Autor: P. Radek Tichý | Archidioecesis Pragensis
Zdroj: © Katolický týdeník, č. 9/2017 | List českých a moravských diecézí
Datum napsání:
05.03.2017
Postní liturgie nás směřuje ke Kristu
Gesta, symboly, modlitby kněze i Boží slovo. Liturgie nám během doby postní nabízí celou řadu inspirací a vodítek, abychom ji dobře prožili. Postní doba začíná půlnocí Popeleční středy a končí odpoledne ve čtvrtek Svatého týdne, před mší na památku Večeře Páně, která již patří k velikonočnímu triduu. Liturgická postní doba se nekryje přesně se dny postu před Velikonocemi, neboť do čtyřiceti dnů postu se započítává i Velký pátek a Bílá sobota, které už k postnímu období nepatří, a naopak postní neděle nejsou dny postu a pokání.
Jde jen o Kristovo utrpení?
Ačkoli s dobou před Velikonocemi máme, zejména díky pobožnosti křížové cesty, spojen především motiv Kristova utrpení, liturgie nám předkládá témat více: První tři týdny ve všednodenních evangeliích rozjímáme nad skutečnostmi obrácení, postu, modlitby či almužny, od čtvrtého týdne pokračujeme čtením Janova evangelia a až ve Svatém týdnu slyšíme o utrpení Hospodinova služebníka a Jidášově zradě. Zatímco první čtyři týdny se používají preface postní a v modlitbě se čtením se dozvídáme o putování Izraele pouští, až v pátém a šestém týdnu se zpívají preface o utrpení Páně a v matutinu slyšíme o Kristově kněžství podle listu Židům. V tak praktických věcech, jako je třeba výběr mešních písní či náměty pro vlastní denní tichou chvíli, je tedy možné rozlišovat - téma Pánova utrpení patří až do předvelikonočních týdnů.
Postní období nevynalezli křesťané, nacházíme ho ve všech světových kulturách a náboženstvích. Když však čteme evangelium první neděle postní, dochází nám, že my se nepostíme, protože to dělají ostatní, ale protože následujeme svého Pána, který čtyřicet dní pobýval na poušti, až vyhladověl. Podle výkladů církevních otců byl Adam vyhnán z ráje do pustiny, neboť není většího protikladu než zahrada a poušť. Kristus, který se čtyřicet dní postil, schválně odchází do pouště, aby ztraceného Adama hledal a přivedl zpět. Sypání popela na začátku postu proto doprovází věta původně určená Adamovi: „Jsi prach a v prach se obrátíš.“ Když se postíme, uznáváme, že v každém z nás dosud žije starý člověk, že potřebujeme být Kristem nalezeni a přivedeni zpět do ráje.
Přimknout se k Bohu
Všichni známe uspořádání biblických čtení o Veliké noci - začíná se stvořením světa a postupuje se přes jednotlivé události dějin spásy až k Ježíšovu kříži a vzkříšení. Úplně stejnou logiku má sled prvních čtení postních nedělí: Každý týden slyšíme o velikých Božích činech a pomocí rekapitulace dějin lidstva i vyvoleného národa se chystáme na hodinu Kristovu. Je to příležitost vztáhnout tuto logiku také na naše osobní dějiny: směřujeme k Ježíši. To má samozřejmě zvláštní význam pro ty, kdo se chystají na křest, z jejich přípravy na přijetí iniciačních svátostí se ostatně postní doba zrodila. A křesťané své budoucí bratry a sestry doprovázeli nejen vyučováním či modlitbou, ale rovněž tím, že sami konali pokání. Vždyť obojí, křest i pokání, jsou výrazem jediné skutečnosti: obrácení, přimknutí se ke Kristu. Také v současné postní liturgii nás evangelia postních nedělí vedou po těchto liniích: křest (v letošním cyklu A), pokání (v cyklu C), Kristus (v cyklu B).
Popel, růže a palmy
V postní době se neslaví památky svátých ani votivní mše, oltář se nezdobí květinami a není povolena hra varhan (pouze k podpoře zpěvu, tj. nepatřičné jsou předehry, dohry atd.), nezpívá se Gloria, Te Deum ani aleluja. To vše jsou čitelná znamení kajícnosti a usebrání. Postní období má ale řadu vlastních znamení, která jinak během roku nenajdeme a která mají zajímavý původ: Sypání popela na hlavu je biblickou praxí těch, kdo činí pokání za spáchané hříchy. Církev ji převzala v křesťanském starověku pro veřejnou nápravu nejprve velkých hříšníků, - ve středověku pak všech věřících.
Parament růžové barvy pravděpodobně souvisí se středověkým papežským zvykem žehnat a mazat křižmem zlatou růži, která bývala posílána některé význačné osobnosti v Římě nebo mimo Řím. Zvyk nosit požehnané ratolesti v průvodu se k nám dostal z Jeruzaléma, kde bylo ve starověku zvykem slavit památky Páně přímo na místech vážících se k jednotlivým událostem. Knězovy vztažené ruce při modlitbě nad lidem jsou starobylým gestem požehnání, které se používalo ještě dříve než současné obvyklé znamení kříže s trojiční formulí.
Je třeba se neustále obracet
Každoroční návrat šesti kajících týdnů nám říká, že je třeba neustále se obracet. V postní době nám Bůh dává „milost, abychom se čtyřicet dní připravovali na Velikonoce, hlouběji pronikali do tajemství Kristova vykupitelského díla a stále opravdověji z něho žili" (Kolekta 1. neděle postní).
