Autor: Yvonne Schwengeler
Zdroj: © Ethos č. 2/2012 | ethos.cz
Datum napsání:
11.05.2012
Přátelství, které vydrží
Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem » Jan 13, 35.
Bolest v jejích očích se nedala přehlédnout. Říkala mi: „Hodně našich přátel - nebo ti, 0kterých jsem si myslela, že jsou přátelé - se nás postupně začínali stranit, když mému manželovi zjistili diagnózu ,Alzheimer‘. Tím víc si vážím těch několika, kteří nám zůstali věrně nablízku i teď v těžkých dobách.“
Přátelé. Všichni v sobě máme hlubokou touhu po vztazích, po přátelství, které vydrží. Po lidech, kterým můžeme bez obav otevřít srdce. Neutečou, i když se stmívá. Přijímají nás, dodávají opravdovou útěchu, povzbudí, napomenou, odpustí. Takoví, kteří se s námi umí radovat i být smutní, kteří se za nás modlí a vydrží, i když je to těžké. Takoví lidé jsou vzácní. K lidství v našem porušeném světě patří také existenciální vnitřní osamělost. Naše vztahy jsou choré na sobectví, nedorozumění a nedostatek schopnosti se vcítit. Bez zklamání se sotva obejdeme. Mnozí kvůli tomu už zahořkli. Po negativních zkušenostech se uzavřeli jako škeble, nikoho si k sobě nepřipustí, stáhnou se do svého malého soukromého světa, kde se oddávají svému samotářství.
Jako křesťané jsme však povolání ke společenství. Sólové křesťanství neodpovídá Božímu plánu. Kdo chce jít za Ježíšem, patří ke Kristovu tělu. Církev Pána Ježíše by měla být ochranou, útočištěm pro každého ve všech životních situacích. K tomu patří otevřená srdce a otevřené dveře. Čas a prostor pro druhé? Mám ho? Máš ho? Jsme ochotni se vystavit bolesti druhého, vnímat ho, když nám vypráví o svém trápení. Ustojíme to? Někdy utíkáme jenom proto, že cítíme bezmoc. Bojíme se silných pocitů, slz, slabosti. Avšak blízký vztah vzniká pouze tehdy, pokud své srdce svá otevřeme. Když jeden nemůže nahlédnout do duše druhého, jak potom může vyrůst přátelství?
Připouštím: naprostou záruku, že naší důvěry nikdo nezneužije, nebudeme mít nikdy. I ten nejlepší přítel nás může zklamat, dokonce i zradit. A co my sami? Dá se na nás vždycky absolutně spolehnout? Neprozradili jsme něco, co bylo opravdu důvěrné? Musíme se učit držet pusu a o problému přítele, přítelkyně mluvit jen s Bohem - to vytváří důvěru. Přátelství stojí na důvěře, blízkosti, vzájemné úctě. Praví přátelé nám neklepou vždy na rameno, jak jsme dobří. Někdy nám řeknou i věci, které se nám nelíbí. Dělají to ze vzájemné přízně k našemu dobru.
Naše lidské vztahy jsou přece jen vždy nedokonalé, jsou jen slabým odleskem toho, co nám chce dát ve svém vztahu k nám Bůh. Když jsem někomu opravdovým přítelem, pomáhám mu „hledat útočiště pod Božími křídly“ (Žalm 91,4), pak naše přátelství dostává úplně nový rozměr. Měli bychom se rozloučit s individualismem, který se tlačí i do církve Pána Ježíše, kvůli němu je tolik věřících lidí osamělých. Učme se zase nově být tady pro druhého, aby naše sbory byly opravdovým domovem pro všechny.
--------
Všichni v sobě máme hlubokou touhu po přátelství, které vydrží. Po lidech, kterým můžeme bez obav otevřít srdce. Neutečou, i když se stmívá. Přijímají nás, povzbudí, napomenou, odpustí. Takoví, kteří se s námi umí radovat i být smutní, kteří se za nás modlí a vydrží, i když je to těžké. Takoví lidé jsou vzácní.
Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem » Jan 13, 35.
Bolest v jejích očích se nedala přehlédnout. Říkala mi: „Hodně našich přátel - nebo ti, 0kterých jsem si myslela, že jsou přátelé - se nás postupně začínali stranit, když mému manželovi zjistili diagnózu ,Alzheimer‘. Tím víc si vážím těch několika, kteří nám zůstali věrně nablízku i teď v těžkých dobách.“
Přátelé. Všichni v sobě máme hlubokou touhu po vztazích, po přátelství, které vydrží. Po lidech, kterým můžeme bez obav otevřít srdce. Neutečou, i když se stmívá. Přijímají nás, dodávají opravdovou útěchu, povzbudí, napomenou, odpustí. Takoví, kteří se s námi umí radovat i být smutní, kteří se za nás modlí a vydrží, i když je to těžké. Takoví lidé jsou vzácní. K lidství v našem porušeném světě patří také existenciální vnitřní osamělost. Naše vztahy jsou choré na sobectví, nedorozumění a nedostatek schopnosti se vcítit. Bez zklamání se sotva obejdeme. Mnozí kvůli tomu už zahořkli. Po negativních zkušenostech se uzavřeli jako škeble, nikoho si k sobě nepřipustí, stáhnou se do svého malého soukromého světa, kde se oddávají svému samotářství.
Jako křesťané jsme však povolání ke společenství. Sólové křesťanství neodpovídá Božímu plánu. Kdo chce jít za Ježíšem, patří ke Kristovu tělu. Církev Pána Ježíše by měla být ochranou, útočištěm pro každého ve všech životních situacích. K tomu patří otevřená srdce a otevřené dveře. Čas a prostor pro druhé? Mám ho? Máš ho? Jsme ochotni se vystavit bolesti druhého, vnímat ho, když nám vypráví o svém trápení. Ustojíme to? Někdy utíkáme jenom proto, že cítíme bezmoc. Bojíme se silných pocitů, slz, slabosti. Avšak blízký vztah vzniká pouze tehdy, pokud své srdce svá otevřeme. Když jeden nemůže nahlédnout do duše druhého, jak potom může vyrůst přátelství?
Připouštím: naprostou záruku, že naší důvěry nikdo nezneužije, nebudeme mít nikdy. I ten nejlepší přítel nás může zklamat, dokonce i zradit. A co my sami? Dá se na nás vždycky absolutně spolehnout? Neprozradili jsme něco, co bylo opravdu důvěrné? Musíme se učit držet pusu a o problému přítele, přítelkyně mluvit jen s Bohem - to vytváří důvěru. Přátelství stojí na důvěře, blízkosti, vzájemné úctě. Praví přátelé nám neklepou vždy na rameno, jak jsme dobří. Někdy nám řeknou i věci, které se nám nelíbí. Dělají to ze vzájemné přízně k našemu dobru.
Naše lidské vztahy jsou přece jen vždy nedokonalé, jsou jen slabým odleskem toho, co nám chce dát ve svém vztahu k nám Bůh. Když jsem někomu opravdovým přítelem, pomáhám mu „hledat útočiště pod Božími křídly“ (Žalm 91,4), pak naše přátelství dostává úplně nový rozměr. Měli bychom se rozloučit s individualismem, který se tlačí i do církve Pána Ježíše, kvůli němu je tolik věřících lidí osamělých. Učme se zase nově být tady pro druhého, aby naše sbory byly opravdovým domovem pro všechny.
--------
Všichni v sobě máme hlubokou touhu po přátelství, které vydrží. Po lidech, kterým můžeme bez obav otevřít srdce. Neutečou, i když se stmívá. Přijímají nás, povzbudí, napomenou, odpustí. Takoví, kteří se s námi umí radovat i být smutní, kteří se za nás modlí a vydrží, i když je to těžké. Takoví lidé jsou vzácní.
