Autor: Mons. Miloslav Vlk | arcibiskup pražský
Zdroj: Zpravodaj pražské arcidiecéze, č. 3/2010 | apha.cz
Datum napsání:
01.03.2010
Půst otevírá život pro svobodu
Půst není běžným prvkem v životě lidí dnešní doby. Ukazuje to už samo slovo, se kterým si ani novináři při skloňování nevědí rady, mluví o „půstu“. V církevní tradici se při skloňování mění prostřední samohláska: půst – postu, postní jako u slova Bůh - Boha, Boží…, jak bychom našli ve Slovníku spisovného jazyka českého. To nám naznačuje, že půst není běžnou součástí života a životního stylu. Bohužel se poněkud vytratil i ze života věřících křesťanů. Snad tím důvodem bylo to, že se praxe postu, zděděná z minulosti, časem stala poněkud formální – a při slábnutí víry lidé snadno formality odkládají. Naplňuje se tu slovo Kristovo: „Litera zabíjí, duch oživuje.“ Ježíš neukládal půst a byl k farizejské zbožnosti a její postní praxi, která se řídila literou, poněkud kritický. Poukazoval na omývání nádob a jiné vnější věci, při nichž srdce zůstávalo nedotčené.
Žádal obrácení, změnu smýšlení a následování v duchu Izaiášově: „Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty kdo jsou bez přístřeší...“ (Iz 58,6.7-8). V našich diecézích se v postě praktikuje „postní almužna“. Hodnotu toho, co si na jídle odepřu, odložím stranou a pak na konci postu odevzdám charitě. To je naplnění Izaiášova slova. Zřeknutí se může se týkat třeba zábavy, televize a získaný čas lze věnovat četbě Písma nebo Katechismu…
II. vatikánský koncil se konal v kontextu doby, kdy do jednání člověka vstupuje výrazněji jeho svobodná účast, osobní zodpovědnost za své skutky a rozhodování. Jeho učení nemíří především na vnější skutky, „žíněné roucho a popel“, posty a umrtvování, ale na obrácení srdce, na „vnitřní pokání“ (viz Katechismus katolické církve 1430 ad.). Zdůrazňuje se tu především trvalé kající smýšlení, základní kající postoj, ne pouze automatické zachovávání určitých předpisů v určité doby, něco nejíst apod. Jde o schopnost k oběti, sebezáporu, zřeknutí se, být pánem nad sebou... Ne z důvodů dietetických a zdravotních, z důvodu hubnutí (toho jsou plné noviny, ale to není půst), nýbrž z motivů duchovních, kvůli pozvání našeho Pána: „vezmi svůj kříž…“ Obětní smýšlení je hodnota, která celé naší společnosti nejvíce chybí, a pro její absenci společnost ve všech oblastech kolabuje…
Půst má být výrazem vědomí: ne já sám svým úsilím zajistím svůj život, ale Boží pomocí, které se postem otevírám. Půst vytváří nezávislost a otevírá můj život pro svobodu od vnějších nutností a tlaků. Osvobozuje naše srdce od nás samých a otevírá je pro bližního a jeho potřeby. Tento pohled je v duchu „řádu křesťanského života“, který naše biskupská konference formulovala ve svém usnesení v roce 2000. Přeji hodně darů Ducha svatého do období postní přípravy na Velikonoce, dar moudrosti a invence k tomu, jak žít kající smýšlení, ke slávě Boží i k osobnímu duchovnímu prospěchu.
Půst není běžným prvkem v životě lidí dnešní doby. Ukazuje to už samo slovo, se kterým si ani novináři při skloňování nevědí rady, mluví o „půstu“. V církevní tradici se při skloňování mění prostřední samohláska: půst – postu, postní jako u slova Bůh - Boha, Boží…, jak bychom našli ve Slovníku spisovného jazyka českého. To nám naznačuje, že půst není běžnou součástí života a životního stylu. Bohužel se poněkud vytratil i ze života věřících křesťanů. Snad tím důvodem bylo to, že se praxe postu, zděděná z minulosti, časem stala poněkud formální – a při slábnutí víry lidé snadno formality odkládají. Naplňuje se tu slovo Kristovo: „Litera zabíjí, duch oživuje.“ Ježíš neukládal půst a byl k farizejské zbožnosti a její postní praxi, která se řídila literou, poněkud kritický. Poukazoval na omývání nádob a jiné vnější věci, při nichž srdce zůstávalo nedotčené.
Žádal obrácení, změnu smýšlení a následování v duchu Izaiášově: „Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty kdo jsou bez přístřeší...“ (Iz 58,6.7-8). V našich diecézích se v postě praktikuje „postní almužna“. Hodnotu toho, co si na jídle odepřu, odložím stranou a pak na konci postu odevzdám charitě. To je naplnění Izaiášova slova. Zřeknutí se může se týkat třeba zábavy, televize a získaný čas lze věnovat četbě Písma nebo Katechismu…
II. vatikánský koncil se konal v kontextu doby, kdy do jednání člověka vstupuje výrazněji jeho svobodná účast, osobní zodpovědnost za své skutky a rozhodování. Jeho učení nemíří především na vnější skutky, „žíněné roucho a popel“, posty a umrtvování, ale na obrácení srdce, na „vnitřní pokání“ (viz Katechismus katolické církve 1430 ad.). Zdůrazňuje se tu především trvalé kající smýšlení, základní kající postoj, ne pouze automatické zachovávání určitých předpisů v určité doby, něco nejíst apod. Jde o schopnost k oběti, sebezáporu, zřeknutí se, být pánem nad sebou... Ne z důvodů dietetických a zdravotních, z důvodu hubnutí (toho jsou plné noviny, ale to není půst), nýbrž z motivů duchovních, kvůli pozvání našeho Pána: „vezmi svůj kříž…“ Obětní smýšlení je hodnota, která celé naší společnosti nejvíce chybí, a pro její absenci společnost ve všech oblastech kolabuje…
Půst má být výrazem vědomí: ne já sám svým úsilím zajistím svůj život, ale Boží pomocí, které se postem otevírám. Půst vytváří nezávislost a otevírá můj život pro svobodu od vnějších nutností a tlaků. Osvobozuje naše srdce od nás samých a otevírá je pro bližního a jeho potřeby. Tento pohled je v duchu „řádu křesťanského života“, který naše biskupská konference formulovala ve svém usnesení v roce 2000. Přeji hodně darů Ducha svatého do období postní přípravy na Velikonoce, dar moudrosti a invence k tomu, jak žít kající smýšlení, ke slávě Boží i k osobnímu duchovnímu prospěchu.
