Autor: P. Martin Karel Satoria, OCSO
Zdroj: © Katolický týdeník, č. 9/2017 | List českých a moravských diecézí
Datum napsání:
05.03.2017
Nechme se přemluvit ke štěstí
Když se řekne postní období, většinou hned přemýšlíme o tom, co si odepřít, čeho se vzdát, abychom tyto týdny co nejlépe prožili. Toto období je ale kromě toho výbornou příležitostí k prohloubení osobní modlitby a motivací k tomu, abychom si na Boha našli více času. Půst. Stejný rok co rok, jen my jsme o rok jiní. Jak jiní? Ani taková otázka není na začátku postu úplně marná. V některých klášterech končila poslední modlitba dne tím, že každý z mnichů udělal krok vpřed. Mohl si v tu chvíli položit otázku: vpřed kam? Do noci? K smrti? Do života? Blíž? Ale k čemu? Každý končící den je takovým krokem. Nějak člověka posune, promění. A co teprve rok. Půst mne tedy jistě nenašel stejného jako loni. Neplatí totiž jen o řece, že ji nikdy nenalezneš stejnou. Do čeho u mne vstupuje ten letošní půst a co si se mnou počne?
Obdarování každý den
Je dobré si uvědomovat, že liturgická období jsou „působivějším" připomenutím a prožitím toho, co se odehrává a má odehrávat po celý rok. Advent, Vánoce, půst, Velikonoce. Nestaví se mi tu před oči dílčí událost, které si jedenkrát za rok mám „užít“. Setkávám se tu se skutečností, která mě denně chce obdarovávat, je celoroční. Nepřehlédni mne, volá intenzivně. Jsem proto vždy zván ještě více se modlit. Abych se promodlil k poznání, jež se chce stát mou životní Cestou a Pravdou. Tedy půst. „Neplačte nade mnou…“ Naslouchejme pozorně slovům, která Ježíš řekl ženám jeruzalémským. Přes svou závažnost a tragiku nejsou Ježíšovo utrpení a smrt hlavní událostí Velikonoc. Nejsme jím zváni především k bolestnému rozjímání. Pláč a lítost nad údělem Lásky mezi lidmi nejsou tím hlavním, v čem by se mělo nést moje rozjímání a mé modlitební naléhání.
Doba postní nás nezve v prvé řadě k oplakávání Ježíše, a dokonce ani ke vciťování se do jeho muk. Ať nám pláč nebrání být pozorní. Ano, naplňme čtyřicetidenní přípravu na svátky pozorností: uchopme Ježíšovo utrpení, smrt a vzkříšení tak, jak on žádá a nabízí. Jako jeho službu mně. I zde, a zvláště zde totiž platí: „Nepřišel jsem, abych si nechal sloužit, ale abych sloužil.“ Utrpením, smrtí a vzkříšením. Připravuji vám lázeň, do níž máte být ponořeni, abyste žili. Kvůli tomuto křtu jsou Velikonoce. Ježíšovo člověčenství, které je dějištěm velikonočního dramatu, je zároveň mým člověčenstvím. Je tím, co máme společné. Když Ježíš vítězí v lidském těle nad smrtí, je jeho vítězství triumfem všech, kdo k tomu řeknou „ano, amen, věřím“. Vyvrcholením a zdarem Ježíšova díla je pokřtěný člověk, ponořený do jeho vítězného života.
Sebevědomí vítěze
Oněch čtyřicet dní před slavností, tedy doba postní, chce člověku každoročně pomoci k obnově tohoto vítězného sebepochopení a sebevědomí vítěze. Takto lze vnímat i praxi odříkání: má mi pomoci k poznání, že chlebem vše nekončí, že i když není, nezemřu. Nejde tu a nikdy nešlo o prvoplánové týrání se ze solidarity s Trpícím, nýbrž o zapojení těla do hlásání radostné zvěsti: „Nejen chlebem živ je člověk.“ „Budu tě přemlouvat, uvedu tě na poušť, budu promlouvat k tvému srdci, srv. Ozeáš 2,16. Čtyřicetidenním postem jsem přemlouván ke křtu. To se ostatně děje celoročně.
Kdo se modlí, je ochráncem Božího práva
„Modlit se“ a „nechat se přemluvit“ je v tomto smyslu jedno a totéž. K čemu mne přemlouvá? Dominikán Michel Labourdette nazývá toho, kdo se modlí, „ochráncem Božího práva". Modlitba je totiž schopna zjevit člověku to nejhlubší tajemství Života. Přivádí k poznání toho, co Bůh opravdu chce a co jen on může: vnořit člověka do plného smyslu života. Jinak řečeno: učinit jej šťastným. Modlitba, to je „pozornost tomu, kdo se dává", jak skvěle vyjádřil jiný Francouz Nicolas Malebranche. Kdo se stane vnímavým k takovému obdarování, zná skutečné Štěstí. Logicky pak právo „učinit mne šťastným“ nepropůjčí nikomu jinému a chrání ho Jedinému. A protože Dárcem i Darem je zde Bůh sám, činí mne šťastným štěstím, kterým je on sám šťastný. Letos stejně jako loni budeme čtyřicet dní přemlouváni. Ke štěstí.
Když se řekne postní období, většinou hned přemýšlíme o tom, co si odepřít, čeho se vzdát, abychom tyto týdny co nejlépe prožili. Toto období je ale kromě toho výbornou příležitostí k prohloubení osobní modlitby a motivací k tomu, abychom si na Boha našli více času. Půst. Stejný rok co rok, jen my jsme o rok jiní. Jak jiní? Ani taková otázka není na začátku postu úplně marná. V některých klášterech končila poslední modlitba dne tím, že každý z mnichů udělal krok vpřed. Mohl si v tu chvíli položit otázku: vpřed kam? Do noci? K smrti? Do života? Blíž? Ale k čemu? Každý končící den je takovým krokem. Nějak člověka posune, promění. A co teprve rok. Půst mne tedy jistě nenašel stejného jako loni. Neplatí totiž jen o řece, že ji nikdy nenalezneš stejnou. Do čeho u mne vstupuje ten letošní půst a co si se mnou počne?
Obdarování každý den
Je dobré si uvědomovat, že liturgická období jsou „působivějším" připomenutím a prožitím toho, co se odehrává a má odehrávat po celý rok. Advent, Vánoce, půst, Velikonoce. Nestaví se mi tu před oči dílčí událost, které si jedenkrát za rok mám „užít“. Setkávám se tu se skutečností, která mě denně chce obdarovávat, je celoroční. Nepřehlédni mne, volá intenzivně. Jsem proto vždy zván ještě více se modlit. Abych se promodlil k poznání, jež se chce stát mou životní Cestou a Pravdou. Tedy půst. „Neplačte nade mnou…“ Naslouchejme pozorně slovům, která Ježíš řekl ženám jeruzalémským. Přes svou závažnost a tragiku nejsou Ježíšovo utrpení a smrt hlavní událostí Velikonoc. Nejsme jím zváni především k bolestnému rozjímání. Pláč a lítost nad údělem Lásky mezi lidmi nejsou tím hlavním, v čem by se mělo nést moje rozjímání a mé modlitební naléhání.
Doba postní nás nezve v prvé řadě k oplakávání Ježíše, a dokonce ani ke vciťování se do jeho muk. Ať nám pláč nebrání být pozorní. Ano, naplňme čtyřicetidenní přípravu na svátky pozorností: uchopme Ježíšovo utrpení, smrt a vzkříšení tak, jak on žádá a nabízí. Jako jeho službu mně. I zde, a zvláště zde totiž platí: „Nepřišel jsem, abych si nechal sloužit, ale abych sloužil.“ Utrpením, smrtí a vzkříšením. Připravuji vám lázeň, do níž máte být ponořeni, abyste žili. Kvůli tomuto křtu jsou Velikonoce. Ježíšovo člověčenství, které je dějištěm velikonočního dramatu, je zároveň mým člověčenstvím. Je tím, co máme společné. Když Ježíš vítězí v lidském těle nad smrtí, je jeho vítězství triumfem všech, kdo k tomu řeknou „ano, amen, věřím“. Vyvrcholením a zdarem Ježíšova díla je pokřtěný člověk, ponořený do jeho vítězného života.
Sebevědomí vítěze
Oněch čtyřicet dní před slavností, tedy doba postní, chce člověku každoročně pomoci k obnově tohoto vítězného sebepochopení a sebevědomí vítěze. Takto lze vnímat i praxi odříkání: má mi pomoci k poznání, že chlebem vše nekončí, že i když není, nezemřu. Nejde tu a nikdy nešlo o prvoplánové týrání se ze solidarity s Trpícím, nýbrž o zapojení těla do hlásání radostné zvěsti: „Nejen chlebem živ je člověk.“ „Budu tě přemlouvat, uvedu tě na poušť, budu promlouvat k tvému srdci, srv. Ozeáš 2,16. Čtyřicetidenním postem jsem přemlouván ke křtu. To se ostatně děje celoročně.
Kdo se modlí, je ochráncem Božího práva
„Modlit se“ a „nechat se přemluvit“ je v tomto smyslu jedno a totéž. K čemu mne přemlouvá? Dominikán Michel Labourdette nazývá toho, kdo se modlí, „ochráncem Božího práva". Modlitba je totiž schopna zjevit člověku to nejhlubší tajemství Života. Přivádí k poznání toho, co Bůh opravdu chce a co jen on může: vnořit člověka do plného smyslu života. Jinak řečeno: učinit jej šťastným. Modlitba, to je „pozornost tomu, kdo se dává", jak skvěle vyjádřil jiný Francouz Nicolas Malebranche. Kdo se stane vnímavým k takovému obdarování, zná skutečné Štěstí. Logicky pak právo „učinit mne šťastným“ nepropůjčí nikomu jinému a chrání ho Jedinému. A protože Dárcem i Darem je zde Bůh sám, činí mne šťastným štěstím, kterým je on sám šťastný. Letos stejně jako loni budeme čtyřicet dní přemlouváni. Ke štěstí.
