Děti fascinují mnohé věci, které my dospělí pokládáme za samozřejmé. Všimli jste si například, jak je přitahují housenky? Ta škaredá a chlupatá stvoření dokážou zaujmout pozornost dětí dávno předtím, než se změní na motýly. A když děti zjistí, jaká přeměna se s housenkami děje, mění se jejich pozornost v obdiv a fantazii. To, co kdysi vypadalo jako zábavné zkřížení červa a hmyzu, se nyní změnilo na něco půvabného a krásného. Důvodem, proč jsou housenky a motýli tak zajímaví, je proměna, kterou procházejí. Nejprve byli nepřitažlivé a připoutané k zemi, potom se mění na krásné stvoření, které může létat. A to je možná důvod, proč mnozí kněží hovoří o housence jako o symbolu postního období. Během tohoto mimořádného období nás církev nabádá, abychom své proměně vykročili v ústrety - proměně, která nás osvobodí od praktik tohoto světa a úžeji nás sjednotí s Ježíšem.
Proč se změnit?
Půst je obdobím, během kterého se můžeme ujistit, že každý z nás je stvořený k Božímu obrazu a podobě. Bůh miluje každého z nás a nazývá nás „velmi dobrými“ (Gn 1, 31) - ačkoli ví, že pácháme hříchy. Půst je zároveň obdobím, kdy nám Bůh nabízí příležitost osvobodit se od hříchu a naplnit všechno, co je v nás dobré, jeho božskou milostí. Tuto proměnu v nás chce vykonat Duch svatý. Ačkoli je přeměna housenky na motýla přirozený proces, naše proměna není tak automatická. Nemůžeme ji uskutečnit bez Božího uzdravení a obnovující síly Boží milosti, která působí v našem životě. Svatý Pavel to vysvětlil takto: „A nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení“ (Řím 12, 2).
Pavel nás vyzývá pustit se do práce na obnově svého smýšlení a jednání, avšak to je jen jedna část obrazu. Ano, musíme se podívat na to, jak se chováme. Musíme zkoumat svoje myšlenky a záměry. Musíme strážit svůj rozum a s vírou pracovat. Ale mýlili bychom se, kdybychom se soustředili pouze na to, co máme udělat my, a nebrali bychom do úvahy působení Ducha svatého, který v nás žije, a sílu milosti, kterou nám Bůh neustále nabízí. Když tedy vstupujeme do postního období, soustřeďme se na naději proměny, aby pak jak přijde Veliká noc, se nám lehčeji přemýšlelo a kráčelo - a dokonce létalo - s Bohem.
Co tato proměna znamená?
Začněme tím, že se podíváme na učení o proměně v Kristu. Musíme se vrátit ke křtitelnici. Písmo hovoří, že když jsme se dali pokřtít, vstali jsme ze smrti do života, z hříchu do svobody (Kol 2, 12-15). Duch svatý vodou křtu přišel přebývat do našeho srdce. Nabízí nám Boží sílu, abychom se změnili a obnovili. Ale tento mocný Boží dar k nám přichází jako semeno, ne jako plně rozvinutá rostlina (1 Pt 1, 23). Přestože toto semeno má potenciál udělat nás svatými, musíme se o něho starat stejně, jako se staráme o jakékoliv jiné semeno. Musíme ho živit životem činné víry, modlitbou, poslušností, svátostmi a skutky lásky a milosrdenství vůči bližním.
Svatý Pavel to nazval „novým životem“ v porovnání se „starým životem“. Když mluvil k lidem, aby přešli ze starého života k novému, řekl, že musí „odložit“ takové hříchy, jakými jsou „hněv, rozhořčení, zloba, rouhání i nečestné řeči“ (Kol 3, 8). Ale nestačí pouze skončit se skutky a myšlenkami, které se Ježíšovi protiví. Pavel jedním dechem dodává, abychom si „oblékli nového člověka, toho, co se obnovuje, aby měl pravé poznání podle obrazu toho, který ho stvořil“ (3, 10). Potom uvedl seznam konkrétních příkladů - toho, co si ještě máme „obléct“: „Milosrdenství, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost“ spolu se snášenlivostí, odpouštěním, vděčností a láskou (3, 12-14).
Podle svatého Pavla žít novým životem znamená usilovat o obnovu svého smýšlení a jednání tím, že prosíme Ducha svatého o milost, aby nám pomohl změny uskutečnit. Naše vlastní úsilí změnit svůj život je dobré a může přinést ovoce - ale jen do jisté míry. V konečném důsledku je však nedostatečné. Nemůže vytvořit obnovené smýšlení. Možná bychom přesněji mohli říct, že naše úsilí spočívá většinou v přeskupení prostředků, které už máme. Skutečný nový život je spojený s novým zdrojem síly, a sice Boží síly. Když tuto sílu, pocházející z Ducha, kterého jsme při křtu dostali, zakusíme, budeme motivovaní líbit se Ježíšovi ve všem, co konáme. Budeme přesvědčení, že je v nás nová síla, která nepochází z nás, síla, která nás pobízí milovat Boha. Začneme vnímat i neomezenou sílu Boží milosti, která pomáhá našemu lidskému úsilí a umožňuje nám smýšlet, jednat a žít podobněji Ježíšovi. Uvidíme, jak bude Boží milost stavět na naší lidské přirozenosti.
Vidíte ten rozdíl? Na jedné straně můžeme přeskupovat a používat to, co máme, a každý rok stále více rozvíjet svoje dary a talenty. Ale je to něco jiného než nový život v Kristu. Nový život v Kristu znamená, že přijímáme a věříme, že jen díky Božímu dílu spásy se můžeme změnit a stát svatými. To Boží síla v nás působí a pomáhá nám už více nehřešit. Pomáhá nám „obléci si Pána Ježíše Krista“ (porov. Řím 13, 14). Jistě, v tomto procesu změny sehráváme svoji roli, ale kde je velké lidské úsilí, tam se ještě více „rozhojnila“ milost (Řím 5, 20).
Víra anebo marnost?
Písmo nás nabádá i k tomu, abychom nežili „v marnosti“ svého starého způsobu smýšlení (Ef 4, 17). Je totiž možné přijmout pravdu o Ježíšovi, ale nadále se spoléhat na svůj starý způsob smýšlení. Je zřejmé, že to souvisí s tím, co se odehrává v naší hlavě. Proč? Protože Boží síla, Boží zjevení a Boží milost prostě nemohou vládnout v mysli, jestliže ji ovládá starý způsob smýšlení. Nejhorší na tom je, že marné smýšlení znamená nemít důvod žít. Marné smýšlení si klade otázku: „Proč jsem se vůbec narodil?“ Marné smýšlení považuje život za sled událostí, ve kterých žijeme - ale které nedávají žádný smysl. Takové smýšlení vede nakonec k rozkladu osobnosti. To je jeden z důvodů, proč vidíme tolik lidí ve vězení. Proto vidíme celosvětový, mnohamiliardový pornografický průmysl. Proto vidíme stále větší neúctu vůči lidskému životu.
V houbce svého srdce všichni hledáme smysl života. Když se pokoušíme vyplnit prázdno v sobě marnými cíli a nadějemi, zklameme se. Zůstaneme-li v hranicích svého omezeného smýšlení, nakonec nebudeme spokojení. Budeme pociťovat úzkost a znechucení. Naopak, snažíme-li se žít novým životem ve víře v Ježíše, zakusíme Boží sílu, která působí v našem srdci. Je to síla, která pochází z Ježíšova kříže a vzkříšení. Je to síla, která nám umožňuje pozdvihnout srdce k nebi, kde nás Bůh může naplnit svou láskou a změnit nás, abychom se stále více podobali jeho Synovi. Bůh pronikne do našeho života, naplní naše nejhlubší tužby svou láskou a bude nás vybízet k proměně.
Bůh vykoná svoje dílo!
Na základě čeho tedy můžeme tvrdit, že Boží moc v nás působí? Nuže, na základě toho, že si uvědomujeme a prožíváme přítomnost Boha a jeho lásku. Klaníme se Ježíšovi a odevzdáváme se mu. Nacházíme novou sílu, která nám pomáhá přestat hřešit. Nabýváme novou dynamiku, která nám dává sílu podobat se víc a víc Ježíšovi. Chováme se jako Panna Maria, když ve svém lůně nosila Ježíše - neustále ve svém nitru uvažovala, přemýšlela o Ježíšovi, vždy hledala, co jí Bůh chce dále ukázat.
Pokud bude Boží síla vyživovat semeno křtu, budeme téměř přirozeně přinášet nové ovoce: budeme možná laskavější, milejší, budeme ochotněji odpouštět a budeme se víc zajímat o jiné lidi. Také zjistíme, že hradby hříchu jsou oslabené anebo se dokonce zřítily (2 Kor 10, 4). Výzva na proměnu v Kristu je celoživotní výzvou. Půst je však zvláštním obdobím, které nás zve, abychom si našli čas jít k Ježíšovi a říct: „Pane, učiň mě sobě podobným. Chci se změnit. Chci obnovit svoje smýšlení.“ Během následujících čtyřiceti dní skutečně můžeme zakusit změny ve svém smýšlení a chování. Vyžaduje to jen trochu úsilí z naší strany - a mnoho milosti z Boží strany!