Vstoupili jsme do období postu. Vzácná doba, v niž se můžeme svobodně zříkat i toho, co je dovolené a co nám přináší radost. Motiv je trojí: I. Práce na sobě 2. Přinesení oběti 3. Osvobození pro Boha. Pravý smysl takového počínání je jediný - láska. Postem, ať už má podobu omezení v jídle, či vzdání se jiného požitku, cvičíme svou vůli a upevňujeme charakter. Každý, kdo se dokáže přemoci, roste. Posiluje suverenitu vůle řízené rozumem nad nižšími schopnostmi lidské přirozenosti (emoce, vášně, pudy). Kdyby se však zůstalo jen u toho, hrozila by pýcha a postní úsilí by se mohlo minout cílem.
Aspekt oběti utváří správnou formu postu. Postíme se pro někoho, za někoho. Půst se tak stává úkonem blíženské lásky. Víme, že k přinášení drobných obětí např. za víru pro hledající či za obrácení hříšníků, vybízí Panna Maria v některých soukromých zjeveních. Dobré je nevyčleňovat přitom sama sebe z řady hříšníků, za které přináším oběť. Patřím mezi ně také, ale Bůh je milosrdný. Krom drobných obětí spočívajících v omezení se nebo ve zřeknutí se něčeho dobrého mohu lásku projevovat přímo např. návštěvami nemocných, povzbuzujícími dopisy, dary a almužnami, pomocí přetíženým či dobrým slovem.
Konečně se postím i s ohledem na Boha. Pán nás k postu vybízí. Z druhé strany, postím-li se, stávám se vnímavější pro věci duchovní. Půst osvobozuje. Vede mne k intenzivnější modlitbě, k hlubšímu setkávání s Pánem. Tady vidíme, jak spolu souvisí almužna, modlitba a půst - tři věci, k nimž nás Ježíš vede v horském kázání (Mt 6). Konání všeho pro Boha a ještě ne okázale, ale ve skrytosti, je výrazem zralé lásky k Bohu a potažmo k bližnímu. Využijme tedy této krásné doby k duchovní obnově. Rozšiřme svá srdce, rozšiřujme Boží království a přispívejme mezi sebou k atmosféře porozumění, důvěry a lásky.
