Autor: P. Daniel Janáček, O.Praem.
Zdroj: © Katolický týdeník, č. 9/2017 | List českých a moravských diecézí
Datum napsání:
26.03.2017
Laetare Jerusalem - Vesel se, Jeruzaléme!
Čtvrtá neděle postní se nachází uprostřed i postní doby. Věřící se mohou spolu s katechumeny podívat zpět na ušlý úsek cesty a radovat ze z něj. Mohou také s radostnou nadějí vzhlédnout k cíli, kterým je Den Páně, vykoupení, vstup do nebeského města Jeruzaléma. Pro katechumeny zároveň vstup do církve, která je jeho obrazem. Neděle Laetare dostala své jméno ze vstupní antifony, která zní: „Vesel se, Jeruzaléme! Jásejte nad ním všichni, kdo ho milujete. Zajásejte, neboť váš zármutek se promění v radost a budete nasyceni ze zdroje útěchy.“ Verš převzatý od proroka Izajáše (66,11) v latině začíná slovy „Laetare Jerusalem". Uprostřed postní doby se třpytí záblesk velikonoční radosti. Umně je velikonoční radost skryta také do melodie introitu, kde ucho znalce objeví tóny velikonočního aleluja. Velikonoce uprostřed postu!
Když mluví prorok Izajáš o Jeruzalému, chce ve svých soukmenovcích odvlečených do dalekého Babylonu vzbudit touhu po jejich vlasti. Pro křesťany je Jeruzalém městem utrpení, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Stal se tak obrazem pro touhu člověka, pro pouť a výstup do svátého města, pro život ve svobodě a rovněž symbolem věčného Božího města. Tak jej popisuje Jan ve svém zjevení, když mluví o novém nebi a nové zemi: „Viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi.“ (Zj 21,2-3)
Skrytá skutečnost
Jako byl jeruzalémský chrám pro Izraele znamením Boží přítomnosti, bude nový Jeruzalém místem Božího přebývání mezi lidmi. Ve společenství církve je tento příbytek Boží již skutečností, i když skrytou a ohrožovanou. S touhou očekáváme, že jednou budeme moci přebývat v nebeském Jeruzalémě v plnosti radosti a štěstí, kde Bůh setře každou slzu z očí. Stacionárním kostelem pro liturgii čtvrté postní neděle byla bazilika svátého Kříže z Jeruzaléma (Santa Croce di Cerusalemme), kde věřící mohli uctít svátý kříž. Protože starší liturgická čtení a zpěvy krouží kolem Jeruzaléma, chrámu a Siónu, není vy-loučeno, že jsou pozůstatkem ze slavnosti posvěcení této baziliky, anebo naopak, že právě pro tyto texty byla bazilika svátého Kříže pro liturgii vybrána.
Radostný charakter neděle dále podtrhuje zvyk papežského žehnání zlaté růže. Souvisí to snad s lidovým zvykem obdarovávat se růžemi, které z jara začínaly rozkvétat, eventuálně se slavením jara a procesím s růžemi. Jistě byl pak zdoben růžemi také svátý kříž v bazilice. Od 11. století nese papež s sebou v procesí do baziliky Santa Croce umělecky vytvořenou zlatou růži, kterou obdarovává členy kurie a zasloužilé osobnosti. Rovněž kláštery a města nebo poutní místa se mohou těšit této přízni.
Papežské žehnání růže
Růže má šest pupenů naplněných balzámem a mošusem. Zlato podle papeže Honoria III. symbolizuje Ježíšovo božství, mošus, který je živočišnou vonnou látkou, jeho lidské tělo, balzám umožňuje jejich spojení. Potažmo vidí v růži symbol Nejsvětější Trojice: Otec je moc (zlato), Syn moudrost (mošus), Duch Svatý láska (balzám). Bůh Otec daruje každému člověku tuto trojitost: Otec dar „moci", Syn „vědění" a Duch „touhy“. Spojení zlata, mošusu a balzámu může být výrazem pro spojení duše a těla s Bohem. Vůně růže také hlásá slávu vzkříšení. Vzácná růže symbolizuje Krista, „výkvět“ z pahýlu Jessev dvojí smysl: trny jeho umučení, zlato pak vzkříšení. Růže je tedy symbolem dějin spásy, vzpomínkou na přechod z babylonského zajetí do nebeského Jeruzaléma.
Prosvětlení
Tón radosti a útěchy neděle Laetare je od 16. století přeložen i do liturgické barvy: je růžová. Růžová je prosvětlená fialová, stejně jako chce být velikonočním světlem prosvětlena mysl slavících tuto neděli. Hra barev může být obrazem pro náš život. Každý z nás v životě prožil tmavé momenty a ponuré chvíle. Víra ve vzkříšení chce prosvětlit právě ponurost všedního dne a tíhu života, aby se z naší černé či fialové životní barvy stala růžová. Pak se dá vytušit něco z radosti toho, který ví, že je na cestě, který vidí před sebou cíl a má naději, že ho dosáhne přes všechny zkoušky, odříkání a boje. Smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista mu dává smysl, cíl a světlo: žít jako vykoupený, v církvi, v těle Kristově, s ní a v ní putovat do věčného Jeruzaléma, kde „vystupují kmeny, kmeny Hospodinovy, aby chválily Hospodinovo jméno.“ (Žl 122) Kdo to ví, může se radovat, může žít z naděje proti vší beznaději.
Čtvrtá neděle postní se nachází uprostřed i postní doby. Věřící se mohou spolu s katechumeny podívat zpět na ušlý úsek cesty a radovat ze z něj. Mohou také s radostnou nadějí vzhlédnout k cíli, kterým je Den Páně, vykoupení, vstup do nebeského města Jeruzaléma. Pro katechumeny zároveň vstup do církve, která je jeho obrazem. Neděle Laetare dostala své jméno ze vstupní antifony, která zní: „Vesel se, Jeruzaléme! Jásejte nad ním všichni, kdo ho milujete. Zajásejte, neboť váš zármutek se promění v radost a budete nasyceni ze zdroje útěchy.“ Verš převzatý od proroka Izajáše (66,11) v latině začíná slovy „Laetare Jerusalem". Uprostřed postní doby se třpytí záblesk velikonoční radosti. Umně je velikonoční radost skryta také do melodie introitu, kde ucho znalce objeví tóny velikonočního aleluja. Velikonoce uprostřed postu!
Když mluví prorok Izajáš o Jeruzalému, chce ve svých soukmenovcích odvlečených do dalekého Babylonu vzbudit touhu po jejich vlasti. Pro křesťany je Jeruzalém městem utrpení, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Stal se tak obrazem pro touhu člověka, pro pouť a výstup do svátého města, pro život ve svobodě a rovněž symbolem věčného Božího města. Tak jej popisuje Jan ve svém zjevení, když mluví o novém nebi a nové zemi: „Viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi.“ (Zj 21,2-3)
Skrytá skutečnost
Jako byl jeruzalémský chrám pro Izraele znamením Boží přítomnosti, bude nový Jeruzalém místem Božího přebývání mezi lidmi. Ve společenství církve je tento příbytek Boží již skutečností, i když skrytou a ohrožovanou. S touhou očekáváme, že jednou budeme moci přebývat v nebeském Jeruzalémě v plnosti radosti a štěstí, kde Bůh setře každou slzu z očí. Stacionárním kostelem pro liturgii čtvrté postní neděle byla bazilika svátého Kříže z Jeruzaléma (Santa Croce di Cerusalemme), kde věřící mohli uctít svátý kříž. Protože starší liturgická čtení a zpěvy krouží kolem Jeruzaléma, chrámu a Siónu, není vy-loučeno, že jsou pozůstatkem ze slavnosti posvěcení této baziliky, anebo naopak, že právě pro tyto texty byla bazilika svátého Kříže pro liturgii vybrána.
Radostný charakter neděle dále podtrhuje zvyk papežského žehnání zlaté růže. Souvisí to snad s lidovým zvykem obdarovávat se růžemi, které z jara začínaly rozkvétat, eventuálně se slavením jara a procesím s růžemi. Jistě byl pak zdoben růžemi také svátý kříž v bazilice. Od 11. století nese papež s sebou v procesí do baziliky Santa Croce umělecky vytvořenou zlatou růži, kterou obdarovává členy kurie a zasloužilé osobnosti. Rovněž kláštery a města nebo poutní místa se mohou těšit této přízni.
Papežské žehnání růže
Růže má šest pupenů naplněných balzámem a mošusem. Zlato podle papeže Honoria III. symbolizuje Ježíšovo božství, mošus, který je živočišnou vonnou látkou, jeho lidské tělo, balzám umožňuje jejich spojení. Potažmo vidí v růži symbol Nejsvětější Trojice: Otec je moc (zlato), Syn moudrost (mošus), Duch Svatý láska (balzám). Bůh Otec daruje každému člověku tuto trojitost: Otec dar „moci", Syn „vědění" a Duch „touhy“. Spojení zlata, mošusu a balzámu může být výrazem pro spojení duše a těla s Bohem. Vůně růže také hlásá slávu vzkříšení. Vzácná růže symbolizuje Krista, „výkvět“ z pahýlu Jessev dvojí smysl: trny jeho umučení, zlato pak vzkříšení. Růže je tedy symbolem dějin spásy, vzpomínkou na přechod z babylonského zajetí do nebeského Jeruzaléma.
Prosvětlení
Tón radosti a útěchy neděle Laetare je od 16. století přeložen i do liturgické barvy: je růžová. Růžová je prosvětlená fialová, stejně jako chce být velikonočním světlem prosvětlena mysl slavících tuto neděli. Hra barev může být obrazem pro náš život. Každý z nás v životě prožil tmavé momenty a ponuré chvíle. Víra ve vzkříšení chce prosvětlit právě ponurost všedního dne a tíhu života, aby se z naší černé či fialové životní barvy stala růžová. Pak se dá vytušit něco z radosti toho, který ví, že je na cestě, který vidí před sebou cíl a má naději, že ho dosáhne přes všechny zkoušky, odříkání a boje. Smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista mu dává smysl, cíl a světlo: žít jako vykoupený, v církvi, v těle Kristově, s ní a v ní putovat do věčného Jeruzaléma, kde „vystupují kmeny, kmeny Hospodinovy, aby chválily Hospodinovo jméno.“ (Žl 122) Kdo to ví, může se radovat, může žít z naděje proti vší beznaději.
