Autor: P. Michael Martínek, SDB
Zdroj: © Katolický týdeník, č. 9/2017 | List českých a moravských diecézí
Datum napsání:
06.03.2017
Půst, aneb nebojme se „nerůst“
Za základní ekonomický ukazatel se obyčejně považuje hrubý domácí produkt (HDP). Když roste, je všechno v pořádku. Když neroste, či dokonce klesá, je to špatné znamení. Vede však ekonomický růst vždy ke zvýšení kvality života? Nebo by bylo možné nerůst a přitom žít lépe? „Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla“ (Mt 4,1-11). Tuto epizodu z Matoušova evangelia uslyšíme v kostele o první neděli postní. Ježíš se na poušti postil - po čtyřiceti dnech jeho tělo zesláblo, ale jeho duch zesílil, proto mohl vzdorovat pokušením, která symbolizují běžné lidské slabosti: touhu po majetku, požitku a moci. Uslyšíme o tom při čtení z evangelia na 1. neděli postní (Mt 4,1-11). Přesně na výše uvedené slabosti míří také současná globální ekonomika: nabízí nadbytek zboží všeho druhu, adrenalinové zážitky a cesty k získání moci nad druhými lidmi. Reklama se nás snaží přesvědčit, že právě toto nám pomůže ke kvalitnějšímu životu. Ježíš ovšem toto všechno považuje za ďábelská pokušení, nikoli za prostředky lidského rozvoje.
Příliš velká spotřeba
Ve světě se šíří hnutí s jednoduchým názvem „Nerůst“ (Degrowth), které polemizuje s názorem, že cílem ekonomiky je maximalizovat hospodářský růst. Jeho aktivisté naopak tvrdí, že za většinou ekologických a sociálních problémů stojí příliš velká spotřeba. Lidského rozvoje i osobního štěstí lze podle nich dosáhnout spíše důrazem na mezilidské vztahy, přírodu, umění, kulturu a duchovní hodnoty než na ekonomický růst. Nejde o nový nápad, vidíme zde návaznost na biblickou tradici i na myšlenky antických filozofů (Diogenes, Epikuros, Seneca). O život v dobrovolné chudobě se pokoušeli například členové řeholních komunit (František z Assisi), středověkých heretických hnutí (valdenští) i obrodných směrů v protestantském prostředí (metodismus). Dnes však tato myšlenka získává na naléhavosti, neboť poprvé v historii žije malá část lidstva (do níž patříme i my) v materiálním nadbytku, zatímco větší část trpí nedostatkem.
Prostý a vnitřně bohatý život
Američan Duane Elgin, autor a propagátor pojmu „dobrovolná skromnost“ (Voluntary Simplicity) v moderní době, píše: „Pro mě je dobrovolná skromnost způsob života, který je zvenku prostý a vnitřně bohatý. Je to uvážené rozhodnutí vystačit si s málem ve víře, že život tak bude bohatší. Je to způsob bytí, ve kterém se naše nejautentičtější a nejživější já přímo a vědomě propojuje se vším, co děláme (práce, kontakty, spotřeba). Pocit zodpovědnosti za rozvoj lidských možností, schopnost přispívat ke zdraví a štěstí celého světa, jehož jsme neoddělitelnou součástí. Vystříhat se plytkosti a povrchnosti a mít tak víc času a energie být srdeční a upřímní.“
Rozhodnout se pro takový styl života znamená vzdát se přehnané touhy po majetku, požitku a moci, tedy žít je v souladu s Ježíšovými požadavky. Půst můžeme prožívat tak, že budeme usilovat o dobrovolnou skromnost. Tím zároveň přispějeme k tomu, aby se ekonomický růst měnil v „nerůst“. Vyzývá k tomu i papež František: „Od chvíle, kdy trh tíhne k vytváření nutkavého konzumistického mechanismu, zajišťujícího odbyt svým produktům, jsou lidé strháváni do víru zbytečného nakupování a utrácení. Obsesní konzumismus je subjektivním odrazem technicko-ekonomického paradigmatu.
Toto paradigma namlouvá všem, že jsou svobodní, dokud si uchovají domnělou svobodu konzumovat, ačkoli ve skutečnosti mají svobodu ti, kdo tvoří onu menšinu, která drží ekonomickou a finanční moc. V tomto zmatku nenalezlo postmoderní lidstvo nové porozumění sobě samému, aby se mohlo zorientovat, a prožívá tento nedostatek identity s úzkostí. Máme příliš mnoho prostředků k nemnohým a pokřiveným cílům“ (Laudato si’, 204).
Postní období je vhodným časem, abychom hledali ono „nové porozumění“, abychom se v nové situaci zorientovali. Abychom přemýšleli o smyslu svého všedního jednání, o svých stereotypech, které jsme doposud považovali za samozřejmé. A také abychom je začali měnit: „Je velmi šlechetné přijmout za své péči o stvoření malými každodenními skutky - například méně používat plasty a papír, snížit spotřebu vody, třídit odpad, vařit v množství, které lze rozumně spotřebovat, zacházet pečlivě s ostatními živými tvory, užívat veřejnou dopravu anebo sdílet vlastní automobil spolu s ostatními, sázet stromy, zhasínat zbytečná světla apod. Opětovné použití nějaké věci namísto jejího okamžitého zahození může být na základě hlubokých motivací skutkem lásky, který vyjadřuje naši důstojnost“ (Laudato si’, 206).
Za základní ekonomický ukazatel se obyčejně považuje hrubý domácí produkt (HDP). Když roste, je všechno v pořádku. Když neroste, či dokonce klesá, je to špatné znamení. Vede však ekonomický růst vždy ke zvýšení kvality života? Nebo by bylo možné nerůst a přitom žít lépe? „Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla“ (Mt 4,1-11). Tuto epizodu z Matoušova evangelia uslyšíme v kostele o první neděli postní. Ježíš se na poušti postil - po čtyřiceti dnech jeho tělo zesláblo, ale jeho duch zesílil, proto mohl vzdorovat pokušením, která symbolizují běžné lidské slabosti: touhu po majetku, požitku a moci. Uslyšíme o tom při čtení z evangelia na 1. neděli postní (Mt 4,1-11). Přesně na výše uvedené slabosti míří také současná globální ekonomika: nabízí nadbytek zboží všeho druhu, adrenalinové zážitky a cesty k získání moci nad druhými lidmi. Reklama se nás snaží přesvědčit, že právě toto nám pomůže ke kvalitnějšímu životu. Ježíš ovšem toto všechno považuje za ďábelská pokušení, nikoli za prostředky lidského rozvoje.
Příliš velká spotřeba
Ve světě se šíří hnutí s jednoduchým názvem „Nerůst“ (Degrowth), které polemizuje s názorem, že cílem ekonomiky je maximalizovat hospodářský růst. Jeho aktivisté naopak tvrdí, že za většinou ekologických a sociálních problémů stojí příliš velká spotřeba. Lidského rozvoje i osobního štěstí lze podle nich dosáhnout spíše důrazem na mezilidské vztahy, přírodu, umění, kulturu a duchovní hodnoty než na ekonomický růst. Nejde o nový nápad, vidíme zde návaznost na biblickou tradici i na myšlenky antických filozofů (Diogenes, Epikuros, Seneca). O život v dobrovolné chudobě se pokoušeli například členové řeholních komunit (František z Assisi), středověkých heretických hnutí (valdenští) i obrodných směrů v protestantském prostředí (metodismus). Dnes však tato myšlenka získává na naléhavosti, neboť poprvé v historii žije malá část lidstva (do níž patříme i my) v materiálním nadbytku, zatímco větší část trpí nedostatkem.
Prostý a vnitřně bohatý život
Američan Duane Elgin, autor a propagátor pojmu „dobrovolná skromnost“ (Voluntary Simplicity) v moderní době, píše: „Pro mě je dobrovolná skromnost způsob života, který je zvenku prostý a vnitřně bohatý. Je to uvážené rozhodnutí vystačit si s málem ve víře, že život tak bude bohatší. Je to způsob bytí, ve kterém se naše nejautentičtější a nejživější já přímo a vědomě propojuje se vším, co děláme (práce, kontakty, spotřeba). Pocit zodpovědnosti za rozvoj lidských možností, schopnost přispívat ke zdraví a štěstí celého světa, jehož jsme neoddělitelnou součástí. Vystříhat se plytkosti a povrchnosti a mít tak víc času a energie být srdeční a upřímní.“
Rozhodnout se pro takový styl života znamená vzdát se přehnané touhy po majetku, požitku a moci, tedy žít je v souladu s Ježíšovými požadavky. Půst můžeme prožívat tak, že budeme usilovat o dobrovolnou skromnost. Tím zároveň přispějeme k tomu, aby se ekonomický růst měnil v „nerůst“. Vyzývá k tomu i papež František: „Od chvíle, kdy trh tíhne k vytváření nutkavého konzumistického mechanismu, zajišťujícího odbyt svým produktům, jsou lidé strháváni do víru zbytečného nakupování a utrácení. Obsesní konzumismus je subjektivním odrazem technicko-ekonomického paradigmatu.
Toto paradigma namlouvá všem, že jsou svobodní, dokud si uchovají domnělou svobodu konzumovat, ačkoli ve skutečnosti mají svobodu ti, kdo tvoří onu menšinu, která drží ekonomickou a finanční moc. V tomto zmatku nenalezlo postmoderní lidstvo nové porozumění sobě samému, aby se mohlo zorientovat, a prožívá tento nedostatek identity s úzkostí. Máme příliš mnoho prostředků k nemnohým a pokřiveným cílům“ (Laudato si’, 204).
Postní období je vhodným časem, abychom hledali ono „nové porozumění“, abychom se v nové situaci zorientovali. Abychom přemýšleli o smyslu svého všedního jednání, o svých stereotypech, které jsme doposud považovali za samozřejmé. A také abychom je začali měnit: „Je velmi šlechetné přijmout za své péči o stvoření malými každodenními skutky - například méně používat plasty a papír, snížit spotřebu vody, třídit odpad, vařit v množství, které lze rozumně spotřebovat, zacházet pečlivě s ostatními živými tvory, užívat veřejnou dopravu anebo sdílet vlastní automobil spolu s ostatními, sázet stromy, zhasínat zbytečná světla apod. Opětovné použití nějaké věci namísto jejího okamžitého zahození může být na základě hlubokých motivací skutkem lásky, který vyjadřuje naši důstojnost“ (Laudato si’, 206).
