Autor: Jaroslav Šubrt
Zdroj: © Katolický týdeník, č. 6/2016 | List českých a moravských diecézí
Datum napsání:
05.03.2016
Popel ukazuje, že staré shořelo
Popeleční středou vstupujeme do postní doby, během níž bychom se měli připravit na oslavu Velikonoc. Než však tento den církevního roku získal svou dnešní podobu, prošel docela zajímavým vývojem. Postní období úplně na začátku prý trvalo pouhé dva dny před Zmrtvýchvstáním Páně - věřící i katechumeni připravující se na křest se tedy postili jenom na Velký pátek a Bílou sobotu. Později trval půst týden a už na začátku čtvrtého století byl prodloužen na celých čtyřicet dnů, což odpovídalo době Ježíšova půstu na poušti. Od šestého století se v Římě jeho doba konečně ustálila na dobu šesti týdnů před Velikonocemi a v roce 604 se k nim připojily ještě čtyři dny - neděle se do něj totiž nepočítaly.
Prach jsi a v prach se navrátíš
Od té doby se tedy středa stala dnem začátku přípravy na Velikonoce. V roce 1091 synoda v italském Beneventu ustanovila, aby si věřící tento den na znamení pokání sypali hlavy popelem. Papež Urban II. pak tuto praxi v roce 1099 prosadil pro celou církev. Obyčej sypání si popela na hlavu pocházel však z ještě starší kající praxe z dob raného křesťanství. Svátost pokání se tehdy totiž ne-konala tak často jako dnes (většinou jen jednou za život), zato se prováděla veřejně. Někdy dokonce měla podobu zvláštního obřadu, kdy se veřejní hříšníci „vyháněli“ z kostela. Po veřejné zpovědi kajícníci odcházeli před chrám, kde jim biskup spolu s presbytery sypal popel na hlavu se slovy: „Pamatuj, člověče, že prach jsi a v prach se navrátíš. Čiň pokání, abys dosáhl věčného života.“ Pak je biskup kropil svěcenou vodou.
Oblečeni do kajícnického šatu padli na tvář a shromážděný lid nad nimi zpíval litanie ke všem svátým. Z chrámu byli vyhnáni podobně jako Adam a Eva z ráje. K těmto veřejným hříšníkům se později začali připojovat další věřící, kteří se považovali za stejně hříšné a podobně jako oni toužili činit přísnější pokání. V jedenáctém století se rovněž ustálil zvyk, že popel, který o Popeleční středě sypou kněží věřícím na hlavu, má pocházet z palmových ratolestí požehnaných o Květné (Pašijové) neděli z předchozího roku. Tím měla být podtržena úzká souvislost mezi pokáním a obrácením věřících a umučením a smrtí našeho Pána.
Podle možností naší doby
Ani naši předkové nezůstávali v kající praxi pozadu, jak o tom svědčí i řada zvyků, jež se na mnoha místech dodnes dochovaly v lidové tradici. Muži se například odříkali „šňupá- ní, kouření a kořalky“, ženy a dívky ustávaly v předení, jak dokládá lidové rčení: „Na Škaredou středu už nerada předu.“ Nám mohou leckteré dřívější praktiky připadat poněkud drsné, ale dnešní církev svým věřícím i v tomto ohledu ukládá rozumnou míru: „Kající praxi je třeba podporovat podle možností naší doby i různých zemí a podle životních podmínek věřících“ (Konstituce o posvátné liturgii 110). Anselm Grün v jedné ze svých knih napsal: „Popel je znamením pokání a toho, že chci začít všechno dělat lépe než dosud. Popel ukazuje, že staré shořelo...“
Popeleční středou vstupujeme do postní doby, během níž bychom se měli připravit na oslavu Velikonoc. Než však tento den církevního roku získal svou dnešní podobu, prošel docela zajímavým vývojem. Postní období úplně na začátku prý trvalo pouhé dva dny před Zmrtvýchvstáním Páně - věřící i katechumeni připravující se na křest se tedy postili jenom na Velký pátek a Bílou sobotu. Později trval půst týden a už na začátku čtvrtého století byl prodloužen na celých čtyřicet dnů, což odpovídalo době Ježíšova půstu na poušti. Od šestého století se v Římě jeho doba konečně ustálila na dobu šesti týdnů před Velikonocemi a v roce 604 se k nim připojily ještě čtyři dny - neděle se do něj totiž nepočítaly.
Prach jsi a v prach se navrátíš
Od té doby se tedy středa stala dnem začátku přípravy na Velikonoce. V roce 1091 synoda v italském Beneventu ustanovila, aby si věřící tento den na znamení pokání sypali hlavy popelem. Papež Urban II. pak tuto praxi v roce 1099 prosadil pro celou církev. Obyčej sypání si popela na hlavu pocházel však z ještě starší kající praxe z dob raného křesťanství. Svátost pokání se tehdy totiž ne-konala tak často jako dnes (většinou jen jednou za život), zato se prováděla veřejně. Někdy dokonce měla podobu zvláštního obřadu, kdy se veřejní hříšníci „vyháněli“ z kostela. Po veřejné zpovědi kajícníci odcházeli před chrám, kde jim biskup spolu s presbytery sypal popel na hlavu se slovy: „Pamatuj, člověče, že prach jsi a v prach se navrátíš. Čiň pokání, abys dosáhl věčného života.“ Pak je biskup kropil svěcenou vodou.
Oblečeni do kajícnického šatu padli na tvář a shromážděný lid nad nimi zpíval litanie ke všem svátým. Z chrámu byli vyhnáni podobně jako Adam a Eva z ráje. K těmto veřejným hříšníkům se později začali připojovat další věřící, kteří se považovali za stejně hříšné a podobně jako oni toužili činit přísnější pokání. V jedenáctém století se rovněž ustálil zvyk, že popel, který o Popeleční středě sypou kněží věřícím na hlavu, má pocházet z palmových ratolestí požehnaných o Květné (Pašijové) neděli z předchozího roku. Tím měla být podtržena úzká souvislost mezi pokáním a obrácením věřících a umučením a smrtí našeho Pána.
Podle možností naší doby
Ani naši předkové nezůstávali v kající praxi pozadu, jak o tom svědčí i řada zvyků, jež se na mnoha místech dodnes dochovaly v lidové tradici. Muži se například odříkali „šňupá- ní, kouření a kořalky“, ženy a dívky ustávaly v předení, jak dokládá lidové rčení: „Na Škaredou středu už nerada předu.“ Nám mohou leckteré dřívější praktiky připadat poněkud drsné, ale dnešní církev svým věřícím i v tomto ohledu ukládá rozumnou míru: „Kající praxi je třeba podporovat podle možností naší doby i různých zemí a podle životních podmínek věřících“ (Konstituce o posvátné liturgii 110). Anselm Grün v jedné ze svých knih napsal: „Popel je znamením pokání a toho, že chci začít všechno dělat lépe než dosud. Popel ukazuje, že staré shořelo...“
