhých“ dvacet jedna let kněžství mohu svědčit o tom, že manželé, kteří byli zcela na dně, ale kteří se pravidelně zpovídali, vždy se ode dna odrazili a manželství bylo zachráněno. Na druhou stranu byla i řada snoubenců, kterým jsem důležitost pravidelné zpovědi marně kladl na srdce. Oni mě neposlouchali a dopadlo to smutně. Moji milí, zpověď je svátostí uzdravující. Tolik se snažíme dodržovat pravidla proti onemocnění Covid-19, a na nemoc duše zapomínáme. Mějte svého zpovědníka, buďte otevření Kristu a Boží milosti doplní naše nedostatky. K lékaři většinou chodíme neradi, ale přesto tam chodíme, protože nám to prospěje ke zdraví těla. Tak pravidelně navštěvujme i lékaře duše. A choďme tam naopak rádi, protože nejde o nic menšího než o život věčný. Ten přece potřebujeme ze všeho nejvíc!