Autor: P. Ladislav Heryán, SDB
Zdroj: © Katolický týdeník, č. 9/2017 | List českých a moravských diecézí
Datum napsání:
05.03.2017
Všední dny postní doby
Jako mladík jsem často slýchal poučku: „Mladý kněz sice vypadá jako svátý, ale svátým není. Kněz ve středním věku jako svátý nevypadá a svátý také není. Starý kněz sice jako svátý nevypadá, ale svátým je.“
Sám nevím, zda je to univerzální pravda a kde přesně se v tomto vymezení nacházím já, a byť jsem svými léty střední věk již asi překonal, svátým jsem se zřejmě zatím nestal. Přesto v poučce nacházím hlubokou, životem prověřenou moudrost, která možná platí i o postu. Jako mladý jsem se nikdy netěšil na postní dobu, jelikož znamenala různá omezení a byla obdobím frustrací z nesplněných předsevzetí, jejichž smysl jsem stejně nechápal. Vnímal jsem ji jako dobu duchovní atletiky, kdy splnit postní předsevzetí bylo jako zaběhnout kilometr pod tři minuty. Jenže proč vlastně? Atlet je mladý a krásný, protože je plný síly, ale uvnitř stejně myslí hlavně na sex a všechna, další možná potěšení. Jeho tělo je mladé a silné, jen duch je jaksi slabý. Sebezápory holt nefungovaly.
Jak život běžel dál, postupně jsem postní dobu začal brát jako příležitost přiblížit se více k Bohu, ale ne tím, že si budu stanovovat sebezápory navíc, nýbrž že konečně začnu pořádně dělat to, k čemu jsem se zavázal, že se za Pánem Bohem vydám aktivně. Opravdu se budu modlit denně růženec a opravdu se pomodlím celý breviář. A nejen to, jsem přece biblista, tudíž knihu Exodus, kterou my kněží postupně za dobu postní celou přečteme, budu číst nejen latinsky (modlím se breviář v latině), ale i hebrejsky, v originále, naučím se všechna ta nová hebrejská slovíčka, a doba postní se mi tak zároveň stane výbornou příležitostí se v hebrejštině procvičit; zabiji tím několik much jednou ranou, a ještě se přiblížím Bohu. Co vím, ani jednou jsem to nesplnil.
Zápasíme
Čas šel dál a já jsem pochopil, že je třeba konečně začít bojovat se všemi neřestmi, které se postupně do mého života nabalily, na které jsem si zvykl a o nichž jsem pomalu začínal tušit, že už se jich snad nikdy nezbavím. Je to jasné, nebudu pít alkohol a budu chodit včas spát, abych byl ráno čerstvý a měl jasnou hlavu na ranní modlitbu. Rána, kdy ještě všichni ostatní spí a všude je ticho, jsou pro mne celoživotně těmi nejkrásnějšími momenty dne. Jako vždy, dobře jsem začal, ale dlouho nevydržel, alkohol piji doposud a většinou nejdu spát před půlnocí.
Oddělili jsme normální život od toho duchovního
Odvažuji se tvrdit, že to, co píšu shora, je zkušeností většiny nás křesťanů, byť každý zápasíme s něčím jiným - jeden s cigaretou, druhý s televizí, třetí se svou leností. Co je na tom všem vlastně špatně? Jsem ještě trochu starší a myslím, že už to dnes vidím jasněji (ale třeba to bude časem zase jinak, život je opravdu dobrodružné objevování). Podle mého názoru je to důsledkem toho, že jsme oddělili normální život od života duchovního, a ten jsme se od malička naučili pokládat za povinnost. Jsme rozdvojeni, a jelikož nevíme, že je to špatně, snažíme se pomoci si nepodstatnými věcmi, které díky našemu vnitřnímu rozdělení vůbec nefungují. Jakmile přijde doba postní, přijde jen další povinnost, kterou je třeba vůči Bohu splnit. Jediné, čeho je však ve skutečnosti opravdu třeba, je změna smýšlení, pochopení, že Bůh žádné naše splněné povinnosti vůči sobě nepotřebuje.
Kdyby Ježíš nehladověl
Co nám může pomoci odstranit ono nesmyslné rozdělování na duchovní a normální život? Je to - paradoxně - Ježíš, vyhladovělý po čtyřicetidenním půstu, pokušiteli na nabídku „tak si z kamenů udělej chleby“ odpoví: „Nejenom chlebem živ je člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst!“ Jednou mne napadlo: jestliže by Ježíš čtyřicet dnů nehladověl, napadla by jej tato věta? Jen hladový člověk přece může přijít na něco takového. Celé roky mi tedy trvalo, než jsem pochopil, že půst není žádný sebezápor, který si mám uložit, že to neznamená nedívat se na televizi nebo nepít alkohol. Půst zkrátka znamená nejíst. Jestliže budu jíst, neobjevím určité věci. Jestliže jíst nebudu, objevím věci, které jsou sytému skryty. Půst je hluboce tělesná a zároveň hluboce duchovní záležitost, je spojením toho, co jsme si odmalička zvykli oddělovat.
Sjednocující síla
Je podmínkou hlubší modlitby i většího milosrdenství, jak každoročně slyšíme z evangelia o Popeleční středě. Je nejlepší přípravou na nejkrásnější noc v roce, na velikonoční vigilii. Už jsem si léta navyknul o velikonočním triduu nic nejíst, aby se tak celé moje tělo i duch mohli těšit na Vzkříšení, a poté je pořádnou hostinou s přáteli až do pozdní noci slavit. Časem snad přijdeme i na to, že půst není jen otázkou doby postní, ale sjednocující silou naší osobnosti; pochopíme, že duchovní život není oddělen od života běžného, že je s ním jedno a že není žádnou povinností, nýbrž úžasným dobrodružstvím s Bohem.
Jako mladík jsem často slýchal poučku: „Mladý kněz sice vypadá jako svátý, ale svátým není. Kněz ve středním věku jako svátý nevypadá a svátý také není. Starý kněz sice jako svátý nevypadá, ale svátým je.“
Sám nevím, zda je to univerzální pravda a kde přesně se v tomto vymezení nacházím já, a byť jsem svými léty střední věk již asi překonal, svátým jsem se zřejmě zatím nestal. Přesto v poučce nacházím hlubokou, životem prověřenou moudrost, která možná platí i o postu. Jako mladý jsem se nikdy netěšil na postní dobu, jelikož znamenala různá omezení a byla obdobím frustrací z nesplněných předsevzetí, jejichž smysl jsem stejně nechápal. Vnímal jsem ji jako dobu duchovní atletiky, kdy splnit postní předsevzetí bylo jako zaběhnout kilometr pod tři minuty. Jenže proč vlastně? Atlet je mladý a krásný, protože je plný síly, ale uvnitř stejně myslí hlavně na sex a všechna, další možná potěšení. Jeho tělo je mladé a silné, jen duch je jaksi slabý. Sebezápory holt nefungovaly.
Jak život běžel dál, postupně jsem postní dobu začal brát jako příležitost přiblížit se více k Bohu, ale ne tím, že si budu stanovovat sebezápory navíc, nýbrž že konečně začnu pořádně dělat to, k čemu jsem se zavázal, že se za Pánem Bohem vydám aktivně. Opravdu se budu modlit denně růženec a opravdu se pomodlím celý breviář. A nejen to, jsem přece biblista, tudíž knihu Exodus, kterou my kněží postupně za dobu postní celou přečteme, budu číst nejen latinsky (modlím se breviář v latině), ale i hebrejsky, v originále, naučím se všechna ta nová hebrejská slovíčka, a doba postní se mi tak zároveň stane výbornou příležitostí se v hebrejštině procvičit; zabiji tím několik much jednou ranou, a ještě se přiblížím Bohu. Co vím, ani jednou jsem to nesplnil.
Zápasíme
Čas šel dál a já jsem pochopil, že je třeba konečně začít bojovat se všemi neřestmi, které se postupně do mého života nabalily, na které jsem si zvykl a o nichž jsem pomalu začínal tušit, že už se jich snad nikdy nezbavím. Je to jasné, nebudu pít alkohol a budu chodit včas spát, abych byl ráno čerstvý a měl jasnou hlavu na ranní modlitbu. Rána, kdy ještě všichni ostatní spí a všude je ticho, jsou pro mne celoživotně těmi nejkrásnějšími momenty dne. Jako vždy, dobře jsem začal, ale dlouho nevydržel, alkohol piji doposud a většinou nejdu spát před půlnocí.
Oddělili jsme normální život od toho duchovního
Odvažuji se tvrdit, že to, co píšu shora, je zkušeností většiny nás křesťanů, byť každý zápasíme s něčím jiným - jeden s cigaretou, druhý s televizí, třetí se svou leností. Co je na tom všem vlastně špatně? Jsem ještě trochu starší a myslím, že už to dnes vidím jasněji (ale třeba to bude časem zase jinak, život je opravdu dobrodružné objevování). Podle mého názoru je to důsledkem toho, že jsme oddělili normální život od života duchovního, a ten jsme se od malička naučili pokládat za povinnost. Jsme rozdvojeni, a jelikož nevíme, že je to špatně, snažíme se pomoci si nepodstatnými věcmi, které díky našemu vnitřnímu rozdělení vůbec nefungují. Jakmile přijde doba postní, přijde jen další povinnost, kterou je třeba vůči Bohu splnit. Jediné, čeho je však ve skutečnosti opravdu třeba, je změna smýšlení, pochopení, že Bůh žádné naše splněné povinnosti vůči sobě nepotřebuje.
Kdyby Ježíš nehladověl
Co nám může pomoci odstranit ono nesmyslné rozdělování na duchovní a normální život? Je to - paradoxně - Ježíš, vyhladovělý po čtyřicetidenním půstu, pokušiteli na nabídku „tak si z kamenů udělej chleby“ odpoví: „Nejenom chlebem živ je člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst!“ Jednou mne napadlo: jestliže by Ježíš čtyřicet dnů nehladověl, napadla by jej tato věta? Jen hladový člověk přece může přijít na něco takového. Celé roky mi tedy trvalo, než jsem pochopil, že půst není žádný sebezápor, který si mám uložit, že to neznamená nedívat se na televizi nebo nepít alkohol. Půst zkrátka znamená nejíst. Jestliže budu jíst, neobjevím určité věci. Jestliže jíst nebudu, objevím věci, které jsou sytému skryty. Půst je hluboce tělesná a zároveň hluboce duchovní záležitost, je spojením toho, co jsme si odmalička zvykli oddělovat.
Sjednocující síla
Je podmínkou hlubší modlitby i většího milosrdenství, jak každoročně slyšíme z evangelia o Popeleční středě. Je nejlepší přípravou na nejkrásnější noc v roce, na velikonoční vigilii. Už jsem si léta navyknul o velikonočním triduu nic nejíst, aby se tak celé moje tělo i duch mohli těšit na Vzkříšení, a poté je pořádnou hostinou s přáteli až do pozdní noci slavit. Časem snad přijdeme i na to, že půst není jen otázkou doby postní, ale sjednocující silou naší osobnosti; pochopíme, že duchovní život není oddělen od života běžného, že je s ním jedno a že není žádnou povinností, nýbrž úžasným dobrodružstvím s Bohem.
