Autor: P. Anselm Grün, OSB
Zdroj: © Katolický týdeník, č. 9/2019 | List českých a moravských diecézí
Datum napsání:
03.03.2019
Půst je naléhavým křikem těla k Bohu
Podobně jako k modlitbě náleží tělesné gesto, náleží k ní i tělesný půst. Půst zintenzívňuje modlitbu. Platí to především pro modlitbu prosebnou. Jestliže se vážně za někoho nebo za něco modlím, je nejlépe podložit tuto modlitbu postem. Moje modlitba pak už není jen záležitostí hlavy, neredukuje se na několik myšlenek a slov, ale zaujímá celou mou bytost. Úpím k Bohu tělem i duší, svým postem vyznávám, že sám nic nezmohu, že jsem odkázán jedině na Boží pomoc.
Půst ve Starém zákone
Spojení modlitby s postem najdeme už ve Starém zákoně. Kniha Ezdrášova říká (8, 21-23): „Tam u řeky Ahavy jsem vyhlásil půst, abychom se před svým Bohem pokořili a vyprosili si u něho pro sebe, pro své dítky i pro všechen svůj majetek přímou cestu. Ostýchal jsem se totiž žádat od krále ozbrojený doprovod a jízdu, aby nám na cestě pomáhali proti nepříteli; řekli jsme králi: Dobrotivá ruka našeho Boha je nade všemi, kdo ho hledají, ale jeho moc a hněv je proti všem, kdo ho opouštějí. Proto jsme se postili a prosili jsme v této věci svého Boha, a on naše prosby přijal.“
Zbožný Izraelita postem vyznává, že se nemůže hájit proti nepříteli vlastní silou, ale je zcela odkázán na Boží pomoc. Josafat tak vyzývá k postu, když se blíží nepřátelská vojska. Nedůvěřuje v tělesnou sílu a dobrou výzbroj svých vojáků, ale místo toho se utíká k Bohu. Postem umenšuje svou vitální sílu, aby tím vyjádřil svou víru v Boha, který je jediný s to pomoci: „Nemáme sílu proti tomuto velikému množství, které táhne proti nám. Nevíme, co máme dělat, proto vzhlížíme k tobě“ (2 Kron 20,12). Také když přitáhne se svým mocným vojskem Holofernes, Izraelité se postí a modlí k Pánu (srov. Jud 4,13). Písmo svaté stále znovu vypráví o tom, že Bůh přichází na pomoc, když před něho lidé předstupují v postu a modlitbě.
Půst v Novém zákoně a u starých mnichů
V Novém zákoně Ježíš říká, že uzdravení z určitých nemocí je možné pouze modlitbou a postem. Exegeté se sice domnívají, že slůvko „postem“ je pozdější dodatek (srov. Mk 9,29), přinejmenším ze zkušenosti prvotní církve však vysvítá, že půst modlitbu podporuje a násobí její účinek. A jestliže Didaché vyzývá křesťany, aby se postili za své pronásledovatele, poukazuje to na skutečnost, že pro ně modlitba a půst patří k sobě. Chci-li se modlit z celého srdce, pak se má modlitba musí vyjádřit i tělesně. V postu se modlím tělem. Půst sám už je modlitbou. Je naléhavým křikem těla k Bohu.
Praxi postit se najdeme i u starých mnichů. Jeden opat tak vyzývá mnichy k postu za bratra, který upadl do hříchu a umírá: „Začali se tedy postit a volat s pláčem k Bohu o milosrdenství. Postili se tři dny a noci, aniž co jedli, a naříkali nad ztrátou bratra. A otec našeho kláštera spatřil ve vidění Vykupitele, který se dal snahou bratří pohnout.“ Modlitbou a postem zachraňují bratři duši padlého spolubratra. V postu se sjednocujeme s člověkem, za něhož se postíme. Stáváme se milosrdnými. Řecký výraz pro „být milosrdný“ (splagchnizo) znamená „nechat se pohnout až do vnitřností“, až do hloubi duše. Vnitřnosti jsou místem, kde se projeví naše nejhlubší a nejsilnější citová hnutí.
Při postu si nezacpávám vnitřnosti jídlem a neuzavírám se tak do necitelnosti vůči druhým, ale jsem k nim otevřený a s nimi solidární, vpouštím druhé do nejzranitelnější části své bytosti. Půst nás tak uschopňuje k soucitu a milosrdenství. Modlitba spojená s postem není modlitbou distancovanou, nýbrž vyrůstá z poranění druhým člověkem. V postu sestupuji do hlubiny svého nitra a do vlastní bezmoci, abych tam narazil na hlubinu druhého člověka a vložil ji (spolu se svou vlastní) do Božího milosrdenství.
Podobně jako k modlitbě náleží tělesné gesto, náleží k ní i tělesný půst. Půst zintenzívňuje modlitbu. Platí to především pro modlitbu prosebnou. Jestliže se vážně za někoho nebo za něco modlím, je nejlépe podložit tuto modlitbu postem. Moje modlitba pak už není jen záležitostí hlavy, neredukuje se na několik myšlenek a slov, ale zaujímá celou mou bytost. Úpím k Bohu tělem i duší, svým postem vyznávám, že sám nic nezmohu, že jsem odkázán jedině na Boží pomoc.
Půst ve Starém zákone
Spojení modlitby s postem najdeme už ve Starém zákoně. Kniha Ezdrášova říká (8, 21-23): „Tam u řeky Ahavy jsem vyhlásil půst, abychom se před svým Bohem pokořili a vyprosili si u něho pro sebe, pro své dítky i pro všechen svůj majetek přímou cestu. Ostýchal jsem se totiž žádat od krále ozbrojený doprovod a jízdu, aby nám na cestě pomáhali proti nepříteli; řekli jsme králi: Dobrotivá ruka našeho Boha je nade všemi, kdo ho hledají, ale jeho moc a hněv je proti všem, kdo ho opouštějí. Proto jsme se postili a prosili jsme v této věci svého Boha, a on naše prosby přijal.“
Zbožný Izraelita postem vyznává, že se nemůže hájit proti nepříteli vlastní silou, ale je zcela odkázán na Boží pomoc. Josafat tak vyzývá k postu, když se blíží nepřátelská vojska. Nedůvěřuje v tělesnou sílu a dobrou výzbroj svých vojáků, ale místo toho se utíká k Bohu. Postem umenšuje svou vitální sílu, aby tím vyjádřil svou víru v Boha, který je jediný s to pomoci: „Nemáme sílu proti tomuto velikému množství, které táhne proti nám. Nevíme, co máme dělat, proto vzhlížíme k tobě“ (2 Kron 20,12). Také když přitáhne se svým mocným vojskem Holofernes, Izraelité se postí a modlí k Pánu (srov. Jud 4,13). Písmo svaté stále znovu vypráví o tom, že Bůh přichází na pomoc, když před něho lidé předstupují v postu a modlitbě.
Půst v Novém zákoně a u starých mnichů
V Novém zákoně Ježíš říká, že uzdravení z určitých nemocí je možné pouze modlitbou a postem. Exegeté se sice domnívají, že slůvko „postem“ je pozdější dodatek (srov. Mk 9,29), přinejmenším ze zkušenosti prvotní církve však vysvítá, že půst modlitbu podporuje a násobí její účinek. A jestliže Didaché vyzývá křesťany, aby se postili za své pronásledovatele, poukazuje to na skutečnost, že pro ně modlitba a půst patří k sobě. Chci-li se modlit z celého srdce, pak se má modlitba musí vyjádřit i tělesně. V postu se modlím tělem. Půst sám už je modlitbou. Je naléhavým křikem těla k Bohu.
Praxi postit se najdeme i u starých mnichů. Jeden opat tak vyzývá mnichy k postu za bratra, který upadl do hříchu a umírá: „Začali se tedy postit a volat s pláčem k Bohu o milosrdenství. Postili se tři dny a noci, aniž co jedli, a naříkali nad ztrátou bratra. A otec našeho kláštera spatřil ve vidění Vykupitele, který se dal snahou bratří pohnout.“ Modlitbou a postem zachraňují bratři duši padlého spolubratra. V postu se sjednocujeme s člověkem, za něhož se postíme. Stáváme se milosrdnými. Řecký výraz pro „být milosrdný“ (splagchnizo) znamená „nechat se pohnout až do vnitřností“, až do hloubi duše. Vnitřnosti jsou místem, kde se projeví naše nejhlubší a nejsilnější citová hnutí.
Při postu si nezacpávám vnitřnosti jídlem a neuzavírám se tak do necitelnosti vůči druhým, ale jsem k nim otevřený a s nimi solidární, vpouštím druhé do nejzranitelnější části své bytosti. Půst nás tak uschopňuje k soucitu a milosrdenství. Modlitba spojená s postem není modlitbou distancovanou, nýbrž vyrůstá z poranění druhým člověkem. V postu sestupuji do hlubiny svého nitra a do vlastní bezmoci, abych tam narazil na hlubinu druhého člověka a vložil ji (spolu se svou vlastní) do Božího milosrdenství.
