Autor: Detlev Fleischhammel
Datum napsání:
31.01.2015
Starý, vysloužilý, k ničemu? Jak to vidí Bůh?
V naší společnosti se mládí zbožňuje a stáří znevažuje. Jak to vidí Bůh? Staví do své služby i „staré" nebo ti už prosté dosloužili? Ve Starém zákoně se abstraktní pojem „stáří“ nevyskytuje, protože hebrejština zná jen málo takových výrazů. O stáří však máme tři ústřední výroky, které vyznívají povzbudivě:
1. Stáří přináší moudrost. (Job 12,12)
2. Také ve stáří je možné přinášet ovoce. (Žl 92,15)
3. Bůh nás nese právě ve stáří. (Iz 46,4)
1. Stáří přináší moudrost
„Mezi kmety je moudrost a dlouhý život dává rozumnost.“ (Job 12,12). Slovo „kmet“ se v běžné řeči příliš nepoužívá, a pokud ano, pak má spíš nelichotivý nádech. Jazyk je často zrádný, i pokud jde o vztah naší společnosti vůči starším lidem. Příkladem je nepříjemně vyznívající obrat: „Ty vypadáš staře!“ Dává najevo rozpačitý vztah ke starším lidem a ke stáří vůbec. Jako by „starý“ znamenalo „špatný“. Co je staré, to může být jenom špatné. Každý se chce dožít vysokého věku, ale nikdo nechce být starý. Existuje kniha s tématikou seniorů, která má název: „Staří jsou ti druzí“. Mezi kmety je moudrost a dlouhý život dává rozumnost. “ Co je to moudrost? Slovníková definice říká: „Jako moudrost se obvykle označuje osobní převaha spočívající v životní zkušenosti, rozumnosti, vhledu a vnitřní zralosti v duševní oblasti. Liší se tedy od pouhých vědomostí a také od inteligence.“
Kdosi jednou řekl: „V mládí se učíme, ve stáří rozumíme.“ V ekonomice se tato pravda dlouhou dobu ignorovala, a proto se postupně všichni starší, zkušení pracovníci posílali do předčasného důchodu - než se najednou přišlo na to, že zkušenost starších má velkou hodnotu. Firmy zaměstnávaly nákladné poradce, kteří stáli víc než propuštění staří pracovníci. Jedno přísloví říká: „Nové koště dobře mete.“ Irové, kteří jsou stejně chytří jako my, však místo toho říkají: „Staré koště zná špinavé kouty nejlépe.“ Je jasné, že nikdo nedostává moudrost hned do kolébky. Tu je třeba získat zkušenostmi z vlastních i cizích chyb, pozorováním a učením se od starších lidí. Stáří však s sebou nenese moudrost automaticky! Úsloví „Se stářím přichází moudrost, někdy ale přijde stáří samo“ je smutné, ale pravdivé. To platí i pro rčení: „Stáří neuchrání před hloupostí.“ Biblický verš má pravdu: Starší lidé bývají moudřejší než mladí. Proto je vždycky dobré se starších zeptat na radu. V mém případě se mi to osvědčilo.
Negativním biblickým příkladem je mladý král Rechabeám (1 Král 12). Když po smrti svého otce Šalomouna nastoupil na trůn, lid ho žádal, aby ulevil jejich těžkému jhu (daně a odvody), které jim zůstalo po jeho otci. Rechabeámova první reakce byla moudrá: vyžádal si čas na rozmyšlenou. Moudrý byl i druhý krok: nechal si poradit. Nemoudrý však byl v tom, že nedal na radu starších moudrých rádců svého otce, aby vyšel vstříc prosbě národa. Místo toho jednal podle návrhu svých vrstevníků, kteří nechtěli lidu snížit zátěž, ale ještě ji zvýšit. Důsledkem bylo rozštěpení národa. O většinu přišel a sám vládl pouze nad kmenem Juda. Toto rozdělení se později upevnilo a už nikdy nedošlo ke sjednocení. Rechabeám ani zdaleka netušil, kolik škody způsobí svým nemoudrým rozhodnutím!
Když se ve Starém zákoně stal králem velmi mladý muž, nebyl to pro lid dobrý signál, protože mu chyběla moudrost a zkušenost, a proto se stal loutkou v rukou svých rádců. Starší lidé tedy nejsou méněcennější než mladí lidé, kteří umí podat výkon. Mohou být užiteční ve firmě i ve sboru. Toto si však mnozí zatím neuvědomují. Kvůli svému vyššímu věku nemusí nikdo podléhat pocitům méněcennosti. Stáří není ostuda! Zbožňování mládí v naší společnosti je stejně špatné a nebiblické jako podceňování stáří. Je to důsledek přílišného zdůrazňování výkonnosti v naší společnosti, kde člověk má hodnotu podle toho, nakolik jsou měřitelné jeho úspěchy. Bible to vidí úplně jinak: „Okrasou mládenců je jejich síla, ozdoba starců šediny.“ (Př 20,29). Ani šediny bychom tedy neměli vnímat jako rušivý znak, když někdo stárne. Dívejme se na ně jako na ozdobu. To, jakou hodnotu připisuje stáří Boží slovo, vidíme také na tom, jak výslovně mluví o cíli našeho povolání. Když se na to zeptáme věřících lidí, pak je nejčastější odpovědí: „Jsme povoláni ke službě.“ To je správné. Ale Bible má ještě šest dalších odpovědí, k čemu jsme povoláni:
* ke spasení (2 Sol 2,13-14),
* ke službě (Sk 13,2; Řím 1,1; 1 Kor 1,1),
* ke společenství s Pánem Ježíšem (1 Kor 1,9),
* k utrpení pro Krista (1. Petrův 2,21),
* k pokoji (1 Kor 7,15; Kol 3,15),
* ke svobodě (Gal 5,13),
* k věčnému životu (1 Sol 2,12; 1 Tim 6,12; Žid 1; 1 Petr 2,9; 5,10).
Nejméně pět z těchto cílů našeho povolání nesouvisí bezprostředně s naší výkonností. To ukazuje, že Bůh má jiné hodnoty. Je to také impulsem k tomu, abychom své myšlení korigovali podle Božího slova. Bible na několika místech výslovně vybízí k úctě vůči starším lidem: „Cti svého otce a svou matku...“ (Ex 20,12) „Poslouchej svého otce, který tě zplodil, a nepohrdej svou matkou, když zestárne.“ (Př 23,22) „Před šedinami povstaň, cti starce a boj se svého Boha. Já jsem Hospodin.“ (Lv 19,32). To je obraz duchovní energie a nesení ovoce i ve stáří. Předpokladem je to, aby člověk byl „spravedlivý“ a „zasazen v Hospodinově domě“. To znamená, že takový člověk musí být Božím dítětem a musí být zakořeněn v Kristově církvi. Také tady čteme, jak se „úroda stáří“ projevuje: takový člověk zvěstuje, že Hospodin je přímý, to lze přeložit také jako „spolehlivý“. Kdo většinu svého dlouhého života prožil jako Boží dítě a v důvěře v něho, ten může vyprávět mnoho zkušeností, které potvrzují, že Bůh stojí za svými sliby.
Nikdy své děti nenechá padnout. Je to důležitá úloha starších lidí, aby o tom například vyprávěli svým vnoučatům, a tak je povzbuzovali k následování Pána Ježíše. Děti totiž často poslouchají prarodiče lépe než své rodiče. Starší ženy mají důležitou úlohu ve sboru, která se při diskusích o službě žen v církvi často přehlíží: „Podobně starší ženy ať se chovají důstojně, ať nepomlouvají a nepropadají přílišnému pití vína. Ať vyučují mladší ženy v dobrém a vedou je k tomu, aby měly rády své muže a své děti, byly rozumné, cudné, staraly se o domácnost, byly laskavé a poslouchaly své muže, aby Boží slovo nebylo zneváženo.“ (Tit 2,3-5). Z toho je patrné, že Bůh může ve své službě používat starší lidi stejně jako mladé. Není to závislé na tom, co dokážou, na fyzické energii nebo výkonnosti. Co jim v této oblasti chybí, to vynahradí svými zkušenostmi, moudrostí a rozvážností. Fritz Schroth, vedoucí řetězce ubytoven, podpořil nedávno úplné jiný pohled na starší generaci. Začal tím, že
2. Také ve stáří je možné přinášet ovoce
„Jsou zasazeni v domě Hospodinově, kvetou na nádvořích našeho Boha. I v šedinách budou plodní, budou zdatní a svěží, aby zvěstovali, že Hospodin, má skála, je přímý a není v něm podlost.“ (Žl 92,14-16). To je obraz duchovní energie a nesení ovoce i ve stáří. Předpokladem je to, aby člověk byl „spravedlivý“ a „zasazen v Hospodinově domě“. To znamená, že takový člověk musí být Božím dítětem a musí být zakořeněn v Kristově církvi. Také tady čteme, jak se „úroda stáří“ projevuje: takový člověk zvěstuje, že Hospodin je přímý, to lze přeložit také jako „spolehlivý“. Kdo většinu svého dlouhého života prožil jako Boží dítě a v důvěře v něho, ten může vyprávět mnoho zkušeností, které potvrzují, že Bůh stojí za svými sliby. Nikdy své děti nenechá padnout. Je to důležitá úloha starších lidí, aby o tom například vyprávěli svým vnoučatům, a tak je povzbuzovali k následování Pána Ježíše. Děti totiž často poslouchají prarodiče lépe než své rodiče.
Starší ženy mají důležitou úlohu ve sboru, která se při diskusích o službě žen v církvi často přehlíží: „Podobně starší ženy ať se chovají důstojně, ať nepomlouvají a nepropadají přílišnému pití vína. Ať vyučují mladší ženy v dobrém a vedou je k tomu, aby měly rády své muže a své děti, byly rozumné, cudné, staraly se o domácnost, byly laskavé a poslouchaly své muže, aby Boží slovo nebylo zneváženo.“ (Tit 2,3-5). Z toho je patrné, že Bůh může ve své službě používat starší lidi stejně jako mladé. Není to závislé na tom, co dokážou, na fyzické energii nebo výkonnosti. Co jim v této oblasti chybí, to vynahradí svými zkušenostmi, moudrostí a rozvážností. Fritz Schroth, vedoucí řetězce ubytoven, podpořil nedávno úplné jiný pohled na starší generaci. Začal tím, že se lidé dožívají stále vyššího věku, a z toho vyvodil důsledek, že by se měla například farářům v církvi zvýšit hranice odchodu do důchodu.
Jeho názor nesdílím. Starší lidé by měli vůdčí roli včas svěřit do rukou mladších lidí. Přitom však nemusí se svou prací v církvi hned skončit, ale podle svých sil dále přispívat. Jsou potřební! Bylo by dobré, kdybychom se každý zamysleli, jak by to v našem vlastním sboru vypadalo, kdyby se na práci ve sboru najednou přestali podílet všichni starší lidé. Často se říká: „Děti jsou budoucností sboru!“ To je v podstatě pravda (i když ony mají své místo v církvi už nyní), ale je to velmi jednostranné. Také starší lidé jsou budoucností sboru - a v určitém smyslu dokonce víc než děti. Ve sborech bude stále více starších lidí a na Západě dokonce víc než mladých lidí. Tato tendence se projevuje velmi rychle. Starší věřící lidé, kteří vedou zdravý duchovní život, jsou pro sbor velkým požehnáním, a to nejen tím, co dělají, ale také tím, kým jsou: svědectvím - například svými příkladnými postoji v nemoci nebo v tom, jak se vypořádávají s problémy stáří.
V tomto smyslu obdivuji svoje rodiče, kterým je kolem devadesáti. Už nemohou chodit, prodali auto a už nemohou jezdit na dovolenou (dřív jezdili velmi rádi) a také už nemohou nikoho navštěvovat. Přesto jsou vděční a spokojení. Nenaříkají nad vším, co dnes už nemohou, co je pro ně nedostupné, ale jsou vděční za to, co dříve mohli, a za to, co ještě dnes mohou dělat. Doufám, že na tom jednou budu podobně, pokud se takového věku dožiju. Udělal jsem si z toho tento závěr: Kdo se v mladších letech aktivně zapojoval v církvi, většinou není ve stáří osamělý. A naopak, kdo je ve stáří osamělý, zřejmě v mladším věku stál v církvi na okraji.
3. Bůh nás nese právě ve stáří
„Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit. Já jsem vás učinil a já vás ponesu, budu vás nosit a zachráním.“ (Iz 46,4). V předcházejících verších mluví Izajáš o pohanských modlách, které se musí nosit, například při poutích. Tento verš zdůrazňuje kontrast mezi modlami a pravým, živým Bohem. Ti, kdo uctívají živého Boha, ho nemusí nosit, ale naopak: On nosí ty, kdo ho ctí, nenosí je jen občas, ale trvale a až do vysokého věku. Člověka je třeba nosit, když nemůže chodit - buď malé dítě, nebo starého člověka, kterému nohy už neslouží. To je zde samozřejmě míněno v přeneseném smyslu. Když člověk v dětství a v mládí pozoruje, jak má stále více fyzických sil a jak se mu rozšiřuje akční rádius, pak ho to ohromně povznáší. Ve stáří však prožíváme opačný proces, který však stejně nezadržitelně postupuje dál a dál: fyzické energie je stále méně, svoboda pohybu je omezena.
To není zrovna povzbudivé. Už ve čtyřiceti letech člověk pozoruje, že nemá výkon jako ve dvaceti. Pak si klade otázku: „Jak budu vypadat v osmdesáti?“ „Stáří není nemoc. Není to ani problém, který bychom museli řešit. Stáří je životní fáze, které je třeba si užít.“ Problémem je to, že do každé nové životní fáze vstupujeme bez zkušeností týkajících se daného věkového období. Stáří je tedy stále ještě doba učení se, a to není vždy snadné. Někdo výstižně vyjádřil: „Stáří není pro slabochy.“ Je k tomu potřeba mnoho duševních a duchovních sil a mnoho odvahy. Právě to je obsahem výrazu, že nás Bůh nese. Ve stáří nás Bůh povzbuzuje a dává nám energii, kterou potřebujeme, abychom se vypořádali s nároky tohoto životního úseku, zejména díky vědomí, že ještě i ve vysokém věku nás Bůh miluje, stejně jako vždycky dosud.
Je patrné, že senioři jsou emocionálně stále závislejší na lásce svých dětí a vnoučat. To je normální, protože se už nemohou prosazovat svými výkony. Nyní se do středu pozornosti dostávají vztahy, což je biblické. Ale co ti, kdo děti ani vnuky nemají? Stále jim zůstává Boží láska a ta je naprosto bezpodmínečná. Nemusíme si ji nijak zasloužit. Bůh ve své lásce nerozlišuje mezi hladkou mladou pokožkou a stařeckou vrásčitou kůží, mezi černými a bílými vlasy, mezi vlastními a falešnými zuby ani mezi mladickou hbitostí a pomalostí starců. „Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit. Já jsem vás učinil a já vás ponesu, budu vás nosit a zachráním.“ - Proč? Protože nás i ve stáři miluje víc, než si dovedeme představit.
V naší společnosti se mládí zbožňuje a stáří znevažuje. Jak to vidí Bůh? Staví do své služby i „staré" nebo ti už prosté dosloužili? Ve Starém zákoně se abstraktní pojem „stáří“ nevyskytuje, protože hebrejština zná jen málo takových výrazů. O stáří však máme tři ústřední výroky, které vyznívají povzbudivě:
1. Stáří přináší moudrost. (Job 12,12)
2. Také ve stáří je možné přinášet ovoce. (Žl 92,15)
3. Bůh nás nese právě ve stáří. (Iz 46,4)
1. Stáří přináší moudrost
„Mezi kmety je moudrost a dlouhý život dává rozumnost.“ (Job 12,12). Slovo „kmet“ se v běžné řeči příliš nepoužívá, a pokud ano, pak má spíš nelichotivý nádech. Jazyk je často zrádný, i pokud jde o vztah naší společnosti vůči starším lidem. Příkladem je nepříjemně vyznívající obrat: „Ty vypadáš staře!“ Dává najevo rozpačitý vztah ke starším lidem a ke stáří vůbec. Jako by „starý“ znamenalo „špatný“. Co je staré, to může být jenom špatné. Každý se chce dožít vysokého věku, ale nikdo nechce být starý. Existuje kniha s tématikou seniorů, která má název: „Staří jsou ti druzí“. Mezi kmety je moudrost a dlouhý život dává rozumnost. “ Co je to moudrost? Slovníková definice říká: „Jako moudrost se obvykle označuje osobní převaha spočívající v životní zkušenosti, rozumnosti, vhledu a vnitřní zralosti v duševní oblasti. Liší se tedy od pouhých vědomostí a také od inteligence.“
Kdosi jednou řekl: „V mládí se učíme, ve stáří rozumíme.“ V ekonomice se tato pravda dlouhou dobu ignorovala, a proto se postupně všichni starší, zkušení pracovníci posílali do předčasného důchodu - než se najednou přišlo na to, že zkušenost starších má velkou hodnotu. Firmy zaměstnávaly nákladné poradce, kteří stáli víc než propuštění staří pracovníci. Jedno přísloví říká: „Nové koště dobře mete.“ Irové, kteří jsou stejně chytří jako my, však místo toho říkají: „Staré koště zná špinavé kouty nejlépe.“ Je jasné, že nikdo nedostává moudrost hned do kolébky. Tu je třeba získat zkušenostmi z vlastních i cizích chyb, pozorováním a učením se od starších lidí. Stáří však s sebou nenese moudrost automaticky! Úsloví „Se stářím přichází moudrost, někdy ale přijde stáří samo“ je smutné, ale pravdivé. To platí i pro rčení: „Stáří neuchrání před hloupostí.“ Biblický verš má pravdu: Starší lidé bývají moudřejší než mladí. Proto je vždycky dobré se starších zeptat na radu. V mém případě se mi to osvědčilo.
Negativním biblickým příkladem je mladý král Rechabeám (1 Král 12). Když po smrti svého otce Šalomouna nastoupil na trůn, lid ho žádal, aby ulevil jejich těžkému jhu (daně a odvody), které jim zůstalo po jeho otci. Rechabeámova první reakce byla moudrá: vyžádal si čas na rozmyšlenou. Moudrý byl i druhý krok: nechal si poradit. Nemoudrý však byl v tom, že nedal na radu starších moudrých rádců svého otce, aby vyšel vstříc prosbě národa. Místo toho jednal podle návrhu svých vrstevníků, kteří nechtěli lidu snížit zátěž, ale ještě ji zvýšit. Důsledkem bylo rozštěpení národa. O většinu přišel a sám vládl pouze nad kmenem Juda. Toto rozdělení se později upevnilo a už nikdy nedošlo ke sjednocení. Rechabeám ani zdaleka netušil, kolik škody způsobí svým nemoudrým rozhodnutím!
Když se ve Starém zákoně stal králem velmi mladý muž, nebyl to pro lid dobrý signál, protože mu chyběla moudrost a zkušenost, a proto se stal loutkou v rukou svých rádců. Starší lidé tedy nejsou méněcennější než mladí lidé, kteří umí podat výkon. Mohou být užiteční ve firmě i ve sboru. Toto si však mnozí zatím neuvědomují. Kvůli svému vyššímu věku nemusí nikdo podléhat pocitům méněcennosti. Stáří není ostuda! Zbožňování mládí v naší společnosti je stejně špatné a nebiblické jako podceňování stáří. Je to důsledek přílišného zdůrazňování výkonnosti v naší společnosti, kde člověk má hodnotu podle toho, nakolik jsou měřitelné jeho úspěchy. Bible to vidí úplně jinak: „Okrasou mládenců je jejich síla, ozdoba starců šediny.“ (Př 20,29). Ani šediny bychom tedy neměli vnímat jako rušivý znak, když někdo stárne. Dívejme se na ně jako na ozdobu. To, jakou hodnotu připisuje stáří Boží slovo, vidíme také na tom, jak výslovně mluví o cíli našeho povolání. Když se na to zeptáme věřících lidí, pak je nejčastější odpovědí: „Jsme povoláni ke službě.“ To je správné. Ale Bible má ještě šest dalších odpovědí, k čemu jsme povoláni:
* ke spasení (2 Sol 2,13-14),
* ke službě (Sk 13,2; Řím 1,1; 1 Kor 1,1),
* ke společenství s Pánem Ježíšem (1 Kor 1,9),
* k utrpení pro Krista (1. Petrův 2,21),
* k pokoji (1 Kor 7,15; Kol 3,15),
* ke svobodě (Gal 5,13),
* k věčnému životu (1 Sol 2,12; 1 Tim 6,12; Žid 1; 1 Petr 2,9; 5,10).
Nejméně pět z těchto cílů našeho povolání nesouvisí bezprostředně s naší výkonností. To ukazuje, že Bůh má jiné hodnoty. Je to také impulsem k tomu, abychom své myšlení korigovali podle Božího slova. Bible na několika místech výslovně vybízí k úctě vůči starším lidem: „Cti svého otce a svou matku...“ (Ex 20,12) „Poslouchej svého otce, který tě zplodil, a nepohrdej svou matkou, když zestárne.“ (Př 23,22) „Před šedinami povstaň, cti starce a boj se svého Boha. Já jsem Hospodin.“ (Lv 19,32). To je obraz duchovní energie a nesení ovoce i ve stáří. Předpokladem je to, aby člověk byl „spravedlivý“ a „zasazen v Hospodinově domě“. To znamená, že takový člověk musí být Božím dítětem a musí být zakořeněn v Kristově církvi. Také tady čteme, jak se „úroda stáří“ projevuje: takový člověk zvěstuje, že Hospodin je přímý, to lze přeložit také jako „spolehlivý“. Kdo většinu svého dlouhého života prožil jako Boží dítě a v důvěře v něho, ten může vyprávět mnoho zkušeností, které potvrzují, že Bůh stojí za svými sliby.
Nikdy své děti nenechá padnout. Je to důležitá úloha starších lidí, aby o tom například vyprávěli svým vnoučatům, a tak je povzbuzovali k následování Pána Ježíše. Děti totiž často poslouchají prarodiče lépe než své rodiče. Starší ženy mají důležitou úlohu ve sboru, která se při diskusích o službě žen v církvi často přehlíží: „Podobně starší ženy ať se chovají důstojně, ať nepomlouvají a nepropadají přílišnému pití vína. Ať vyučují mladší ženy v dobrém a vedou je k tomu, aby měly rády své muže a své děti, byly rozumné, cudné, staraly se o domácnost, byly laskavé a poslouchaly své muže, aby Boží slovo nebylo zneváženo.“ (Tit 2,3-5). Z toho je patrné, že Bůh může ve své službě používat starší lidi stejně jako mladé. Není to závislé na tom, co dokážou, na fyzické energii nebo výkonnosti. Co jim v této oblasti chybí, to vynahradí svými zkušenostmi, moudrostí a rozvážností. Fritz Schroth, vedoucí řetězce ubytoven, podpořil nedávno úplné jiný pohled na starší generaci. Začal tím, že
2. Také ve stáří je možné přinášet ovoce
„Jsou zasazeni v domě Hospodinově, kvetou na nádvořích našeho Boha. I v šedinách budou plodní, budou zdatní a svěží, aby zvěstovali, že Hospodin, má skála, je přímý a není v něm podlost.“ (Žl 92,14-16). To je obraz duchovní energie a nesení ovoce i ve stáří. Předpokladem je to, aby člověk byl „spravedlivý“ a „zasazen v Hospodinově domě“. To znamená, že takový člověk musí být Božím dítětem a musí být zakořeněn v Kristově církvi. Také tady čteme, jak se „úroda stáří“ projevuje: takový člověk zvěstuje, že Hospodin je přímý, to lze přeložit také jako „spolehlivý“. Kdo většinu svého dlouhého života prožil jako Boží dítě a v důvěře v něho, ten může vyprávět mnoho zkušeností, které potvrzují, že Bůh stojí za svými sliby. Nikdy své děti nenechá padnout. Je to důležitá úloha starších lidí, aby o tom například vyprávěli svým vnoučatům, a tak je povzbuzovali k následování Pána Ježíše. Děti totiž často poslouchají prarodiče lépe než své rodiče.
Starší ženy mají důležitou úlohu ve sboru, která se při diskusích o službě žen v církvi často přehlíží: „Podobně starší ženy ať se chovají důstojně, ať nepomlouvají a nepropadají přílišnému pití vína. Ať vyučují mladší ženy v dobrém a vedou je k tomu, aby měly rády své muže a své děti, byly rozumné, cudné, staraly se o domácnost, byly laskavé a poslouchaly své muže, aby Boží slovo nebylo zneváženo.“ (Tit 2,3-5). Z toho je patrné, že Bůh může ve své službě používat starší lidi stejně jako mladé. Není to závislé na tom, co dokážou, na fyzické energii nebo výkonnosti. Co jim v této oblasti chybí, to vynahradí svými zkušenostmi, moudrostí a rozvážností. Fritz Schroth, vedoucí řetězce ubytoven, podpořil nedávno úplné jiný pohled na starší generaci. Začal tím, že se lidé dožívají stále vyššího věku, a z toho vyvodil důsledek, že by se měla například farářům v církvi zvýšit hranice odchodu do důchodu.
Jeho názor nesdílím. Starší lidé by měli vůdčí roli včas svěřit do rukou mladších lidí. Přitom však nemusí se svou prací v církvi hned skončit, ale podle svých sil dále přispívat. Jsou potřební! Bylo by dobré, kdybychom se každý zamysleli, jak by to v našem vlastním sboru vypadalo, kdyby se na práci ve sboru najednou přestali podílet všichni starší lidé. Často se říká: „Děti jsou budoucností sboru!“ To je v podstatě pravda (i když ony mají své místo v církvi už nyní), ale je to velmi jednostranné. Také starší lidé jsou budoucností sboru - a v určitém smyslu dokonce víc než děti. Ve sborech bude stále více starších lidí a na Západě dokonce víc než mladých lidí. Tato tendence se projevuje velmi rychle. Starší věřící lidé, kteří vedou zdravý duchovní život, jsou pro sbor velkým požehnáním, a to nejen tím, co dělají, ale také tím, kým jsou: svědectvím - například svými příkladnými postoji v nemoci nebo v tom, jak se vypořádávají s problémy stáří.
V tomto smyslu obdivuji svoje rodiče, kterým je kolem devadesáti. Už nemohou chodit, prodali auto a už nemohou jezdit na dovolenou (dřív jezdili velmi rádi) a také už nemohou nikoho navštěvovat. Přesto jsou vděční a spokojení. Nenaříkají nad vším, co dnes už nemohou, co je pro ně nedostupné, ale jsou vděční za to, co dříve mohli, a za to, co ještě dnes mohou dělat. Doufám, že na tom jednou budu podobně, pokud se takového věku dožiju. Udělal jsem si z toho tento závěr: Kdo se v mladších letech aktivně zapojoval v církvi, většinou není ve stáří osamělý. A naopak, kdo je ve stáří osamělý, zřejmě v mladším věku stál v církvi na okraji.
3. Bůh nás nese právě ve stáří
„Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit. Já jsem vás učinil a já vás ponesu, budu vás nosit a zachráním.“ (Iz 46,4). V předcházejících verších mluví Izajáš o pohanských modlách, které se musí nosit, například při poutích. Tento verš zdůrazňuje kontrast mezi modlami a pravým, živým Bohem. Ti, kdo uctívají živého Boha, ho nemusí nosit, ale naopak: On nosí ty, kdo ho ctí, nenosí je jen občas, ale trvale a až do vysokého věku. Člověka je třeba nosit, když nemůže chodit - buď malé dítě, nebo starého člověka, kterému nohy už neslouží. To je zde samozřejmě míněno v přeneseném smyslu. Když člověk v dětství a v mládí pozoruje, jak má stále více fyzických sil a jak se mu rozšiřuje akční rádius, pak ho to ohromně povznáší. Ve stáří však prožíváme opačný proces, který však stejně nezadržitelně postupuje dál a dál: fyzické energie je stále méně, svoboda pohybu je omezena.
To není zrovna povzbudivé. Už ve čtyřiceti letech člověk pozoruje, že nemá výkon jako ve dvaceti. Pak si klade otázku: „Jak budu vypadat v osmdesáti?“ „Stáří není nemoc. Není to ani problém, který bychom museli řešit. Stáří je životní fáze, které je třeba si užít.“ Problémem je to, že do každé nové životní fáze vstupujeme bez zkušeností týkajících se daného věkového období. Stáří je tedy stále ještě doba učení se, a to není vždy snadné. Někdo výstižně vyjádřil: „Stáří není pro slabochy.“ Je k tomu potřeba mnoho duševních a duchovních sil a mnoho odvahy. Právě to je obsahem výrazu, že nás Bůh nese. Ve stáří nás Bůh povzbuzuje a dává nám energii, kterou potřebujeme, abychom se vypořádali s nároky tohoto životního úseku, zejména díky vědomí, že ještě i ve vysokém věku nás Bůh miluje, stejně jako vždycky dosud.
Je patrné, že senioři jsou emocionálně stále závislejší na lásce svých dětí a vnoučat. To je normální, protože se už nemohou prosazovat svými výkony. Nyní se do středu pozornosti dostávají vztahy, což je biblické. Ale co ti, kdo děti ani vnuky nemají? Stále jim zůstává Boží láska a ta je naprosto bezpodmínečná. Nemusíme si ji nijak zasloužit. Bůh ve své lásce nerozlišuje mezi hladkou mladou pokožkou a stařeckou vrásčitou kůží, mezi černými a bílými vlasy, mezi vlastními a falešnými zuby ani mezi mladickou hbitostí a pomalostí starců. „Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit. Já jsem vás učinil a já vás ponesu, budu vás nosit a zachráním.“ - Proč? Protože nás i ve stáři miluje víc, než si dovedeme představit.
