Postní bdělost (2) ▪ Peter Dufka

Milí přátelé, v rámci naší rubriky jsme si při vstupu do postního období všimli tří duchovních rad klasiků spirituality Evagria Pontica a Jana Kassiána. Mírnosti v jídle, vnitřní čistoty a svobody od materiálních dober. Dnes si zkusme všimnout jejich další tří rad, které nám můžou přispět ke kompletnější přípravě na velikonoční svátky.

Eliminovat lenost. Lenost je podle Evagria něco nepřirozeného, protože v přírodě není možné pozorovat nic podobného. Tam platí zákon silnějšího a bez minimálního přičinění nikdo nic nedostane. Všímá si i duchovních důsledků tohoto nedostatku. Tak, jak si vítr pohrává s lehkými mraky, tak si ďábel pohrává s duší líného člověka. Ona totiž není schopná odolávat téměř žádným pokušením. Ďábel ji zavane tam, kam sám chce, protože neklade žádný odpor. Podobně jako strom, který je opakovaně přesazený, nikdy nepřinese úrodu, tak je to i s líným člověkem. Svou lenost rád zakrývá častou změnou místa. Je totiž podstatně zaměřený na věci příjemné, a ne užitečné.

Evagrio pozoruje, jak je nutná určitá stabilita k tomu, aby člověk sám sebe dobře znal a aby pravdivě vnímal okolí. Jako příklad používá obyčejný pohár se zakalenou vodou. K tomu, aby se drobné nečistoty usadily na dně poháru a voda se takto stala průzračnou, musí stát na jednom místě. Podobně je nutná i určitá stabilita místa pro člověka, který chce uspořádat svoje vlastní nitro. Ne náhodou se duchovní cvičení začínají mlčením na stabilním místě, kde má člověk možnost v klidu se zahledět do svého vlastního nitra. Vtipně poznamenává, že tak jako zesláblý, nemocný člověk není schopný unést těžký batoh, podobně i líný člověk není schopný plnit Boží vůli. Línému  člověku radí, aby se učil vytrvalosti, pozornosti a bázni Boží. Při každé práci by si měl stanovit určitou míru a neopustit ji dříve, dokud ji nedokončí. Má se vytrvale modlit a duch lenosti podle Evagria zcela určitě zmizí.

Jan Kassián lenost často spojuje se smutkem a s tím, že se k ní lehce přidruží zájem o laciné kuriozity, pikantnosti a nedostatek disciplíny. I proto se v různých křesťanských komunitách vždycky dbalo na správné využívání času. Práce totiž není jen prostředkem k nabývání materiálních hodnot, ale prostředkem k duchovnímu růstu. Vždyť i prací máme účast na Božím stvořitelském díle. Prací se jaksi přibližujeme k samotnému Ježíšovi, který říká: „Můj otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.“ (porov. Jn 5, 17). Kromě této účasti může mít práce i účinek jisté ochrany proti nepříteli naší duše. Vždyť ne náhodou naše lidová moudrost praví, že „zahálka je poduškou hříchu“. Jan Kassián dokonce dodává, že pracujícího člověka napadá pouze jeden démon, ale na líného útočí celé desítky.

Další oblastí, na kterou upozorňují oba vzpomínaní autoři, je povýšenectví a pocit nadřazenosti. Oba říkají, že je to nerozumná vášeň, která se velmi lehko smíchá s každým dokonalejším dílem a okamžitě ho anuluje. Všechny ctnosti se stanou v její přítomnosti tak neviditelnými a bezvýznamnými, jako jsou písmena napsaná do vody. Podobně jako popínavé rostliny obepínají celý strom, rostou spolu s ním a nakonec ho udusí, tak je to i s namyšleností  a pýchou. Umí zadusit, zničit a znehodnotit všechno dobré. 

Každá ctnost, která podle Evagria přijde do kontaktu s nadřazeností, okamžitě ztrácí svoji hodnotu, podobně jako je to se zralým hroznem, který padne na zem a poškodí se. I modlitba povýšeného člověka ztrácí na hodnotě. Tak, jako kamínky vyhazované směrem k nebi gravitace opět vrátí na zem, podobně je to i s modlitbou člověka, který se chce líbit lidem. K Bohu se nedostane, ale zůstane na zemi. Nadřazenost se dokáže infiltrovat do všech ctností a je nenápadně ukrytá i v některých charitativních, ba dokonce duchovních aktivitách.

Opakem povýšenectví je skromnost. K jejímu vyjádření Evagrio používá několik obrazů z přírody. Všímá si, jak se plný klas kloní k zemi a poznamenává, že pokora takto usměrňuje mysl člověka k Bohu. Na ochranu ovocných stromů se už odedávna používaly hole, které podepíraly větve plné ovoce. I tento obraz si propůjčuje k tomu, aby vyjádřil bázeň Boží, která podepírá každou ctnost. Řeč pokorného člověka je jako lék pro duši, avšak řeč pyšného je přeplněná arogancí. Kassián si všímá, jak tento duch nadřazenosti napadá osoby působící v duchovní oblasti. Proto doporučuje bdít nad ním a strážit si zdravý postoj pokory.

Jako třetí radu oba autoři doporučují eliminovat hněv. Hněv podle Evagria úplně zaslepuje člověka a často ho obírá o zdravý rozum. I k jeho analýze používá několik přirovnání z přírody. Říká, že tak jako oblak zvyšuje tlak v ovzduší a přináší těžkou atmosféru, tak hněv zatěžuje srdce člověka. A tak jako oblak zastiňuje paprsky slunce, tak hněv zatemňuje zdravý rozum člověka. Je téměř úplně nemožná účinná modlitba člověka, který se zlobí. Na to, aby se mysl přiblížila k Bohu, potřebuje vnitřní pokoj, podobně jako ryby klidnou vodu.