Postím se, abych žil ...
Když se řekne půst, snad každý ví, „kolik bije“. Je to pojem známý a pro někoho odtažitý. Ale copak je půst jen věcí úst? Hezky na to odpovídá anglický básník Robert Herrick: „Je snad půst dát si slib z masa nepojíst, o to víc na talíř si nabrat ryb? Lačnět a v hadrech bloudit na odiv lidu, bez klidu klopit zrak, vzdechy loudit? - Ne, půst je víc. V ten čas se hněvu vzdej, zvláště zlých řečí, všech křečí, změň život, směr mu dej…“ V postním období nejde jen o odříkání, obdarovávání potřebných a modlitbu, ale především o vnímání láskyplné oběti Pána Ježíše Krista.
Je to trpící Kristus, který nám pomáhá nést a snést obtíže života a pokud to člověk pochopí, má v rukou klíč ke všemu. Pak všechno vydrží. Tu moudrost poznal i Jan Neruda, když napsal jednoduchou básničku: „Životem se táhne dlouhá cesta bolu, pojď, můj Spasiteli, půjdem po ní spolu. Kam ty nohou vkročíš, tam já šlépěj kladu, tys mé světlo napřed a já tvůj stín vzadu. Půjdem touto cestou s hlavou nakloněnou, oba těžkým krokem, s křížem na ramenou.“ Tím vše pověděl. Vzít všechno tak, jak to je! Odvážně, statečně jít cestou životem a přijímat věci, jak jdou i jsou! Postní doba je časem odpuštění sobě i druhým, je také prostorem pro svátost smíření. A my víme, kam pro ní jít.
Kdysi se ptali Ivana Magora Jirouse, proč je katolík? On odpověděl; „Proto-že v katolické církvi se odpouštějí hříchy!“ Že si byl vědom své slabosti, bídy i hříšnosti, ale zároveň i své velké touhy i naděje, nebál se popravdě nahlas povědět: „Poprosím patera Bonaventuru, ten vyzpovídá i nestvůru, poprosím patera Bouše, svědomí moc mě kouše.“ A dodává v nejkratší své básni „Di, di - ke zpovědi!“ Přiznejme si, byť to zní jadrně, že v tom je pravda a je lidsky pochopitelná i uchopitelná. Začal nám půst. Je to šance pro větší zbožnost i lidskost.
