Zdroj: © Slovo medzi nami » ročník 7, č. 2/2006 | smn.sk
Český překlad: Anežka Hamplová | Archidioecesis Olomucensis
Datum napsání:
01.03.2006
Vstupme do Boží svatyně … Tři kroky ke svobodě
Neochvějná víra
Během staletí dostal apoštol Pavel množství přívlastků a napsali o něm všelico, ale slovo, které ho nejvíc charakterizuje, ověřil sám čas. Je to důvěra. Někteří ho pokládali za neohrabaného, jiní za prudkého a ještě další za agresivního, ale za vším, co Pavel učinil, stojí jeho neochvějná víra v Pána a jeho povolání. Pavlovo hlásání evangelia nebylo projevem jen jeho odvahy, ale i obrovské důvěry v Boží lásku a jeho starostlivost. Když se Pavel v listu Římanům ptá: „Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití?“ (Řím 8, 35), vychází z vlastních misionářských zkušeností. Ve druhém listu Korinťanům velmi otevřeně vyznává svoji závislost na Bohu, který ho podpírá v každé situaci: „Ze všech stran se na nás valí trápení, ale nesoužíme se. Býváme bezradní, ale ne zoufalí. Býváme pronásledováni, ale ne opuštěni“ (2 Kor 4, 8-9). Soluňanům velmi stručně načrtl svoje učení a dal jim radu, kterou si sám dobře osvojil: „Ve všech životních podmínkách děkujte (Bohu). Tak to Bůh pro vás chce v Kristu Ježíši.“ (1 Sol 5, 18). Díky tomu bylo jeho přesvědčení tak pevné a nikdy neupadal na duchu.
Zpochybnění lidské logiky
Protože tyto citáty velmi dobře známe, mohou zdánlivě ztrácet na síle. Ale v každém z nich Pavel hovoří o něčem, co vzdoruje lidské logice. Opravdu bychom měli Bohu vzdávat díky v každé situaci - a i tehdy, když se věci nevyvíjejí v náš prospěch? Můžeme skutečně očekávat, že utrpení a úzkost nás nikdy nezlomí? Ba co víc, skutečně věříme, že žádná mocnost na nebi ani na zemi nás nemůže odloučit od Ježíšovy lásky?
Na jedné straně můžeme vnímat tyto Pavlovy výroky jako idealistické, vždyť je napsal, aby povzbudil své čtenáře, aby vydrželi těžké časy. Pavel velmi dobře věděl, jak je náročné zachovat si naději a pokoj v čase zkoušek. Vždyť i dnes vidíme, jak těžké je držet se Ježíše v čase tragédií, jako je smrt blízké osoby, rozvod, anebo během nějaké přírodní katastrofy, jakou je zemětřesení či záplavy. Bůh ví, kolik bolestí tyto události přinášejí, a neočekává, že budeme předstírat, že nás to nezraňuje, anebo že to v nás nevyvolává smutek, strach a úzkost.
Na druhé straně si musíme dávat pozor, abychom nezlehčovali Pavlovu důvěru tím, že povíme, že to viděl příliš idealisticky. Nezávisle na tom, jaké těžkosti se objeví v našem životě, Bůh je naším milujícím Otcem. Je vždy s námi, je připravený uklidnit nás a posílit. Neustále nás vyzývá, abychom mu aspoň trochu důvěřovali, abychom udělali aspoň jeden krůček víry, aby naše důvěra v něho rostla a byla silná jako ta Pavlova. A potom se naše postoje budou stále víc a víc přibližovat k ideálu, který Pavel popisuje ve svých listech.
Víra skrze modlitbu
Pavlovy výroky mohou vyznívat příliš idealisticky. Jsou příliš těžké, když je začneme uvádět do praxe svého každodenního života. To však neznamená, že nemůžeme růst a stále více prožívat důvěru, kterou Pavel přímo oplýval. V konečném důsledku jde o neochvějnou, zdánlivě iracionální víru, jakou měli svatý Pavel i prorok Joel, která nám pomůže zakusit Boží útěchu a povzbuzení - dokonce i tehdy, když se nám zdá, že jsme všechno ztratili. Jak se můžeme dopracovat k takové víře? Jak překonat pocit, že jsme ve světě sami, opuštění, anebo jak přemoci strach, že v čase nouze se Bůh o nás nepostará? Určitě toho nedosáhneme pouze na základě zbožného přání anebo obrovské snahy uvěřit v něco, co nám nedává smysl! Takovouto víru získáme, když jsme v modlitbách spojení s Ježíšem a jemu samotnému dovolíme, aby nás přesvědčil, že jsme ukrytí v jeho náručí. Podívejme se blíž, jak se to může stát.
Uklidněné srdce
Jednoho dne vstoupil do Jeruzalémského chrámu jistý muž s těžkým srdcem. Ničila ho představa, že se mu v životě nesešlo ani trochu štěstí, a přechovával nesmírnou nenávist vůči všem, kteří zbohatli díky nepoctivosti a podvodům. Zamýšlel se nad tím, proč Bůh dopustí, aby podvodníci prosperovali, dokud spravedlivé, mezi které se počítal, postihuje pouze trápení a těžkosti. Všechno vypadalo velmi nespravedlivě a začal uvažovat nad tím, že promarnil čas, v kterém se snažil být věrný Božím zákonům. „Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce,“ pomyslel si, „každý den se na mě sypou rány, každé ráno bývám trestán“ (Žl 73, 13–14).
„Přemýšlel jsem, jak se v tom všem vyznat;“ napsal dále, „nesnadné se mi to zdálo. Teprv když jsem vstoupil do svatyně Boží“ (Žl 73, 16-17). A v té chvíli se všechno změnilo. V Boží přítomnosti se stalo něco, co utišilo srdce tohoto muže a zahnalo všechnu úzkost. Ponechaný sám svým myšlenkám zjistil, že se ho zmocňuje zmatek, sebelítost a ustaranost. Ale když zanechal vlastní myšlenky a v modlitbě pozdvihl svou mysl k Bohu, všechny uzlíky v jeho mysli i v jeho životě se začaly rozplétat. Otázka, proč podvodníci prosperují, a on ne, se stala během modlitby bezvýznamnou v porovnání s výsadou, že je s Bohem a že ho důvěrně, osobně zná. Stál tam v chrámu v přítomnosti Pána a vyznával: „Já však chci být ustavičně s tebou, uchopils mě za pravici… Vždyť koho bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení“ (Žl 73, 23. 25).
Krása modlitby
Co se stalo s tímto mužem? Jednoduše řečeno, Bůh uklidnil jeho srdce. Na chvíli se vzdal svého omezeného lidského zdůvodňování a dovolil Bohu, aby mu poskytl širší a hlubší pohled na vlastní život - pohled, který mu přinesl nesmírnou úlevu i útěchu a zbavil ho vší úzkosti. Životní situace se mu nezměnila, ale vypadala už jinak. On sám se změnil, a právě to bylo nejdůležitější. Uvědomil si, že Bůh na něho nezapomněl. A nakonec se dokázal v klidu modlit: „Mně však v Boží blízkosti je dobře, v Panovníku Hospodinu mám své útočiště, proto vyprávím o všech tvých činech“ (Žl 73, 28). V tom tkví krása modlitby. Nezávisle od toho, kdo jsme a čeho jsme dosáhli, můžeme předstoupit před Pána vždycky, když chceme, a můžeme dovolit, aby nás zahrnul svou láskou a milosrdenstvím. Svoje nejhlubší zranění, slzy a trápení mu můžeme odevzdat s jistotou, že nám dá svůj pokoj a útěchu. Můžeme mu vyznat svoje hříchy a on nám odpustí a přitáhne nás blíž k sobě. Můžeme mu předestřít všechny svoje potřeby s jistotou, že nám dá moudrost, poznání a sílu, které potřebujeme, abychom s nadějí vykročili vpřed.
Tři kroky ke svobodě
Nikdo z nás nechce, aby ho postihla osobní tragédie anebo nějaká přírodní katastrofa. Všichni dobře víme, jaké by to bylo bolestné, a pravděpodobně se zamýšlíme, jak bychom obstáli v takovýchto zkouškách. Ale směřování našeho života nezávisí pouze na nás. Na tolik věcí nemáme přímý dosah. Můžeme však podniknout aspoň nějaké kroky, přičemž není důležité, zda patříme k těm, kteří se modlí celé roky, anebo s modlitebním životem teprve začínáme. Prvním krokem je obrátit se k Ježíšovi a povědět mu, že potřebujeme jeho pomoc a pokoj. Nebojte se říct mu všechno, co potřebujete. Bůh se raduje, jestliže k němu přistupujeme s upřímným srdcem, plní důvěry v něho.
Druhým krokem je uvěřit, že náš život se změní k lepšímu, přestože je jakkoli těžký. Důvěřujte, že Bůh je s vámi, dokonce i tenkrát, když nezakoušíte jeho přítomnost anebo ho v dané situaci nevidíte. Uvěřte, že zná vaše trápení a že učiní všechno, aby i z té nejtěžší situace vytěžil dobro. Udělejte co nejvíc pro to, abyste napodobovali neochvějnou, často iracionální víru, jakou měl Pavel, Petr a další svatí. A posledním krokem je vykročit vpřed. Bůh nechce, aby nás problémy a starosti zavalily. I kdyby šlo o malý krůček, učiňte ho. Potom se dívejte a pozorujte, jak bude Bůh stavět na vaší víře a pomůže vám učinit další krok. Písmo svaté je plné příběhů hrdinů a hrdinek, kteří prožili zklamání, ale šli dál a nakonec zvítězili. Vzpomeňte si například na svatého Petra ve vězení (Sk 12, 1-17), anebo na Ester v Persii (Est 2, 8), anebo na Judu Makabejského a jeho druhy (1 a 2 Mak). Všechny tyto lidi zavalily obrovské problémy, ale nepřipustili, aby je přemohly. A ani vy to nedovolte.
Všechno slouží k dobrému
Nikdy úplně nepochopíme, proč právě nás postihla nějaká tragédie. A ne vždy se budeme během ní chovat tak, jak bychom chtěli. Ale jako Job a jako muž v 73. žalmu i my uvěřme, že Bůh nás nikdy neopustí. Pomůže nám bez ohledu na to, jak se v čase zkoušek budeme cítit. A když se rozhodneme jít s Ježíšem, při zpětném pohledu na svůj život zjistíme, že skutečně všecko, co se stalo, „sloužilo k dobrému těm, kteří milují Boha“ (porov. Řím 8, 28).
