Autor: P. František Hylmar, SJ
Zdroj: © Dvouměsíčník „Immaculata - Neposkvrněná“ | č. 4/2020, s. 12-13
Datum napsání:
24.04.2020
Jak je možné opravdu prožít svátost smíření
Lidé bývají často smutní, že svátost smíření neprožívají srdcem. Proč tomu tak bývá? Jak na obou stranách zpovědní mřížky spolupracovat, abychom dokázali přijímat Boží dar odpuštění způsobem, který by se nás opravdu dotkl a vedl nás k pozitivním změnám v našem životě?
Svátost smíření a pocity
Lidé si někdy povzdechnou, že by svátost smíření a odpuštění hříchů rádi prožívali hlouběji než jen rozumem. Tato touha je oprávněná. Vždyť bytostný prožitek srdcem je hlubší a účinnější než rozumové vědomí. Znamená to ovšem prožívat pocitově. I když účinek svátosti smíření na našem prožitku nezávisí, svátost může k prožitku odpuštění vést. Přestože nejsou pocity ve svátosti smíření nutné, jsou ale možné a velmi užitečné. Je však zapotřebí se s nimi naučit pracovat.
Svatý Ignác vzpomíná na to, čeho si všiml, když se uzdravoval po těžkém zranění. Že když sní o jisté urozené dámě, následují pocity sice příjemné, ale jen prchavé a nakonec smutek. A že když si představuje, co udělá pro Krista podobně jako kdysi svátý František a svátý Dominik, zůstává v něm hlubší vnitřní radost. Ten rozdíl ho zaujal a stal se počátkem jeho obrácení a umění duchovně rozlišovat.
Později Ignác mluvil o vnitřních hnutích, která signalizují působení ducha Božího nebo ducha nepřátelského. Co jsou vnitřní hnutí? Dá se to říct dvojím způsobem: myšlenky doprovázené určitými pocity nebo pocity provázející určité myšlenky. Kdo chce tedy vnímat svá vnitřní hnutí, musí umět vnímat i své myšlenky a emoce. Kdo nevnímá a nerozlišuje správně svá vnitřní hnutí, chybí mu „vnitřní duchovní kompas" a musí se řídit pouhým rozumem nebo vnějšími pravidly. Z toho pak někdy plyne jakási strnulost myšlení a jednání, časté nepochopení reality, nespokojenost a sklon k hněvivosti.
Co může bránit prožitku odpuštění
Abychom dokázali hlouběji prožívat svátost smíření, musíme se učit vnímat a zpracovávat své pocity a myšlenky. Uvědomme si, že pocity nedoprovázejí teprve opravdové odpuštění, ale už předcházející krok: lítost, pokud je živá. Zde může ležet první zádrhel. Nevnímám-li pocitově lítost nad svou vinou, nemohu pocitově prožít ani odpuštění. A prožívat lítost, vinu znamená cítit bolest nad sebou, což není příjemné a my před tím utíkáme. Tím se ovšem zbavujeme radosti z odpuštění. Ignác radí, abychom prosili Boha o milost prožitku bolesti nad svými slabostmi spojeného s útěchou Božího milosrdenství. Pak se prožíváním viny a lítosti nebudeme zraňovat a v odpuštění se nás dotkne Bůh života. Díky němu dokážeme i sobě odpustit, a pocítíme úlevu.
Úloha zpovědníka
Mnoha lidem brání v prožívání uzdravující lítosti jedna záludnost. Nevšimnou si totiž, že se jim vědomí a pocit viny z konkrétního skutku nepozorovaně rozšiřuje v pocit jakési neurčité hanby. Vnucuje se jim myšlenka, že oni sami jsou špatí, a někdy dokonce nehodní odpuštění a toho, aby je Bůh přijal. Takový pocit je vnitřně ničí, ale oni si obvykle vůbec neuvědomí, že je to nepravda a klam nepřátelského ducha, který mohou odmítnout. Je pochopitelné, že takovéhoto pocitu hanby nás odpuštění konkrétního skutku nezbaví, a proto nám zpověď nepřináší pociťovanou úlevu. Máme ještě jinou možnost: konkrétní vinu si raději plně pocitově nepřiznat, i když ji slovy vyznáme. Ale ani tento vnitřní manévr k úlevě nevede.
V takové situaci může pomoci zpovědník, ten si však často v našem rychlém a zkratkovitém vyjádření ničeho hlubšího nevšimne, vyjádří se jen k vyznané věci a my odcházíme s pocitem neodpuštění. Zpovědník tuto duchovní záludnost buď nebere v úvahu, protože sleduje jen morální rovinu věci, nebo ji nezná, nebo si ji v tu chvíli neuvědomí. Nechybí-li mu ovšem vnímavost, také cítí, že něco není, jak by mohlo být.
Každý osobní rozhovor bývá velmi citlivý, tím spíš rozhovor se zpovědníkem. K lidskému nepochopení mezi zpovědníkem a tím, kdo se zpovídá, může dojít z mnoha důvodů. Příčina nepochopení pak může ležet na obou stranách zpovědní mřížky. Přiznejme si bez ztrácení víry, že penitenti neodcházejí od zpovědi vždycky s radostí z odpuštění, ale někdy rozčarovaní, nebo dokonce zranění. Zpovědníci zase i při nejlepší vůli bývají mnohdy bezradní a bezmocní, protože nevidí výsledky své námahy. Někteří lidé se proto na dlouho přestávají zpovídat a pro některé zpovědníky se zase zpovídání stává nepříjemnou povinností. Cítíme, že je to skrytá léčka, a proto pevně důvěřujeme, že i v naší nedokonalé komunikaci je Bůh přítomný a že skrze nás hříšníky dělá to, co tolik potřebujeme. 2e nám odpouští a přijímá nás. Nedalo by se však v této věci dělat něco víc? Pán Ježíš nás naléhavě zve, nejen abychom mu důvěřovali, ale také abychom se od něj učili. Bohužel, ne vždy to děláme. Zbytečně často pouze slepě důvěřujeme, protože se zapomínáme učit. Přitom je možné zároveň důvěřovat a vidět.
Revize vztahu k Bohu, lidem a sobě
Jsem přesvědčen, že je z obou stran dobré více brát v úvahu duchovní rozměr svátosti smíření a nezůstávat jen na morální rovině. Ve výpovědi těch, kdo se zpovídají, se překvapivě často neobjeví ani Bůh, ani oni sami. Nestačí hovořit jen o tom, co jsme udělali nebo neudělali druhým lidem. Proč si nevzít jako základ přípravy ke zpovědi kromě Desatera také pohled na svůj vztah k Bohu, ke druhým a k sobě? Povzbuzuje mne zkušenost, že když se na vztah penitenta k Bohu a k sobě ve zpovědi dotážu, nekončí to špatně. Naopak, prožitek a užitek zpovědi se na obou stranách prohloubí a obou stran se dotýká Bůh. Někteří penitenti se sice cítí překvapení nebo zaskočení, ale pak vyslovují krásné nebo bolestné, v každém případě však hluboké a reálné skutečnosti.
Setkání s Ježíšem jako lékařem duše
Svatý Ignác ještě radí, abychom si při zkoumání svého nitra všímali nejen hříchů, ale všeho dalšího, co narušuje náš vztah k Bohu, k lidem a k nám samým, i když to není vědomá a chtěná špatnost. Vyznáváme-li tyto neuspořádanosti jako kořeny hříchů, velmi nám to pomáhá zmáhat pokušení a vítězit nad sebou. Při sledování svých návyků a povahových sklonů zase narážíme na pocity. Ty sice nejsou hříšné samy o sobě, ale ve spojení s myšlenkami, slovy a skutky ke hříchu vést mohou.
Ve zpovědnici se nemusíme vyznávat jen jako u soudu, to znamená, že čím méně řekneme, tím lépe. Ježíš je zkušený a mocný lékař, kterému čím víc a čím jemnějšího řekneme, tím lépe a hlouběji nám pomůže. Takováto zpověď vstupuje i do roviny psychologické, ale dívá se na všechno z duchovního hlediska a všechno pozvedá výš k Bohu. V takové zpovědi se pohybujeme na půdě spirituality, ve které se neobejdeme bez znalostí a používání moudrých pravidel a zkušeností rozjímavé modlitby, modlitby examen, rozlišování vnitřních a jiných hnutí. I v kratičkém rozhovoru s nimi vnímaví zpovědníci a penitenti dokážou velké věci k Boží chvále a k užitku všech. Nesmějí ovšem zapomínat hledět stále na Boha. Obě strany ve zpovědnici se prostě mohou učit hlouběji chápat, jak svátost smíření nabízet a přijímat s co největším užitkem. Vždyť odpuštění je největší Ježíšův dar, dar, který ho nejvíce stál. A prožitek odpuštění je pozemským prožitkem vzkříšení.
Lidé bývají často smutní, že svátost smíření neprožívají srdcem. Proč tomu tak bývá? Jak na obou stranách zpovědní mřížky spolupracovat, abychom dokázali přijímat Boží dar odpuštění způsobem, který by se nás opravdu dotkl a vedl nás k pozitivním změnám v našem životě?
Svátost smíření a pocity
Lidé si někdy povzdechnou, že by svátost smíření a odpuštění hříchů rádi prožívali hlouběji než jen rozumem. Tato touha je oprávněná. Vždyť bytostný prožitek srdcem je hlubší a účinnější než rozumové vědomí. Znamená to ovšem prožívat pocitově. I když účinek svátosti smíření na našem prožitku nezávisí, svátost může k prožitku odpuštění vést. Přestože nejsou pocity ve svátosti smíření nutné, jsou ale možné a velmi užitečné. Je však zapotřebí se s nimi naučit pracovat.
Svatý Ignác vzpomíná na to, čeho si všiml, když se uzdravoval po těžkém zranění. Že když sní o jisté urozené dámě, následují pocity sice příjemné, ale jen prchavé a nakonec smutek. A že když si představuje, co udělá pro Krista podobně jako kdysi svátý František a svátý Dominik, zůstává v něm hlubší vnitřní radost. Ten rozdíl ho zaujal a stal se počátkem jeho obrácení a umění duchovně rozlišovat.
Později Ignác mluvil o vnitřních hnutích, která signalizují působení ducha Božího nebo ducha nepřátelského. Co jsou vnitřní hnutí? Dá se to říct dvojím způsobem: myšlenky doprovázené určitými pocity nebo pocity provázející určité myšlenky. Kdo chce tedy vnímat svá vnitřní hnutí, musí umět vnímat i své myšlenky a emoce. Kdo nevnímá a nerozlišuje správně svá vnitřní hnutí, chybí mu „vnitřní duchovní kompas" a musí se řídit pouhým rozumem nebo vnějšími pravidly. Z toho pak někdy plyne jakási strnulost myšlení a jednání, časté nepochopení reality, nespokojenost a sklon k hněvivosti.
Co může bránit prožitku odpuštění
Abychom dokázali hlouběji prožívat svátost smíření, musíme se učit vnímat a zpracovávat své pocity a myšlenky. Uvědomme si, že pocity nedoprovázejí teprve opravdové odpuštění, ale už předcházející krok: lítost, pokud je živá. Zde může ležet první zádrhel. Nevnímám-li pocitově lítost nad svou vinou, nemohu pocitově prožít ani odpuštění. A prožívat lítost, vinu znamená cítit bolest nad sebou, což není příjemné a my před tím utíkáme. Tím se ovšem zbavujeme radosti z odpuštění. Ignác radí, abychom prosili Boha o milost prožitku bolesti nad svými slabostmi spojeného s útěchou Božího milosrdenství. Pak se prožíváním viny a lítosti nebudeme zraňovat a v odpuštění se nás dotkne Bůh života. Díky němu dokážeme i sobě odpustit, a pocítíme úlevu.
Úloha zpovědníka
Mnoha lidem brání v prožívání uzdravující lítosti jedna záludnost. Nevšimnou si totiž, že se jim vědomí a pocit viny z konkrétního skutku nepozorovaně rozšiřuje v pocit jakési neurčité hanby. Vnucuje se jim myšlenka, že oni sami jsou špatí, a někdy dokonce nehodní odpuštění a toho, aby je Bůh přijal. Takový pocit je vnitřně ničí, ale oni si obvykle vůbec neuvědomí, že je to nepravda a klam nepřátelského ducha, který mohou odmítnout. Je pochopitelné, že takovéhoto pocitu hanby nás odpuštění konkrétního skutku nezbaví, a proto nám zpověď nepřináší pociťovanou úlevu. Máme ještě jinou možnost: konkrétní vinu si raději plně pocitově nepřiznat, i když ji slovy vyznáme. Ale ani tento vnitřní manévr k úlevě nevede.
V takové situaci může pomoci zpovědník, ten si však často v našem rychlém a zkratkovitém vyjádření ničeho hlubšího nevšimne, vyjádří se jen k vyznané věci a my odcházíme s pocitem neodpuštění. Zpovědník tuto duchovní záludnost buď nebere v úvahu, protože sleduje jen morální rovinu věci, nebo ji nezná, nebo si ji v tu chvíli neuvědomí. Nechybí-li mu ovšem vnímavost, také cítí, že něco není, jak by mohlo být.
Každý osobní rozhovor bývá velmi citlivý, tím spíš rozhovor se zpovědníkem. K lidskému nepochopení mezi zpovědníkem a tím, kdo se zpovídá, může dojít z mnoha důvodů. Příčina nepochopení pak může ležet na obou stranách zpovědní mřížky. Přiznejme si bez ztrácení víry, že penitenti neodcházejí od zpovědi vždycky s radostí z odpuštění, ale někdy rozčarovaní, nebo dokonce zranění. Zpovědníci zase i při nejlepší vůli bývají mnohdy bezradní a bezmocní, protože nevidí výsledky své námahy. Někteří lidé se proto na dlouho přestávají zpovídat a pro některé zpovědníky se zase zpovídání stává nepříjemnou povinností. Cítíme, že je to skrytá léčka, a proto pevně důvěřujeme, že i v naší nedokonalé komunikaci je Bůh přítomný a že skrze nás hříšníky dělá to, co tolik potřebujeme. 2e nám odpouští a přijímá nás. Nedalo by se však v této věci dělat něco víc? Pán Ježíš nás naléhavě zve, nejen abychom mu důvěřovali, ale také abychom se od něj učili. Bohužel, ne vždy to děláme. Zbytečně často pouze slepě důvěřujeme, protože se zapomínáme učit. Přitom je možné zároveň důvěřovat a vidět.
Revize vztahu k Bohu, lidem a sobě
Jsem přesvědčen, že je z obou stran dobré více brát v úvahu duchovní rozměr svátosti smíření a nezůstávat jen na morální rovině. Ve výpovědi těch, kdo se zpovídají, se překvapivě často neobjeví ani Bůh, ani oni sami. Nestačí hovořit jen o tom, co jsme udělali nebo neudělali druhým lidem. Proč si nevzít jako základ přípravy ke zpovědi kromě Desatera také pohled na svůj vztah k Bohu, ke druhým a k sobě? Povzbuzuje mne zkušenost, že když se na vztah penitenta k Bohu a k sobě ve zpovědi dotážu, nekončí to špatně. Naopak, prožitek a užitek zpovědi se na obou stranách prohloubí a obou stran se dotýká Bůh. Někteří penitenti se sice cítí překvapení nebo zaskočení, ale pak vyslovují krásné nebo bolestné, v každém případě však hluboké a reálné skutečnosti.
Setkání s Ježíšem jako lékařem duše
Svatý Ignác ještě radí, abychom si při zkoumání svého nitra všímali nejen hříchů, ale všeho dalšího, co narušuje náš vztah k Bohu, k lidem a k nám samým, i když to není vědomá a chtěná špatnost. Vyznáváme-li tyto neuspořádanosti jako kořeny hříchů, velmi nám to pomáhá zmáhat pokušení a vítězit nad sebou. Při sledování svých návyků a povahových sklonů zase narážíme na pocity. Ty sice nejsou hříšné samy o sobě, ale ve spojení s myšlenkami, slovy a skutky ke hříchu vést mohou.
Ve zpovědnici se nemusíme vyznávat jen jako u soudu, to znamená, že čím méně řekneme, tím lépe. Ježíš je zkušený a mocný lékař, kterému čím víc a čím jemnějšího řekneme, tím lépe a hlouběji nám pomůže. Takováto zpověď vstupuje i do roviny psychologické, ale dívá se na všechno z duchovního hlediska a všechno pozvedá výš k Bohu. V takové zpovědi se pohybujeme na půdě spirituality, ve které se neobejdeme bez znalostí a používání moudrých pravidel a zkušeností rozjímavé modlitby, modlitby examen, rozlišování vnitřních a jiných hnutí. I v kratičkém rozhovoru s nimi vnímaví zpovědníci a penitenti dokážou velké věci k Boží chvále a k užitku všech. Nesmějí ovšem zapomínat hledět stále na Boha. Obě strany ve zpovědnici se prostě mohou učit hlouběji chápat, jak svátost smíření nabízet a přijímat s co největším užitkem. Vždyť odpuštění je největší Ježíšův dar, dar, který ho nejvíce stál. A prožitek odpuštění je pozemským prožitkem vzkříšení.
