Zdroj: © Slovo medzi nami » ročník 6, č. 2/2005 | smn.sk
Český překlad: Anežka Hamplová | Archidioecesis Olomucensis
Datum napsání:
09.02.2005
Prameny na poušti - přijmout rozpornost půstu
Není úžasné, jak Písmo obrací mnohé skutečnosti naruby? Pokorní budou dědici země, zatímco pyšní budou pokoření a ponížení. Jen ve smrti najdeme život. Poslední budou prvními. Když se zahloubáme do Písma, zjistíme, že popisované skutečnosti nejsou tím, čím se zdají být, a čím víc času nad ním strávíme, tím více rozporů najdeme. Paradoxy křesťanského života se nejvýrazněji projevují právě během postního období. Zatímco si celý svět myslí, že je to období smutku a sklíčenosti, církev v něm vidí počátek uzdravení a obnovy. Zatímco svět vidí jenom lítost nad spáchanými hříchy, církev se raduje z příslibu odpuštění. Kde svět vidí potřebu sebezapření, tam církev vidí možnost důvěrnějšího vztahu s Bohem.
Rozpornost pouště
Jedním z obrazů, které nejlépe vystihují velký paradox - a velký příslib - půstu, je obraz pouště. Svět vidí poušť jako pustou krajinu, kde člověka čekají pouze těžkosti a nepohodlí. Ale Písmo ji vykresluje jako posvátné místo důvěrného setkání s Bohem, místo, kde nás pustá krajina, nelítostné horko a nebezpečí přibližují k našemu nebeskému Otci. Bůh zjevil svůj plán Abrahámovi a Sáře právě tehdy, když byli na poušti. Eliáš s Elizeem šli na poušť, aby jim Bůh zjevil svůj plán s nimi a pomohl vyřešit problémy, ve kterých se zmítala jejich krajina. Jan Křtitel žil na poušti, kde mu Bůh zjevil poselství pokání a křtu. I sám Ježíš se stáhl na poušť, aby se připravil na svoje veřejné působení a smrt na kříži. Když začínáme postní období, vezměme si tyto biblické postavy za vzor a i my se vydejme na poušť. Pokusme se osvobodit od lákadel tohoto světa, abychom mohli zakusit milost Boží přítomnosti.
Cesta Izraele na poušť
Okolo roku 1250 před Kristem žil ve vyhnanství hluboko v poušti v krajině Midjan egyptský princ židovského původu. Tam uslyšel Boží hlas, který ho vyzýval, aby se vrátil do Egypta a vysvobodil svůj lid z otroctví. Princ jménem Mojžíš poslechl a vysvobodil Izraelity. Zázračně rozdělil Rudé moře a jeho lid odešel z Egypta a vydal se do přislíbené země. Izraelité se nejprve radovali z toho, co pro ně Bůh učinil, a s radostným očekáváním hleděli do budoucnosti. Ale tyto pocity netrvaly dlouho. Už na třetí den v poušti, v horku a bez vody začali na Mojžíše, i na Boha reptat. Tehdy Bůh proměnil hořký pramen vody na sladký. Později neměli dostatek jídla a opět začali reptat. A Bůh se znovu postaral - tentokrát jim seslal manu a křepelky. A zjevil jim i svou slávu a tak je povzbudil, aby mu nepřestali důvěřovat.
Když jednou zase neměli vodu, rozhněvali se tak, že ohrožovali Mojžíšův život. A Bůh se o ně znovu postaral. Izraelité se posilnili a povzbudili pokaždé, jak jim Bůh dal, co potřebovali, a mohli pokračovat v cestě. Tento obraz reptajícího lidu, Boha, který se postará, a lidu, který se k němu znovu obrací, můžeme vidět i ve svém životě. Tak jako Izraelité reagovali na těžkosti pochybováním a reptáním, i nám přijde zatěžko zůstat věrní Bohu, když se nám něco nedaří. Stejně tak si Izraelité připomínali Egypt, když se jim cesta před nimi zdála obtížná, i my jsme v pokušení toužebně se obracet k radovánkám tohoto světa. A tak obdivuhodně, jak se Bůh staral o Izraelity, se postaral i o nás, když nám poslal Ježíše, který nám chce pomoct milovat ho a sloužit mu.
Ježíšovo vítězství na poušti
Jako protiklad vidíme na poušti Ježíše, který se tam čtyřicet dní postil a odolával ďáblovým pokušením. Tato pokušení byla horší než vše, čím museli Izraelité projít. Můžeme si domyslet, že ďábel vyzkoušel všechno možné v naději, že Ježíš zapře svého Otce. Ale Ježíš odolal a zůstal Otci věrný, přestože jeho tělo trpělo hladem a ďábel se snažil zasít mu do srdce semínko pochybnosti. Zatímco Izraelité na cestě pouští opakovaně selhávali, Ježíš zvítězil. Mezitímco Izraelité nevěřili Boží prozřetelnosti, Ježíš se odevzdal do rukou svého Otce. Pokud Izraelité jen reptali, z Ježíšových rtů vycházely jedině pravdy Božích příslibů. Jestliže se Izraelité snažili zvládnout všechno sami, Ježíš důvěřoval, čekal a vytrval. Na poušti Ježíš setrval i kvůli nám. Tak, jako ve všem, co dělal, když byl na zemi. Poněvadž byl zkoušený jako my - dokonce mnohem více - cítí s námi. Může nám pomoct. Ví, jak je těžké zůstat věrný, může nás obdařit božskou silou a pomocí. Proto nás Písmo pobízí, abychom k Ježíšovi směle přicházeli i ve chvílích pokušení. Neodmítne nás. Nebude nás považovat za slabé a nehodné. Obdaří nás milostí, abychom byli silní a vytrvali ve zkouškách (Žid 4, 14-16).
Pojďte na poušť!
Carlo Carretto, jeden z mnoha současníků, kteří se cítili povolaní k životu rozjímání na poušti, jednou napsal: „Nemůžeš-li jít na poušť, věz, že poušť přijde k tobě.“ V tomto smyslu poušť není konkrétní místo. Je to duchovní zkušenost, která má přinést očištění od hříchu, důvěrný vztah s Bohem a osvícení Duchem svatým. Poušť nás odpoutává od každodenního života, abychom mohli přezkoumat sami sebe. Těžkosti, které nás tam čekají, nás pobízejí, abychom prozkoumali svoji duši a zjistili, jak silná je naše víra v Boha. Pokušení reptat proti Bohu nás pohání hledat jeho sílu a podporu, abychom neupadli. Sami uprostřed pouště dospějeme k nejdůležitější otázce: Žiji tak, jak to ode mne chce Bůh?
Tak jak Duch svatý vedl Ježíše na poušť, tak chce v tomto postním čase vyvést i nás z našeho každodenního života. Na Popeleční středu chce „rozdělit vody“ našeho běžného života, abychom našli Boha, a aby nás k němu přitáhla jeho milost. I když to může vypadat složitě, můžeme se na tuto cestu vydat, jestliže si uvědomíme, že Ježíš, který je nám ve všem podobný, je s námi. Co to znamená? Ačkoli jsme každý jiný, můžeme mít určité společné kroky: 1. Osvoboďte se od množství obrazů a informací, které každodenně média nabízejí. Odpoutejte se od televizoru, novin, časopisů či internetu. 2. Zřeknete se nějakého potěšení či přepychu: dobré jídlo, nepotřebné nákupy, či zábava. Namísto toho poznávejte, jak snášet těžkosti, pokoru a nouzi, které jsou součástí života na poušti.
Boží působení
Během čtyřicetidenního postního období se můžeme chovat jako Ježíš, můžeme důvěřovat našemu nebeskému Otci a poslouchat ho. Anebo se můžeme chovat jako Izraelité, v srdci reptat, vracet se k radovánkám tohoto světa a upadat do pokušení. Jedno je jisté: Bůh bude působit. Přes všechna selhání Bůh Izraelity neopustil a nakonec je přivedl do zaslíbené země. Trvalo to mnohem déle a bylo to náročnější pro pochybnosti a nevěru, ale Bůh svoje přísliby dodržel. V postním období, kdy jdeme spolu s Ježíšem na poušť, mějme oči otevřené.
Uvědomme si, že to bude náročné. Čekají nás zkoušky tak jako Izraelity nebo samého Ježíše. V určitých situacích možná selžeme. Věřme však, že nechť už je to jakkoliv těžké či bolestivé, požehnání a milost, které získáme, za tu námahu a těžkosti stojí. Všechny příběhy v Písmu a všichni svatí od počátku církve nám říkají: vzdáme-li se na poušti do jisté míry svého pohodlí a soběstačnosti, dostaneme milost, jakou jsme si ani neuměli představit. Jestliže milion křesťanů - tolik lidí v USA bude číst postní číslo - vyhledá Boha v modlitbě a půstu, uvidíme Boží moc. Budeme svědky vítězství, o kterých jsme si mysleli, že jsou nemožné!
