Autor: Jitka Navrátilová
Zdroj: © Dvouměsíčník „Immaculata - Neposkvrněná“, č. 147 (5/2016), s. 14-15
Datum napsání:
01.12.2016
Příprava na smrt má své důležité místo v životě člověka
Matka Tereza svou službou ukázala, že smrt je důležitou součástí života, kterou nelze odmítat, aleje třeba se na ni dobře připravit.
Změna chápání smrti
Dušičkový čas, jak nazýváme začátek měsíce listopadu, obrací naše myšlenky k umírání a smrti. Je dobré se zastavit a zvažovat, co pro nás smrt znamená a jaký je její pravý význam. Můžeme říci, že moderní doba přinesla zamlžení skutečného významu smrti. Smrt je vytěsňována z každodenního života do nemocnic a jiných specializovaných míst. Za ideální je považována taková smrt, která je velmi rychlá, bezbolestná a kterou v ideálním případě „zaspíme". Je ale správné odsouvat otázky smrti na okraj a snažit se tomuto tématu vyhýbat? A vůbec, proč jsou záležitosti kolem umírání, smrti a pohřbívání tak důležité? Odpovědět na tyto otázky nám pomůže postava nedávno svatořečené Matky Terezy z Kalkaty.
Dnešní představa rychlé a náhlé smrti by byla největší myslitelnou katastrofou, naprostým neštěstím pro barokního člověka sedmnáctého a osmnáctého století, říká historik Jiří Mikulec. Smrt byla běžnou součástí každodenního života. Osobní zkušenost s umíráním někoho druhého měl snad každý člověk. Umíralo se nejenom doma, ale i na ulicích a na popravištích, čemuž přihlížely davy lidí. Ve středověku a v novověku bylo téma smrti velmi významné a příprava na smrt měla své důležité místo v životě. Lidé usilovali o tzv. dobrou smrt, která otevírala cestu k věčnému životu. Středověk a novověk přinesl řadu světců, kteří se těšili na smrt, neboť ona otevírala dveře k věčnosti.
Sv. František z Assisi nazývá dokonce smrt svojí sestrou a vzdává Pánu díky za ni: Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra smrt těla, žádný živý člověk jí nemůže uniknout. Běda těm, kdo zemřou v smrtelných hříších. Blaze těm, které nalezne spojeny s tvou nejsvětější vůlí, neboť druhá smrt jim neublíží. V tomto Františkově chvalozpěvu je vyjádřena podstata smrti i to, proč je nezbytné, aby každý člověk usiloval o dobrou smrt. Kdo je připraven, kdo nebude zastižen nepřipravený, ten se navždy vymaňuje ze smrti věčné a dojde spojení s Bohem. Toto chápání smrti a příprava na ni je dnešnímu člověku již vzdálená, a proto je dušičkový čas mnohými chápán pouze jako doba, kdy se upravují hroby a zapalují se na nich svíčky.
Povolání ke službě nejchudším
Výrazným novodobým příkladem člověka, který svým životem dával svědectví správného postoje ke smrti a umírání, byla Matka Tereza. Pán ji povolal, aby mu sloužila v těch nejubožejších. V září roku 1946, když cestovala vlakem do horské stanice v Dárdžilingu na své každoroční exercicie, se jí dostalo rozhodujícího mystického setkání s Kristem. Matka Tereza říká: „… slyšela jsem jeho volání, abych se všeho vzdala a šla za Ním do slumů - sloužit Mu v těch nejchudších z chudých…“ Dostalo se jí milosti setkat se s nekonečnou Boží touhu, s „žízní“, jíž Bůh dychtí po svých dětech.
Matka Tereza říká, že se jí dostalo povolání v povolání, aby tišila Ježíšovu žízeň tím, že Mu bude sloužit v nejchudších z chudých. Bylo jí dáno vidět i zakusit při zjeveních, že Bůh žízní, dychtí a touží po našich duších. Ve své žízni po lásce její a po lásce chudých, po duši její a po duších chudých, ji Kristus posílá, aby hledala ty, kdo dosud čekají, zahalení v temnotě.
Vidění, kterých se jí dostalo zároveň ukázala, jak nesmírně důležitou roli sehrává Panna Maria v celém jejím životě a díle. Sama Matka Tereza říká, že kdyby nebylo Matky Boží, nikdy by nevěděla, co Ježíš mínil, když jí ve viděních řekl: „Žízním." V jednom z vidění slyšela Matka Tereza, jak Panna Maria k ní promlouvá: „Postarej se o ně - jsou moji. - Doveď je k Ježíši - dones jim Ježíše. - Neboj se. Nauč je modlit se růženec - rodinný růženec a všechno bude v pořádku. Neboj se - s tebou a s tvými dětmi bude Ježíš i já." Proto se také ke svým chudým Matka Tereza vždy vydávala s Pannou Marií, aby v jejich středu našla ukřižovaného Pána a přivedla je k němu.
Nirmal Hriday
A tak Matka Tereza se svými sestrami dennodenně „tišila Ježíšovu žízeň" tím, že se mu zcela vydávala ve službě těm nejubožejším. Přicházela k nim s Kristovou láskou, aby se skrze ni mohli setkat s Kristem. Při službě na ulici a ve slumech dennodenně viděla velké množství umírajících. Matka Tereza si přála, aby tito ubožáci mohli alespoň důstojně zemřít jako lidé. Jejich život se podobal spíše životu zbědovaného zvířete, které bylo odkázáno na milost či nemilost okolí. Říkala, že je nepřípustné, aby tolik lidí umíralo bez jakékoliv pomoci. Proto také první dílo, které vzniklo jejím přičiněním, byl Domov pro umírající. A právě se založením domova je spojen příběh, který zřetelně ukazuje postoj světice z Kalkaty ke smrti a umírání: Matka Tereza požádala místní správu o nějaké prostory, kde by se mohla starat o umírající.
Její žádosti bylo vyhověno s tím, že k těmto účelům může využívat dvě místnosti noclehárny pro poutníky putující do chrámu černé bohyně Kálí. Matka Tereza sama vzpomíná, že první dojem z tohoto místa byl dost děsivý. Směsice zápachu kadidla a obětovaných zvířat, pohled na rituální obřady a všudypřítomný hluk s nepořádkem připomínaly apokalyptické výjevy. Sestry však toto místo vyčistily a připravily, aby se sem mohli shromažďovat první umírající sebraní na chodnících Kalkaty. Tak vznikl „Nirmal Hriday", tedy místo čistého srdce, jak tento domov pro umírající nazvala Matka Tereza. Působení sester v blízkosti chrámu bohyně Kálí však vyvolal velké pobouření a nevoli v řadách těch, kteří uctívali černou bohyni.
Vůdce protestujících hinduistů slíbil svým soukmenovcům, že řeholnice pod pohrůžkami přinutí opustit tato místa. Oproti svému očekávání však tento člověk zůstal v Domově pro umírající celé odpoledne. Viděl znetvořená těla, zohyzděné tváře, lidi, kteří se zmítali v předsmrtné horečce. Zároveň však viděl mnoho mladých sester, jak tyto lidi omývají, čistí rány, krmí je a zatlačují oči těm, kdo již opustili tento svět. Viděl, že sestry pečují o tyto umírající s nesmírnou pečlivostí a láskou. Když vyšel ven, řekl nespokojeným vyznavačům bohyně Kálí, že dostojí svému slibu, dostat odsud pryč tyto řeholnice. Bude to však až tehdy, až budou naše matky, sestry, manželky a dcery dělat to, co dělají tyhle sestry. V chrámě máte bohyni z kamene a tady je živá bohyně!
Žil jsem jako zvíře, ale zemřu jako anděl
Matka Tereza často říkala, že od chudých se mnohému naučila a připomínala lidem žijícím v blahobytu velikost chudých. Chudí lidé možná nemají co jíst, nemají kde bydlet, ale jsou skvělí svým bohatstvím ducha. Při projevu na „National Prayer Breakfast“ v roce 1994 ve Washingtonu, kde byli shromážděni tehdejší prezident Bili Clinton, první dáma Hillary Clintonové a viceprezident AI Gore a mnoho dalších významných osobností, pronesla projev o tom, jak drahocenný je život a kolik se toho můžeme naučit od chudých. Podělila se o svou zkušenost: „Jednou jsme přinesly jakéhosi muže přímo ze stoky, napůl prolezlého červy. Když jsme ho přinesli do našeho domova, řekl pouze: ,Žil jsem jako zvíře na ulici, ale zemřu jako anděl, o kterého se starají a který je milován.' Když jsme mu potom odstranili z těla všechny červy, s širokým úsměvem nám jen řekl: ,Sestro, odcházím domů, k Bohu' a zemřel. Bylo tak nádherné vidět velikost toho muže, který nikoho neobviňoval ani nesoudil. Byl jako anděl. V tom je velikost lidí bohatých svým duchem, i když materiálně chudých."
Skutečný význam smrti
Matka Tereza pochopila skutečný smysl smrti. Nehleděla na strašlivě zohyzděné tváře a zohavená těla umírajících. Prostě jen chtěla, aby každý z nich pocítil, že je skutečně milován, aby nežili na ulicích jako zvířata, nemilovaní a osamělí, ale mohli zemřít jako andělé, milovaní a v péči svých bližních. Skrze tuto lásku k těmto ubohým přicházel Ježíš a oni se navraceli k Němu. Způsob, jakým Matka Tereza přistupovala ke smrti, je víc než jen něco k obdivování. Je to především příklad, jak bychom měli ke smrti přistupovat sami. Odsunout téma smrti na úplný okraj, nepřipravovat se na ni může mít pro každého z nás velmi těžké důsledky. Naopak člověk, který se připravuje na setkání s Pánem, usiluje o uspořádaní vztahů, o napravení škod, které za svého života způsobil lidem.
Stejně tak usiluje o to, aby měl stále otevřenou cestu k Pánu. Naše pravidelná zpověď, setkávání se s Pánem v modlitbě, ve svátostech nám v tom pomáhají a neustále nás připravují na setkání s Ním. Mohlo by se zdát, že téma smrti je spojené jenom se smutkem a bolestí. Matka Tereza však ukazuje, že být připraven na setkání s Pánem znamená také radost, protože připravený člověk okamžikem smrti vchází do nového života. Celý život se vlastně připravujeme na tento okamžik pravdy, celý náš život vede k tomuto setkání s Pánem. Buďme proto bdělí, aby nám mezi prsty kvůli nekonečnému odsouvání myšlenek na smrt neproklouzlo něco tak úžasného, jako věčný život v Přítomnosti Boží Lásky.
