Autor: P. Jan Houkal | Archidioecesis Pragensis
Datum napsání:
12.02.2010
Zamyšlení na začátek postní doby
Co si odřeknout? aneb Krátké zamyšlení na začátek postní doby
Na začátku postní doby jsou děti na hodinách náboženství zpravidla dotazovány, zda už ví, cože by si měly v nadcházejících čtyřiceti dnech odřeknout. A ony už povětšinou vědí a také náležitě odpoví: jedno si odřekne televizi, další internet, jiné nějakou tu sladkost či oblíbenou hru na počítači. Poučenější z nich ještě dodají, že si ale nebudou odříkat dobroty proto, aby zhubly nebo aby toho o velikonocích měly nastřádáno dvojnásobek či aby vynecháním některých radovánek ušetřily čas na jiné, nýbrž proto, aby se o odřeknuté s někým rozdělily a v čase původně určeném počítačovým dobrodružstvím třeba pomohly mamince v kuchyni. A nejpoučenější z dítek třeba ještě dodají i důvod toho všeho odříkání: udělají tím něco dobrého pro svět kolem sebe, a to i jako určitou náhradu za to nedobré, čím své okolí jindy „obohacují".
A to vlastně vůbec není špatná odpověď. Ona totiž docela dobře vystihuje smysl postní doby jakožto času uvědomění si, že na hříších světa mám svůj podíl i já a že to nejsou stále jen ti druzí, kteří dělají svět takový, jaký je. Vždyť co jiného způsobuje zlo než to, že my lidé si chceme ledacos přivlastnit i na úkor druhých, že ztrácíme schopnost se ovládat v touze mít stále víc pro sebe, že se necháme zcela unášet svými požitky a zážitky, jimž podřizujeme vše ostatní, nebo že nás často už ani nenapadne rozdělit se o cokoli s druhými lidmi. A to vše mimo jiné také proto, že mnohdy v konkrétní praxi žijeme tak, jakoby už ani nebyl Bůh, který by si přeci ze všeho nejvíc přál, aby mezi námi lidmi to bylo jiné, lepší.
A přesně o snahu znovu přiblížit svět Božímu přání právě jde. To je ten nejdůležitější a vlastně jediný smysl postní doby: s Boží pomocí udělat další krok na cestě k odřeknutí se zla a hříchu. Ne nadarmo křesťanská tradice hovoří o modlitbě, postu a almužně, které tomuto zásadnímu odřeknutí mají napomoci a které by měly právě postní čas naplnit víc než kterýkoli jiný. Častější modlitba, protože člověk by si měl uvědomit svou hříšnost a slabost a zároveň skutečnost, že jen ze svých sil se změnit nedokáže, a proto by měl volat častěji než kdy jindy k Bohu o radu a sílu.
Postní střídmost, kdy by si každý měl něco odřeknout, a to nejen aby posílil svou vůli a odtučnil své srdce, a tak zbystřil své duchovní smysly, ale aby měl i něco, oč by se mohl rozdělit s druhými. A almužna, doslova „dar ze slitování", kdy se ten, kdo něco má a dokáže si z toho odřeknout, rozdělí s tím, kdo nemá a potřebuje.
Proto se právě modlitba, odřeknutí si něčeho a almužna z odřeknutého mohou stát nejen cestou k trochu lepšímu světu, ale v jistém smyslu i narovnáním toho, co jsme svou netečností a sobectvím stejně způsobili my sami. A že v odříkání a almužně nemusí jít jen o věci hmotné, je asi zbytečné dodávat. Možná právě v tomto smyslu se postní doba může stát dobrou příležitostí pro nás pro všechny se sebou a světem kolem sebe něco udělat. Neomezme se tedy pouze na kající znamení popela na čele na Popeleční středu, ale zkusme si dát i nějaké to konkrétní předsevzetí, cože si to odřekneme a co pro to a s tím uděláme. Jako ty děti.
