Zdroj: © Сибирская католическая газета | sib-catholic.ru
Český překlad: Anežka Hamplová | Archidioecesis Olomucensis
Datum napsání:
22.02.2012
Čtyřicetidenní půst - příprava na Velikonoce
V církvi západního rytu se veliký půst začíná Popeleční středou a končí na Bílou sobotu. V byzantském rytu se postní období začíná v pondělí a končí v pátek před Květnou nedělí, o čem svědčí liturgické zpěvy tohoto dne: „Završili pro duši užitečnou čtyřicátnici a chceme vidět svatý týden tvých strastí, lidumilný." (Proto není Neděle utrpení Páně v byzantském rytu součástí velikého půstu, ale následuje po něm). Obě dvě tradice mají pro toto období zakořeněný název - „svatá čtyřicátnice“. V německy hovořících zemích nazývají toto období „časem velikonočního pokání“, ve francouzské a polské literatuře se používá název „velikonoční příprava“.
Mnozí odborníci tvrdí, že veliký půst pramení z tradice dvoudenního půstu před Velikonocemi. Původ takovéto tradice se odvolává na učení apoštolů, kterým je Didaché. V tomto učení se vzpomíná: tradici postit se od pondělí do čtvrtku velikonočního týdne, toto potvrzuje i Órigenův žák, biskup Dionysius Alexandrijský (+ 264/265 r.). Římský historik Sokrates (+ 496 r.) podává svědectví o třítýdenním půstu před Velikonocemi. Co se týká čtyřicetidenního půstu, poprvé ho vzpomíná sv. Atanázius ve svém listu k příležitosti Velikonoc (334 r.). Velký půst vzpomíná i poutnice Silvie Akvitánská (385 r.) a sv. Cyril Jeruzalémský (+ 387 r.) ve své čtvrté katechezi. Tato katecheze je však adresovaná katechumenům, kteří se připravovali na svátost křtu, než společenství křesťanů. Ale je bez pochybností, že sv. Ambrož ve svém komentáři na 40. žalm a sv. Jeroným v poselství vdově Marcele, mají na mysli celé společenství věřících.
Dnes nepochybně víme, že velký vliv na formování velikého půstu měla liturgie katechumenů a liturgie pokání. Pro jedny byly poslední týdny před Velikonocemi časem intenzívní přípravy k svátosti křtu, pro druhé taktéž časem intenzívní přípravy k plnému smíření se se společenstvím, kterým je církev. I jedno i druhé bylo spojené s půstem. Samozřejmě nejsou vyloučené ani jiné faktory. Existuje ještě jedna hypotéza, která tvrdí, že předchůdkyní čtyřicetidenního půstu byla egyptská praxe (konec 3., začátek 4. stoleí), která je spojená s oslavou Křtu Páně (Theofanií). Za pozornost stojí všimnout si následující modlitby: - „historické“ přečtení Evangelia, které se projevovalo v „kristocentrickém“ čtení Nového zákona. Číslovka 40 má v Písmu svatém zvláštní místo. Čtyřicet dní se Ježíš Kristus postil před svým veřejným působením (Mt 4, 2), čtyřicet dní pršelo a byla potopa (Gn 7, 4-5), čtyřicet dní byl Mojžíš na Sinaji (Ex 24, 18), 40 roků Izraelský národ putoval pouští (Joz 5, 6). Čtyřicet dní a nocí šel Eliáš na vrch Choreb (1 Král 19, 8). Prorok Jonáš prorokuje zničení města Ninive za 40 dní (Jon 3, 4), a Goliáš se 40 dní vysmíval Izraelským národům, dokud David nad nimi nezvítězil. Číslo „40“ ukazuje v Písmu svatém na období přípravy, očištění, pokání.
Ve všech náboženstvích se půst považoval za prostředek přiblížení se k Bohu. I sám Pán Ježíš se postil. Půst našeho Pána měl smysl ne v tom, že se máme zříkat určitých druhů jídla. Ježíšův půst měl za úkol udělat prostor pro Boží jednání, synovský kontakt s Bohem a jeho milostí. Vzhledem k tomu že se oslava Veliké noci prožívala jako hlavní projev křesťanské víry, bylo k tomu potřebné i určité období přípravy, „smrti pro hřích“, „očištění starého kvasu“, aby se co nejblíže přiblížili k Bohu. Ve světle výše řečeného je nám jasná symbolika čísla „40“. Ve všeobecnosti bylo přijaté, že konec půstu byl buď na Zelený čtvrtek anebo před začátkem velikonočního týdne, ačkoli některé tradice (sv. Ambrož, sv. Augustin, a potom i celá západní) svědčí, že půst končí před Velikonoční vigilní mší sv. Snaha, aby postních dní bylo přesně 40 je (vzhledem k tomu, že neděle nepatřila mezi postní dny) přivedla k tomu, že se na latinském západě od 7. století půst začínal ve středu, kterou nazývali „Popeleční“. Tento název byl spojený s tradicí posypávání hlavy popelem, která vycházela z obřadu přijímání do „řad kajícníků“ (ordo poenitentium); a na Východě se tentýž půst začínal v pondělí.
V období 6. - 8. století se na Východě objevily předpostní neděle, které dnes mají názvy: Syropostní (vzpomínka na Adamovo vyhnanství, „neděle odpuštění“), Masopustní (O posledním soudu), taktéž neděle O marnotratném synovi a neděle O celníkovi a farizejovi. Mše svaté se během velikého půstu sloužily pouze v neděli, o středách a pátcích byla bohoslužba slova, která je spojená s přijímáním Svátosti oltářní, která zůstala z předcházející neděle (právě zde jsou kořeny liturgie předem posvěcených darů, velmi známé na pravoslavném východě). Později začaly na Západě sloužit o středách a pátcích mše svaté. V 5. století začali sloužit eucharistii i v pondělí a v 8. století i ve čtvrtek. Na východě nejsou dodneška dny velikého půstu liturgickými dny, to je spojené s velikonočním charakterem a radostným prožíváním eucharistie, které nejsou v souladu s kající atmosférou velikého půstu. Podle staré tradice se o středách a pátcích slouží liturgie předem posvěcených darů, která je ve své podstatě vigilií spojenou se svatým přijímáním. V latinském rytu se kající nálada projevuje v tom, že se před evangeliem nezpívá „Aleluja“, ale nahrazuje ho zpěv „Chvála tobě, Kriste, Králi věčné slávy“.
Ještě dalším charakteristickým prvkem postního období je pobožnost Křížové cesty. Kořeny této pobožnosti sahají do města Jeruzaléma, kde se ve 4. století našly relikvie sv. Kříže a konaly se pouti k místům Spasitelových utrpení (tyto fakty jsou zaznamenané Sylvií Akvitánskou). Pietistické („pietismus“ je náboženský směr, který je spojený se zvýšeným emocionálním prožíváním vztahu ke Kristu a Panně Marii), pohledy na Ježíšův život a jeho smrt, které začaly zapouštět svoje kořeny mezi západními křesťany v 10. století (k tomu přispěli zvlášť sv. Bernard z Clairvaux, sv. František Assiský, také představitelé „nové zbožnosti“), se projevovaly uctíváním Kristových ran, jeho krvavé tváře, bolestí Matky Boží atd., a navíc se začala dramatizovat i liturgie. Mezi tyto pobožnosti patří i Křížová cesta, která poukazuje na prožitky, které Ježíš měl během cesty na Kalvárii. Křížovou cestu předcházela, v časovém aspektu, pobožnost „Kristových pádů“ a též pobožnost „cesty“ (zastavení, kterými Ježíš prošel během svého utrpení). Spojením těchto pobožností máme současné „zastavení“ Křížové cesty. K rozvoji a popularitě Křížové cesty nejvíce přispěli františkáni a dominikáni. V katolické církvi se pobožnost Křížové cesty zakořenila ve 13. století pod vlivem pietistických pobožností latinské církve se v pravoslavných církvích objevily podobné pobožnosti (taktéž i v Rusku). Svůj rozvoj začaly Pašije - pobožnosti, které připomínají Kristovo utrpení (tyto pobožnosti se konají obvykle v neděli večer).
V liturgii obnovené Druhým vatikánským koncilem, je zdůrazněná úloha velikého půstu, je to čas společné přípravy na setkání se vzkříšeným Pánem. Je to čas obrácení se, pozorného poslouchání Božího Slova a modlitby, čas metanoie, tj. změna smýšlení a jednání, žebříčku hodnot. To je ten proces, který ve starověku prožívali katechumeni a veřejní kajícníci a zvlášť to stupňovali, když se měli smířit se společenstvím církve. Analogické přirovnání čtyřicetiletého putování vyvoleného národa po poušti, jako i čtyřicetidenní Ježíšův půst, je časem intenzívní přítomnosti Boha, je to intimní blízkost s ním samým, zároveň je to čas aktivního pokoušení ďáblem. Jak byl pro Ježíše čtyřicetidenní půst na poušti časem přípravy ke splnění životního poslání - smrti a zmrtvýchvstání, tak je i pro křesťana velký půst přípravou na oslavu vzkříšení, putováním na rozdíl od nebeské Veliké noci. Právě toto je nosnou myšlenkou liturgických modliteb v tomto období, jako trojjedinost modlitby, almužny (během postního období se zvláště doporučují skutky milosrdenství) a půstu (zřeknutí se určitých druhů jídla, zábavy atd...).
V církvi západního rytu se veliký půst začíná Popeleční středou a končí na Bílou sobotu. V byzantském rytu se postní období začíná v pondělí a končí v pátek před Květnou nedělí, o čem svědčí liturgické zpěvy tohoto dne: „Završili pro duši užitečnou čtyřicátnici a chceme vidět svatý týden tvých strastí, lidumilný." (Proto není Neděle utrpení Páně v byzantském rytu součástí velikého půstu, ale následuje po něm). Obě dvě tradice mají pro toto období zakořeněný název - „svatá čtyřicátnice“. V německy hovořících zemích nazývají toto období „časem velikonočního pokání“, ve francouzské a polské literatuře se používá název „velikonoční příprava“.
Mnozí odborníci tvrdí, že veliký půst pramení z tradice dvoudenního půstu před Velikonocemi. Původ takovéto tradice se odvolává na učení apoštolů, kterým je Didaché. V tomto učení se vzpomíná: tradici postit se od pondělí do čtvrtku velikonočního týdne, toto potvrzuje i Órigenův žák, biskup Dionysius Alexandrijský (+ 264/265 r.). Římský historik Sokrates (+ 496 r.) podává svědectví o třítýdenním půstu před Velikonocemi. Co se týká čtyřicetidenního půstu, poprvé ho vzpomíná sv. Atanázius ve svém listu k příležitosti Velikonoc (334 r.). Velký půst vzpomíná i poutnice Silvie Akvitánská (385 r.) a sv. Cyril Jeruzalémský (+ 387 r.) ve své čtvrté katechezi. Tato katecheze je však adresovaná katechumenům, kteří se připravovali na svátost křtu, než společenství křesťanů. Ale je bez pochybností, že sv. Ambrož ve svém komentáři na 40. žalm a sv. Jeroným v poselství vdově Marcele, mají na mysli celé společenství věřících.
Dnes nepochybně víme, že velký vliv na formování velikého půstu měla liturgie katechumenů a liturgie pokání. Pro jedny byly poslední týdny před Velikonocemi časem intenzívní přípravy k svátosti křtu, pro druhé taktéž časem intenzívní přípravy k plnému smíření se se společenstvím, kterým je církev. I jedno i druhé bylo spojené s půstem. Samozřejmě nejsou vyloučené ani jiné faktory. Existuje ještě jedna hypotéza, která tvrdí, že předchůdkyní čtyřicetidenního půstu byla egyptská praxe (konec 3., začátek 4. stoleí), která je spojená s oslavou Křtu Páně (Theofanií). Za pozornost stojí všimnout si následující modlitby: - „historické“ přečtení Evangelia, které se projevovalo v „kristocentrickém“ čtení Nového zákona. Číslovka 40 má v Písmu svatém zvláštní místo. Čtyřicet dní se Ježíš Kristus postil před svým veřejným působením (Mt 4, 2), čtyřicet dní pršelo a byla potopa (Gn 7, 4-5), čtyřicet dní byl Mojžíš na Sinaji (Ex 24, 18), 40 roků Izraelský národ putoval pouští (Joz 5, 6). Čtyřicet dní a nocí šel Eliáš na vrch Choreb (1 Král 19, 8). Prorok Jonáš prorokuje zničení města Ninive za 40 dní (Jon 3, 4), a Goliáš se 40 dní vysmíval Izraelským národům, dokud David nad nimi nezvítězil. Číslo „40“ ukazuje v Písmu svatém na období přípravy, očištění, pokání.
Ve všech náboženstvích se půst považoval za prostředek přiblížení se k Bohu. I sám Pán Ježíš se postil. Půst našeho Pána měl smysl ne v tom, že se máme zříkat určitých druhů jídla. Ježíšův půst měl za úkol udělat prostor pro Boží jednání, synovský kontakt s Bohem a jeho milostí. Vzhledem k tomu že se oslava Veliké noci prožívala jako hlavní projev křesťanské víry, bylo k tomu potřebné i určité období přípravy, „smrti pro hřích“, „očištění starého kvasu“, aby se co nejblíže přiblížili k Bohu. Ve světle výše řečeného je nám jasná symbolika čísla „40“. Ve všeobecnosti bylo přijaté, že konec půstu byl buď na Zelený čtvrtek anebo před začátkem velikonočního týdne, ačkoli některé tradice (sv. Ambrož, sv. Augustin, a potom i celá západní) svědčí, že půst končí před Velikonoční vigilní mší sv. Snaha, aby postních dní bylo přesně 40 je (vzhledem k tomu, že neděle nepatřila mezi postní dny) přivedla k tomu, že se na latinském západě od 7. století půst začínal ve středu, kterou nazývali „Popeleční“. Tento název byl spojený s tradicí posypávání hlavy popelem, která vycházela z obřadu přijímání do „řad kajícníků“ (ordo poenitentium); a na Východě se tentýž půst začínal v pondělí.
V období 6. - 8. století se na Východě objevily předpostní neděle, které dnes mají názvy: Syropostní (vzpomínka na Adamovo vyhnanství, „neděle odpuštění“), Masopustní (O posledním soudu), taktéž neděle O marnotratném synovi a neděle O celníkovi a farizejovi. Mše svaté se během velikého půstu sloužily pouze v neděli, o středách a pátcích byla bohoslužba slova, která je spojená s přijímáním Svátosti oltářní, která zůstala z předcházející neděle (právě zde jsou kořeny liturgie předem posvěcených darů, velmi známé na pravoslavném východě). Později začaly na Západě sloužit o středách a pátcích mše svaté. V 5. století začali sloužit eucharistii i v pondělí a v 8. století i ve čtvrtek. Na východě nejsou dodneška dny velikého půstu liturgickými dny, to je spojené s velikonočním charakterem a radostným prožíváním eucharistie, které nejsou v souladu s kající atmosférou velikého půstu. Podle staré tradice se o středách a pátcích slouží liturgie předem posvěcených darů, která je ve své podstatě vigilií spojenou se svatým přijímáním. V latinském rytu se kající nálada projevuje v tom, že se před evangeliem nezpívá „Aleluja“, ale nahrazuje ho zpěv „Chvála tobě, Kriste, Králi věčné slávy“.
Ještě dalším charakteristickým prvkem postního období je pobožnost Křížové cesty. Kořeny této pobožnosti sahají do města Jeruzaléma, kde se ve 4. století našly relikvie sv. Kříže a konaly se pouti k místům Spasitelových utrpení (tyto fakty jsou zaznamenané Sylvií Akvitánskou). Pietistické („pietismus“ je náboženský směr, který je spojený se zvýšeným emocionálním prožíváním vztahu ke Kristu a Panně Marii), pohledy na Ježíšův život a jeho smrt, které začaly zapouštět svoje kořeny mezi západními křesťany v 10. století (k tomu přispěli zvlášť sv. Bernard z Clairvaux, sv. František Assiský, také představitelé „nové zbožnosti“), se projevovaly uctíváním Kristových ran, jeho krvavé tváře, bolestí Matky Boží atd., a navíc se začala dramatizovat i liturgie. Mezi tyto pobožnosti patří i Křížová cesta, která poukazuje na prožitky, které Ježíš měl během cesty na Kalvárii. Křížovou cestu předcházela, v časovém aspektu, pobožnost „Kristových pádů“ a též pobožnost „cesty“ (zastavení, kterými Ježíš prošel během svého utrpení). Spojením těchto pobožností máme současné „zastavení“ Křížové cesty. K rozvoji a popularitě Křížové cesty nejvíce přispěli františkáni a dominikáni. V katolické církvi se pobožnost Křížové cesty zakořenila ve 13. století pod vlivem pietistických pobožností latinské církve se v pravoslavných církvích objevily podobné pobožnosti (taktéž i v Rusku). Svůj rozvoj začaly Pašije - pobožnosti, které připomínají Kristovo utrpení (tyto pobožnosti se konají obvykle v neděli večer).
V liturgii obnovené Druhým vatikánským koncilem, je zdůrazněná úloha velikého půstu, je to čas společné přípravy na setkání se vzkříšeným Pánem. Je to čas obrácení se, pozorného poslouchání Božího Slova a modlitby, čas metanoie, tj. změna smýšlení a jednání, žebříčku hodnot. To je ten proces, který ve starověku prožívali katechumeni a veřejní kajícníci a zvlášť to stupňovali, když se měli smířit se společenstvím církve. Analogické přirovnání čtyřicetiletého putování vyvoleného národa po poušti, jako i čtyřicetidenní Ježíšův půst, je časem intenzívní přítomnosti Boha, je to intimní blízkost s ním samým, zároveň je to čas aktivního pokoušení ďáblem. Jak byl pro Ježíše čtyřicetidenní půst na poušti časem přípravy ke splnění životního poslání - smrti a zmrtvýchvstání, tak je i pro křesťana velký půst přípravou na oslavu vzkříšení, putováním na rozdíl od nebeské Veliké noci. Právě toto je nosnou myšlenkou liturgických modliteb v tomto období, jako trojjedinost modlitby, almužny (během postního období se zvláště doporučují skutky milosrdenství) a půstu (zřeknutí se určitých druhů jídla, zábavy atd...).
