Autor: Katarzyna Matejek
Zdroj: © Dvouměsíčník „Immaculata - Neposkvrněná“ | 4/2016, s. 8-9.
Český překlad: Libor Rösner
Datum napsání:
01.10.2016
Jak získat radost
Svědectví lidí, kteří nalezli svůj způsob,
jak si uprostřed nezdaru udržet vnitřní radost a pokoj.
Svědectví lidí, kteří nalezli svůj způsob,
jak si uprostřed nezdaru udržet vnitřní radost a pokoj.
Radost. Každý po ní touží. Jsou lidé, kteří o ni sveřepě bojují, investují svůj čas jen kvůli tomu, aby prožili něco úžasného. Jiní se ji snaží koupit, když pro své potěšení hromadí předměty jedinečné hodnoty, a ještě další vyhledávají všude možně - často ve virtuálním světě - nové možnosti, jež by jim umožnily alespoň na pár chvil radost zakusit. Jenomže radost nelze získat silou. Je spíše vedlejším produktem stylu života, jaký člověk vede. Dlouho patřičný styl života hledala sv. Terezie z Lisieux, nakonec jej - po mnoha letech hledání doma i v klášteře - našla. A toto její nalezení způsobilo v církvi revoluci. Namísto heroických skutků se rozhodla mladičká karmelitka dosáhnout svatosti zcela originálním způsobem - skrze drobné skutky vykonávané z lásky. I obyčejnou jehlu zvednout ze země pro dobro toho druhého, usmát se i na toho, kdo je vůči mně jízlivý… Tyto jednoduché metody inspirovaly katolíků, přičemž těm, kteří nežijí v klášterech, ale v kruhu svých blízkých, přinesly naději na to, že svatost je také pro ně.
Děkovat za všechno
Takovouto malou cestou svatosti se rozhodli vydat manželé Karolina a Piotr z Koszalinu. Svoji jsou pět let a mají dvě děti. Dříve byli zvyklí žít sami a organizovat si život podle svého. Dnem sňatku na sebe vzali břemeno rezignování na vlastní plány. Nenese se jim snadno, avšak cítí, že jim přece jen přináší radost. „Snažíme se prožít každý den co nejlépe, pečujeme o sebe navzájem a o naše děti. Máme hodně plánů a snů. Bůh naši rodinu den co den vede cestou malých krůčků vděčnosti a radosti," svěřují se manželé a Karolina dodává: „Mou radostí je, když se manžel vrací z práce a láskyplně mě pozdraví.
Je jí chvíle, kdy se mi náš prcek pověsí na nohu, její naše společná procházka, káva, kterou mi manžel přinese v neděli ráno do postele. A je jí i radost, kterou dávám já těm druhým, třeba když dovolím dětem sledovat pohádku v televizi v pyžamu." Ne vždy je domov Piotra a Karoliny prozářen radostí. „Někdy jsme na té naší malé cestě unaveni, podrážděni. Máme problém zvládat, když děti pořád pláčou a my nemáme ani malou chvilku na sebe nebo na Boha. To je pak hodně těžké,“ přiznávají oba, aby vzápětí dodali: „Ale neuhýbáme z té cesty, jdeme po ní od rána do večera vstříc večerní modlitbě.
Ode dne naší svatby k ní poklekáme společně, společně děláme znamení kříže, společně děkujeme Pánu za všechno, co nám dal, jednou to je v radosti, jindy zase v bolesti.“ Je nasnadě, že ne vždy dokážou ten vděk vyjadřovat lehce. Jednak ne vždy chápou, proč se to stalo tak a ne opačně, jednak nevidí hned, že Bůh něco proměnil, posvětil, uzdravil. Oba se již přesvědčili, že ač je Bůh všemohoucí, činí řadu věcí decentně, tudíž i skrytě. „Stává se, že nic necítíme, ale přesto se mu snažíme být vděční. Takto chápeme naši každodennost - je to náš malý rodinný Nazaret."
Obětovat svůj smutek
Stačí se jen obrátit zády ke svým choutkám a postarat se o druhé, a srdce proniknou první paprsky radosti. To poznala Magda z Pleszewa, vdaná žena a matka tří dětí. Když ji potkáte, vždy se usmívá. Má dobrého manžela, zajímavou práci ve školství, spoustu přátel - co by si mohla více přát? Nicméně i takovýmto šťastlivcům něco odcizuje vnitřní pohodu. „Od jisté doby jsem byla nešťastná, chyběla mi radost ze života, doléhala na mne každodennost,“ svěřuje se 46letá žena. Nadto jí před nosem uteklo prvotřídní rozptýlení - možnost pomáhat na Fóru mládeže v Čenstochové, které předcházelo Světovým dnům mládeže.
„Můj manžel se s nejstarším synem zapojili do činnosti Komunity Emmanuel, která fórum připravila, a já zůstala doma, abych hlídala našeho nejmladšího. Bylo mi líto, že jsem přišla o krásné zážitky, že na fóru nebudu moct pomáhat a že nenačerpám z těch mladých jejich ducha a energii,“ vzpomíná Magda. Byla zklamaná a smutná, avšak udělala důležitou věc: svěřila vše Pánu a rozhodla se navzdory všemu radovat se z každodennosti. „Můj smutek, účast na každodenní mši svaté a přijímání Krista v eucharistii jsem obětovala za ty Světové dny,“ říká.
V těch dnech vysvitlo světýlko naděje, že Magda bude moci přece jen zakusit radost ze setkání s Bohem a mladými lidmi - v sousedním městečku se připravoval koncert chval. „Zatoužila jsem na něj jet, ale nechtěla jsem jet sama, proto jsem několik dní hledala spřízněnou duši, která by jela se mnou. Avšak bezvýsledně. Takže i toto zklamání jsem svěřila Pánu," pokračuje. A udělala to tak, jak se slušelo na paní domu: hodinu před koncertem se pustila do žehlení prádla. A v té chvíli se ukázalo, že Bůh pro ni má překvapení: vnukl jí myšlenku, aby napsala SMS kamarádce Natalii, kterou už dlouho neviděla. „Za okamžik mi Natálie volala, že právě jela na koncert, ale ihned jede zpět, aby mě vzala s sebou! Má radost byla obrovská, koncert byl úžasný a síla modliteb chval mě nese dodnes," říká Magda.
Být pohostinný
Během Světových dnů mládeže v Polsku prokázala spousta katolíků, že pohostinnost není jen otázkou poskytnutí noclehu a přichystání večeře. Je to ctnost, která rodí v srdcích hostí i domácích radost. Velmi to toužili zakusit manželé Joanna a Janusz ze Żnina, proto si právě na tyto dny naplánovali dovolenou a připravili svou domácnost pro poutníky. Ukázalo se však, že k nim žádný nezavítá, jelikož jich do jejich městečka dorazilo méně, než původně mělo. „Moc jsme pro ně chtěli něco udělat, pořád nám to nedalo spát,“ říkají manželé. „Při modlitbě jsme proto poprosili Boha, aby nás poslal tam, kde budeme užiteční.“ Byli vyslyšeni. Ukázalo se, že mohou pomoci při grilování během poznávacího večera poutníků s farníky. „Ten večer jsme zakusili mnoho radosti při službě těm mladým lidem, kteří nám širokým úsměvem projevovali svou vděčnost. Byli jsme jako jedna velká rodina. Jsme vděční Pánu, že náš krátkodobý smutek proměnil v tak velkou a trvalou radost,“ říkají.